Děláme si legraci tak, aby z představení bylo cítit, že Rychlé šípy máme rádi.

Za první otázku se musím dopředu omluvit, ale asi nemůže znít jinak.
Jaký byl váš vztah k Rychlým šípům (potažmo k Foglarovi) před a v průběhu uváděného představení?

David Vacke (D. V.): Můj vztah se v zásadě ani před, ani během účinkování v představení nezměnil, protože komiksové sešity Rychlých šípů byly u nás doma vždy živé téma. Dokonce jsem právě tyto sešity četl výrazně víc, než samotné knihy Jaroslava Foglara. Tato znalost mi pak přišla vhod při zkouškách našeho představení. Že jsem mohl snadněji oddělit, co je parodie a co už je za hranicí vkusu.
Můj vztah se tedy nezměnil, snad jen, že se přeměnil v radost z toho, že ztvárněním Mirka Dušína jsem součástí představení, díky kterému se o Rychlých šípech dozvídají další generace dětí nebo třeba i dospělí lidé, kteří o Rychlých šípech větší povědomí ani nemají a přijdou pouze do divadla na naše představení.
Dokonce mám vlastní zkušenost, že pár známých na základě našeho představení, koupilo svým dětem komiksové Rychlé šípy.
Tomáš Šulaj (T. Š.):(s vážnou tváří) No tak, já jsem ty komiksy také četl, i když spíš pod lavicí. Ale nijak zvlášť jsem to neprožíval. A ani teď to nijak zvlášť neprožívám.
Petr Čagánek: Víte, ty postavy mají natolik nadpřirozené charakterové vlastnosti, že k nim člověk má trošku zvláštní vztah. Já sám jsem samozřejmě četl všechny příběhy, ale že by mě to třeba inspirovalo, abych měl snahu – někdy být členem podobného klubu, podobné družiny, to asi ne. Účinkováním v našem představení se vztah k té látce asi trošku víc prohloubil, ale nijak konkrétně.
Zdeněk Trčálek: Já jsem na tom prakticky vyrůstal. Narodil jsem se v Ústí u Vsetína a měl jsem to štěstí, že u mých ročníků 78/80 byli většinou kluci. No a potom, tím, že jsme foglarovky všichni četli, vytvořili se tam v podstatě dvě velké party, které proti sobě regulérně „válčili“ jako ve Stínadlech. Měli jsme svoji klubovnu, chodívali jsme tábořit k řece Bečvě, psali jsme si kroniky.
David Vaculík (D. Vacu.): I já jsem foglarovky četl. Ale i když mě to dílo opravdu oslovilo, a prožíval jsem ta dobrodružství ze stránek knih, nikdy jsem tomu nepropadl tak, že bych dokázal třeba citovat ty nejznámější „hlášky“.
Pavel Hromádka (P. H.): Moje generace se s foglarovkami v dětství bohužel nesetkala. Tedy až na jednu epizodu, kdy nám snad v páté třídě, na jednom výletě náš vedoucí tábornického oddílu četl kdesi na půdě, při baterce, z jedné foglarovky.
Ta atmosféra knihy, i to spiklenectví se mi moc líbilo. Číst cosi zakázaného.
Později jsem se k foglarovkám dostal znova, ale to už jsem byl starší a trošku mě mrzelo, že se ke mně tyto knihy nedostaly dřív. I když to kouzlo to pro mě mělo. Ale ne zblízka. Spíš zpovzdálí.

Představení má za sebou stovky repríz a vždy když dojde na změnu obsazení je kolem toho hodně „šrumec“. Člověk zvenčí by řekl, že to je prestižní záležitost. Pro členy souboru, hrát v Rychlých šípech.

D. V.: (s úsměvem) Možná, že při tom počtu repríz a šestnácti letech hraní, k něčemu podobnému dochází. Přitom celé představení paradoxně vzniklo mimo dramaturgickou linii divadla, ve volném čase, jako takové zpestření na pár repríz.
Já osobně, když mě Robert oslovil, abych hrál Mirka Dušína, jsem byl samozřejmě poctěn, ale na druhou stranu, tím, že jsem tu postavu velmi dobře znal, věděl jsem, že je černobílá, z té pětice asi nejvíc nereálná, a měl jsem trochu obavy, jak to na jevišti bude fungovat.
Důležité pro mě proto bylo najít společně s režisérem hranici parodie. Mám za to, že se nám to podařilo.  Představení je samozřejmě jiné než komiks, ale ty emoce, pocity jsou podobné – nadsázka, vtip, napětí, klukovská dobrodružství,…  A navíc, za ty roky jsem možná až na dvě výjimky, nepotkal nikoho, kdo by byl příznivcem foglarovek a přitom se cítil být naším představením uražený. Ano, děláme si z toho legraci, ale děláme si ji tak, aby z představení bylo cítit, že Rychlé šípy máme rádi.
P. H.: Myslím, že je potřeba zmínit, že Robert Bellan byl, pokud já vím, sám zapálený skaut a realizace tohoto představení byla jeho velkým snem. On především přistupoval ke ztvárnění s velkým respektem a pietou, a podle mého je to na představení dost znát. I přes ten parodický ráz.

K Rychlonožkovi - nedá mi to, abych se nezeptal. Když vás tak pozoruji, teď působíte vyloženě tichým dojem. Přitom na jevišti je vás „plno“.

T. Š.: No, protože mě režisér obsadil takhle. Protože mě do té role obsadil tak, jak se projevuji na jevišti. Nemůžu říct, že bych se zrovna tak projevoval i v osobním životě. I když možná, tehdy jsem tak temperamentní byl.

Všiml jsem si, že mezi sebou nemáte „Šípácké“ přezdívky. Že se oslovujete občanskými jmény. Byť třeba upraveně. Třeba Dave…

D. V.: Tak samozřejmě, že by nás to mohlo ovlivnit Bylo čtyři sta repríz, ale…
P. H.: Ale je spousta jiných rolí. Proč bychom nemohli mít přezdívky třeba podle nich? Ne, tomu se na divadle opravdu nedá podléhat.

A v osobním životě máte přezdívky? Že se tak ptám – přezdívky více vystihují svého nositele.

D. V.: Používáme spíš zkomoleniny jmen. Třeba Vaculík je Váca, Čagánek je Čagy, Šulaj je Š…, Š...

Jak? :)

D. V.: Tome, jak ti říkaly na škole? Š…, Š…, Šulda?
T. Š.: (jasně a zřetelně) Šu**ne
(společný smích)
D. V.: No, nechtěl jsem to říkat. (smích)

Když vás tak poslouchám, zdá se mi, že se těmi rolemi vlastně i vracíte do svého dětství. Nebo ne?

P. H.: Popravdě můj idol v dětství byl Vinnetou. A vidíte, hraju Old Shatterhanda. To pravda není tak daleko… ale, všechny díly Vinnetoua jsem přečetl. (smích)
D. Vacu.: Víte, ono to pro lidi může být možná i zklamáním. Že ty role, které představujeme na jevišti, jsou jen role. V začátcích – před patnácti lety, když jsme třeba přijeli někam na tábor, přišlo mi, že si ti lidé myslí, že třeba automaticky umíme vyjmout ježka z klece. Jako Rychlé šípy.
Ale pokud můžu mluvit za sebe, ano já mám rád foglarovky. Podlehl jsem v dětství jejich kouzlu, ale ke své roli přistupuji profesně. Samozřejmě jsem za ni velmi rád, mám radost z každého představení, ale abych si vytvářel ke každé roli, kterou hraju třeba pět let větší pouto…
P. H. : To nejde.
D. Vacu.: Přesně tak.

Představení po patnácti letech. Jak moc se dnes liší od toho, které – jaké bylo na začátku. Ze zkušenosti vím, že k nějaké transformaci došlo… Kdo vás pak režíruje. Myslím ty změny?

D. V. : Tady je myslím důležité upozornit, že ten základ představení je stále stejný. A i když jsme některé scénky rozpracovaly, nebo zase škrtly, stále si hlídáme, aby představení bylo vyvážené. Ale šestnáct let, je šestnáct let a za tu dobu se to prostě nedá zakonzervovat.
P. H. : Ten kdo nás vede, režíruje, je právě Mirek Dušín, tedy David Vacke. To je člověk, který na nás dává největší pozor. On je ten, který udělá očistu, když řekne: „tak, a dneska to zahrajeme tak, jak je to napsáno“.

A, jaké to tedy je, hrát to opravdu původní představení?

P. H. : Kratší
(společný smích)
D. V.: Abych řekl pravdu, mně nevadí, pokud v představení na chvíli odbočíme. Pokud něco uděláme jinak. Občas na to diváci i čekají. Je ale nutné se zavčasu vrátit zpátky a nerozbít to hlavní, na čem je představení postaveno. Ale i po těch letech mě nejvíc baví ty reprízy, které hrajeme „čistě“. Když vidím tu energii lidí kolem sebe, kteří se pevně soustředí a hrají, jako to hráli třeba teprve popáté.

V příštím roce oslavíme 110.let od narození Jaroslava Foglara. O rok později 80.tiny Rychlých šípů. Vám se blíží 450. repríza. Bude něčím výjimečná?

D. V. : Vzhledem k tomu, že už byla stá, dvoustá, třístá. Dělali jsme třeba i scénky v cizích jazycích. Nebo představení, jak budou Rychlé šípy vypadat po padesáti letech...  
T. Š.: Ještě možná zkusit tu maďarštinu.
D. V.: Zkrátka se nám se vzrůstajícím počtem oslav vyčerpávají témata, jak to představení ozvláštnit. Ale nakonec vždycky něco vymyslíme.

Poslední otázka bude celkem těžká. Pokud vím, ač je v jeho díle humoru opravdu hodně, sám Folgar neměl příliš v oblibě zlehčování svého díla.

P. H.: Na jeho obranu podle mého: on tím dílem sledoval svůj čistý úmysl a měl tedy velký zájem, aby tam to čisté poselství pro čtenáře, pro mládež, zůstávalo. A z tohohle úhlu pohledu, se mu není co divit.

Děkuji za rozhovor