Hora Manaslu pokořena! – zpráva ze zimního tábora SPJF

stránky zimního tábora zde: http://zimak.spjf.cz/

fotogalerie zde: http://zimak.spjf.cz/alba/2012/index.html

Cílem výpravy bylo dobýt vrchol Manaslu (8163m) ve stopách výpravy Reinholda Mesnera v roce 1972. Rakouské výpravě se při sestupu náhle zkazilo počasí. Rozpoutala se sněhová bouře o síle orkánu a pro Messnera a jeho kamarády začíná dramatický závod o život…. Tolik tedy k tématu zimního tábora.

V sobotu 11. Února ráno bylo vše připraveno – troje saně, lyže, sněžnice, kožešiny, stany, nářadí, rošt, truhla plná jídla a spousta dalších věcí nezbytných pro vybudování základního tábora.

Ještě v Brně nenasvědčovalo nic tomu, že budeme zimní vybavení potřebovat. Ovšem pod horami byla situace jiná. Ranní teploty okolo -15°C a k tomu 80 centimetrů sněhu vytvořily opravdové himalájské podmínky. A to zatím ještě nikdo netušil, jaký extrém teprve přijde! Ale nepředbíhejme….

Ještě v sobotu dopoledne se za krásného slunného dne podařilo dostat všechny věci až k nejvýše položenému obydlenému stavení a poté následovalo nošení věcí nahoru.

Jelikož se tábořište nachází na horské louce na hřebeni, bylo obtížné v hlubokém sněhu vše dostat na saních až nahoru. Tradiční výzva se letos proměnila ve zvlášť obtížnou. A bez sněžnic by to šlo jen těžko.

Zimní táboření je zážitkem, který člověka přesune skutečně do jiného světa. Kromě toho, že se táboříme uprostřed hor na překrásném místě, zde fungují jiné zákony. Nic se neudělá samo, co se neuklidí, zapadá sněhem a už to nenajdete, zamrzá mokré oblečení, jídlo, voda i olej.

Bez sněžnic nebo lyží se nikam nedostanete.

V hlubokém sněhu a silném mrazu je obtížné třeba jen dojít pro vodu, kácet stromy, štípat polena nebo jen dojít na záchod. Samotná stavba týpí vyžadovala odházení téměř metrové sněhové pokrývky v místě, kde měl stan stát. Jediné týpí tak stálo až v neděli a večer téhož dnes jsme se konečně všichni sešli uvnitř u ohně, vonělo jídlo, hřály kožešiny a zazněla kytara.

Odměnou nám byly úchvatné pohledy z tábořiště do údolí i na okolní hory, kterými je toto místo obklopeno ze všech stran. Vše zasypané sněhem, slunce, klid, civilizace byla najednou tak daleko.

Tady je samotné bytí zážitkem i programem. Téměř nic není potřeba dál motivovat. Vše je opravdové, všichni byli spokojení.

Na vrcholovou horskou louku na Beneškách se letos odvážili kromě vedoucích Ondery, Standy a Stopaře také Šáša, Hejby, Matouš a Anežka. Aklimatizaci zvládli všichni - kouzlo místa zafungovalo i letos a v kolektivu zavládla výborná atmosféra. V týpí a blízkém okolí se kumulovala ve volném čase nekončící zábava. Takřka neustále někdo mluvil, řval, smál se nebo zpíval.

Kromě samotného přežití v týpí a práce nutné k zajištění chodu základního tábora bylo nutné se postupně připravovat na dobytí Manaslu. Na programu byly hlavně výpravy na běžkách, proběhla olympiáda – lyžařský orientační běh, benešský biatlon, skoky do dálky, nechyběly večerní diskuze, drobné soutěže, hudební sezení u kytar a čtení knihy Bouře na Manaslu.

Když už jsme se chtěli chystat na dobytí vrcholu, přišlo něco, co nikdo dosud nezažil a co nikdo nečekal. Přesně jako podle knížky nás stejně jako Mesnerovu výpravu zaskočila ona „Bouře na Manaslu“.

Na Valašsku se zatáhlo. Zesílil vítr. Začalo hustě sněžit a neustávalo. Jakoby se protrhly mraky. Na vrchol jsme jít nemohli. Sněhová vánice zesilovala, v týpí však bylo bezpečno, teplo a příjemně. Usínáme….

Ráno jsme nemohli otevřít dveře od týpí. Stan byl zavalen sněhem. Když jsme se dostali ven – vše bylo úplně zaváté. Měrka sněhu ukazovala místo včerejších 83 centimetrů číslo 149 ! To znamená, že během 24 hodin napadlo skoro více než 65 centimetrů sněhu. Tábořiště na horské louce na hřebeni hor se stalo nedostupným. Pracně vyšlapané cestičky na záchod, k vodě a ke dřevu byly pryč.

Rozhodli jsme se přesto pro dobytí vrcholu. Více dní jsme už neměli. Přestalo naštěstí sněžit, vítr se utišil. I na sněžnicích a běžkách jsme se bořili po pás. Obrovské množství prachového sněhu bylo nekompromisní. V prošlapávání stopy jsme se museli často střídat. Samotný člověk by nikam nedošel, naštěstí nás bylo sedm. Sněhu cestou k vrcholu ještě přibývalo. Tentokrát jsme si však nemuseli na nic hrát. Stačilo se kouknout okolo sebe - dva metry sněhu, závěje třímetrové. Všichni však byli nadšení nečekanou výzvou, ve kterou se proměnila cesta na naše Manaslu - na horu Vysoká (1024 m). Kdo by to čekal v České republice!

Na vrchol vzdálený 4,5 kilometru jsme šli skoro 3 hodiny. Hora byla dobyta. Následovala cesta do druhého základního tábora (horská chata na Súkenické na česko-slovenské hranici). Osazenstvo chaty nechtělo věřit našemu výkonu. Po zasloužilém občerstvení jsme šli zpět, avšak již mimo vrchol. Do týpí přicházíme už za tmy.

Poslední den začalo bourání tábora a přesun do Brna. Zábava na celý den, obzvláště pak jízda na lyžích k vlaku.

Na této akci si měli možnost lidé sáhnout skoro na dno svých sil. Každý si mohl vyzkoušet, co jeho tělo zvládne v extrémních zimních podmínkách navíc při dost namáhavé činnosti. A konečně – kromě těla i mysl byla prozkoušena – jak to vše zvládnout, podpořit ostatní a zachovat dobrou náladu bylo také uměním a účastníci ho zvládli na výbornou. Jakoby naopak radost ze samotného bytí na horách a překonávání jejich překážek sílila.

Zároveň jsme vyzkoušeli, že i tak jednoduchá stavba jako týpí vydrží cokoliv, je-li dobře postaveno. Vítr ani sněhová kalamita nás neohrozily. Naopak – zaváté týpí se proměnilo ve sněhem dobře izolované obydlí, kde bylo tepleji než loni při holomrazech.

Poděkování patří všem zúčastněným, kteří nasadili své síly a nadšení do tohoto podniku. Též patří poděkování SPJF, bez jehož vybavení a podpory by bylo nemožné takovou expedici zorganizovat.

Kdo pojede příští rok s námi? :-)