Kája Saudek byl kreslířem všech

Minulý týden jsem v tramvaji zahlédl přes rameno rozhovor s jeho ženou Johanou Saudkovou, tak jsem si hned koupil časopis Rytmus života (prvně v životě), abych se o Kájovi něco dozvěděl. Vcelku tam mnoho nebylo, ale informací o Kájově zdravotním stavu je málo, tak alespoň něco jsem se dozvěděl.

Kája bydlí kousek od mého bydliště, tak jsem si naplánoval, že tam po 27 letech zase zajdu a přinesu Johaně poslední Bobří stopu se slovy, že na Káju i v Sdružení přátel Jaroslava Foglara stále myslíme. Ona si s ním, podle časopisu Rytmus života, každý den chodí povídat a jako zdravotní sestra se o něj i v motolské nemocnici stará. Třeba by to Kájovi udělalo radost. Dnešní zpráva o jeho úmrtí přišla opravdu nenadále.

Kája mi maloval v roce 1988 svatební oznámení. Tehdy nás seznámil IVA. Znal jsem Kájovy vyprsené blondýnky a nejrůznější ameriky, ale Kája kreslil i příběhy Foglara, což je neskutečný paradox. Pracovnu měl u sebe doma, v řadovém domku kousek od Strahova. Je to již řada let, ale pamatuji si, že mi Kája přišel úplně normální a příjemný. Žádný namyšlený superman, ale příjemný a vnímavý člověk...

Kája kreslil tužkou a výslednou konturu nakonec obtáhl tuší. Občas i opravoval, ale oznámení jsme zmenšovali na velikost pohlednice, takže vše vyšlo perfektně. Hlavně i ve zmenšené kresbě vynikla spousta detailů a drobností...

Tehdy, koncem 80. let, Kája nakreslil pro Českou speleologickou společnost několik sešitů a mezi nimi byly i příběhy od Jaroslava Foglara. Pomáhal jsem je distribuovat mezi příznivce JF a spřízněné vedoucí oddílů. Chodilo se pro tyto časopisy k panu Noskovi, což byl, tuším, tajemník speleologů, na Hradčanské náměstí - snad to byl Útvar hlavního architekta. Myslím, že každý sešit stál 20 Kč. Tehdejší doba byla úžasná, že jsme to distribuovali za stejnou cenu, co jsme to nakoupili. Cílem bylo, aby se náklad dostal co nejdříve mezi lidi a každý tomu rád věnoval svůj čas a námahu. Nebral jsem od speleologů jen příběhy Foglara, ale i další sešity Káji Saudka, protože byl o ně zájem. V komunistickém světě Saudkovy kresby působily jako velký vzdor a naděje svobody. Jeden příběh (a už ani nevím, jak se jmenoval) se stal námětem naší táborové hry Expedice Tugador.

V té době se začaly také rojit (to je hodně nadnesené) i besedy s Jestřábem, kde vystupoval i Kája. IVA je tehdy dělal třeba v DKK v Praze na Smíchově (dnešní Národní dům). Kresby od Káji Saudka použil i JH na svoje novoročenky PF ´88. JH tehdy jezdil na Altaj, tak to tam Kája vždy nějak "podstrčil". Přiložené PéeFko zachycuje kresbičku takového zákoutí v Praze na Buďánkách. Dnes jsou ty schody zazděné a začíná se toto zbořeniště pomalu opravovat. Kája kolem chodil venčit psa a motiv neskutečného zákoutí se mu zalíbil, že jej použil ještě na zadní stránce Ztraceného kamaráda. Jistě si všimnete v kresbě písmen azbuky PF. Nejsem expert na jeho kresby, ale myslím si, že si Kája do svých kresbiček vždy nějakou hříčku vsunul. Byl strašně hravý.

Když se to Kájovi před 9 roky stalo, konečně jsem si nechal ten originál svatebního oznámení zarámovat a pověsil si ho v ložnici. Každý den na něj koukám v naději, která dneškem skončila. Vytáhnu si nějaké jeho foglarovské sešity a brzy se zajdu podívat do Tančícího domu na ty Kájovy prsatky a ameriky. Kája byl kreslířem všech.

Převzato z Bohousek.cz a kráceno.