Předtáborové setkání v Bílovicích nad Svitavou – 28. – 30. května 2010

Nebýt Davídka, který naštěstí ví, kdy se tvářit jako malý, bezradný hošík, by nás asi poslala do pangejta. Nakonec jsme se usadili, našli Margi a přes Brno pokračovali až do Bílovic. Tam se k nám na nádraží připojil už tři hodiny čekající Přema a pod Kubovým vedením jsme se jali hledat chatu. Po jejím nalezení jsme vešli vyndavací brankou a Kuba si vzpomněl na dva nováčky, které jsme měli vzít s sebou. Naštěstí nakonec dorazili s Vyškováky a Matějem, takže nikdo nescházel ani nepřebýval.

Po ubytování a rozdělení zalehacího pořádku byl proveden hloubkový průzkum spíže, který ukázal, že by jsme tu teoreticky mohli žít tak zhruba deset let, než bychom spotřebovali všechny zásoby zavařovaného hrášku, meruněk v rosolu, bouchacích třešní, ďábelských topinek a kečupu, který se dal vydávat za jídlo stejně jako za pití, spolu s dalšími chuťovkami. Následovalo společné řízené představování (Davídek-“Achjo, já jsem to říkal“), Margi určovací hra („Přema nemá rád tyrkysovou?!“), děsně drsňácká deka(„Uááááááá!“ „Ááááá, Žluťásek!“) a nakonec jsme se umístili k Bangu.


Ráno jsme se všichni včetně nejznámějších vyspávačů (není třeba jmenovat:)) vyhrabali z pod peřin a spacáčků tak brzy, že jsme dokonce stihli vlak, opouštějící nádraží v 10:13 směr Blansko. V Blansku jsme se jali hledat „Billu naproti nádraží“ ze které se nakonec vyklubal Albert za rohem. A vedle něj automat na mlíko, které majó dokonce ani ve Vyškově. U automatu stálo (a kupodivu stále ještě stojí) asi pět metrů dlouhé a metr vysoké zábradlí, na které jsme si po návratu z nákupu všichni postupně sedali. Anakin, který odolal Albertu, neodolal automatu (když ta kráva se tak hezky usmívala) a tak vesele sedíc na zábradlí ještě veseleji popíjel mléko, bedlivě sledován nedůvěřivým pohledem Margi. Vida to Kuba, samozřejmě nemohl zůstat pozadu a tak za chvíli mléko pili všichni. Margi varování že „se to napřed musí převařit“ nikdo neposlouchal, a postarší paní, míjející nás sedm, sedících na tom zábradlíčku, která nám se zčásti škodolibým a zčásti starostlivým tónem sdělila, jak se požďáříme, že se to musí převařit, sklidila jen ujištění, že jsme otužilí, nákazy se nebojíme a navíc „když to převaříme, tak přece ty bacily umřou, ne?“.

Když už se vrátili i Rolf s Matějem, opustili jsme pohodlí zábradlí a vydali se po zelené směr Čertův Hrad. Cestou jsme narazili na zhruba pět slepých uliček, pokáceli pár stromů, udělali díru do křoví(proč to obcházet, když můžeme skrz?), pestřili si cestu letadlem a nakonec trefili alespoň k dalšímu ukazateli, který nás poslal ještě 3,5km do hnědé, což je mimochodem velice výrazná barva, zvláště v lese. Po náročném výstupu (kterej pařez vymyslel, že se zříceniny budou stavět na kopci?!) a neméně náročné debatě (nehádali jsme se, jen jsme si vyměňovali názory) mezi Žluťasem a Kubou, jestli musí semena sekvojí projít před vyklíčením žárem jsme dosáhli vytyčené kóty, načež nám byla za odměnu udělana patnáctiminutová pauza na najezení a vyčůrání. Rolfík, Margi a Matěj mezitím připravovali hru. Pak začal Rolf počítat na letadlo (vzhledem k tomu, že to bylo pozpátku mu to docela šlo) aby mohl s Margi nenápadně zmizet a připravil tak Ma tějovi půdu pro nastínění děje pro hru.

Dozvěděli jsme se, že náš (pokud jsme se ještě nepředstavili, jsme husité:)) Zelený předvoj, jdoucí před námi je před námi, ale posel, který byl vyslán, nám byl křižáky zkonfiskován i se zprávou, kterou ti negramotní plantážníci navíc roztrhali na nejdřív něco okolo 50, potom 36 lístků. Ty lístky jsme my, neohrožení (ale také neozbrojení) hrdinové museli sesbírat a složit z nich zprávu. Po vyčetrávajícím boji jak pro nás, tak pro křižáky, kdy nejednou došlo k podlé vraždě bezbranného či vystrašení spojence (vážně vypadám jako Matěj, když běžím?!) jsme získali všechny lístky a nakonec z nich složili i zprávu. Ta nám říkala, že budeme muset pokračovat dál, což znělo celkem logicky, už vzhledem k času a vzdálenosti, která nás dělila od základny.

A tak jsme šli, šli a šli, čas od času potkali ukazatel, u jednoho z nich si k obědu pochytali pár divočáků které jsme z humánních důvodů před snědením nezabili, jen uspali a na tomtéž si také přečetli, že do Adamova to máme ještě a)3,5km bez jídla nebo b) 8km s hranolkama. Kdo zvolil za b), nemusel se přispůsobovat, jenže jak jsme tak šli, jídlo pořád nikde. Pak jsme narazili na cosi, kde měli nakládaný hermelín za 71,-Kč, alkohol a děsně roztomilého oslíka. Toto cosi jsme se zjevných důvodů minuli, stejně dopadla i putyka na okraji Adamova a nakonec jsme skončili v restauraci U Výhybky. Navzdory nepříznivému okolí jsme se ve zdraví dočkali příjezdu vlaku a celou cestu byli nuceni posloucha Rolfa, bájícího o jakési žůžové zmrzlině, kterou prodávají ve Vyškovsi. Když se pak Přema zmínil, že při včerejším tříhodinovém čekání na nás na nádraží cítil zmrzlinu, bylo náš program po příjezdu jasný. Ještě víc zjasněl, když se Rolf dozvěděl, že cukrárna je opačným směrem, než chata, takže jsme si chuť na zmrzlinu nechali zajít a raději se bavili o táborovém výsadku. Toto cca půlhodinové téma lze shrnout Kubovým dotazem a Přemkovou odpovědí-„A trefil's teda nakonec?“ „Ne Kubo, ještě pořád tam bloudím.“

Po doražení na chatu jsme si umyli nohy, spočítali klíšťata a začali připravovat jídlo. Párky byly hotové hned, se špízy to bylo decánko horší...Nejdřív dostala hnědý nádech cibule, maso furt nic. Pak zhnědly buřty, maso furt nic. Pak cibule zčernala, maso furt nic. Pak bylo všechno plné uhlíku ( C ) , včetně masa, které bylo ovšem uvnitř pořád decánko syrové. Kluci to nakonec vyřešili po Rolfově-šli hrát fotbal s pravým švédským míčem Made in SWEDEN. Kulturní večer se tedy nekonal, po návratu fotbalistů se většina účastníků svorně uklidila k Bangu, druhá většina sesedla okolo kytary a poslouchala Kubův metal, opilecké písně táty Správky a podobné věci pro lidi s vytříbeným vkusem. Okolo půlnoci už všichni zalezli do postelí, aby byli schopni vstát v osm ráno. Žluťásek vstával už v pět, kvůli oslavě narozenin a nic zlého netuše se dostal až k bráně (cca 2,5m vysoké, spojující 2m vysoký drátěný plot), která byla samozřejmě zamčená. Při přelézání plotu, kdy krosna dopadla přesně tak, jak neměla, spadla(elegantně se snesla) na schody, záludně ukryté pod vrstvou rostlin(kopřiv) a vody.