143. KBS Orion - Adamov oslavil už 20 let existence!

Je mi zima a nad hlavou svítí miliony hvězd. Jdu po silnici, kolem projíždějí osamělá auta, srpek nazelenalé Venuše se mihotá na východě a cestu mi ukazuje Polárka - na sever odjelo auto, které mě před chvílí vysadilo na kraji lesa, a já si také myslím, že cestou jsem přejel přes Hartvíkovický most. Orion se po teplých letních měsících postavil na nohy a teď stojí nádherně vztyčený nad obzorem, čas od času pomyslné čáry jeho ramen skříží jasná dráha meteoritu. Přes celou hvězdnatou báň pomalu roluje družice, zleva doprava - slunce ji ozařuje na její pouti celou cestu, musí tedy být těsně nad ránem. Však také na východě pomalu šedne obzor, hvězdy ustupují ránu.

Přede mnou svítí neznámé město. Kde to jsem? Kde mě vysadili? Nevím, jak dlouho jsme jeli, pospával jsem se zavázanýma očima na zadním sedadle. Bylo to ale dlouho, příliš dlouho, abych byl někde blízko Dalešic. Třebíč to není, kostel není dole v údolí. Není to Budišov? Či dokonce Okříšky? Těmi projíždí vlaková trať od severu k jihu, stejná, jakou mám po levici - ale město je příliš, příliš velké. Najednou se ze tmy vyhoupne cedule, ozářená vzdáleným vozem: Retz. "Ne, blázni jedni zatracení!" křičím do lhostejné noci.

Večer předtím jsem přijel vlakem do Studence. Už za tmy vystupuji z vlaku s usárnou na zádech a mířím k Dalešicím, na 20. výročí 143. KBS Orion. Na této akci nemůžu chybět a proto spěchám... cestu mi zkrátí auto plné opilců jedoucích na další tah. Noc je tmavá, svítí jen hvězdy, ale cestu po skalách a úzkou šíji nad vodou bych našel i v sebehlubší černotě a bez baterky. Svítím si na cestu a opatrně sestupuji k skalnímu mostu na ostrov. Přes vodní hladinu se nese zvuk vábničky jakýschsi rybářů a ze skal naproti mně vítr občas přinese závan kytary a hlasů. Mám štěsí, lze přejít suchou nohou... Ještě pár metrů a vidím srub ozářený ohněm a už podávám ruku. Je tu Čáp, Jerry, Jauvajz a Ježek. Moc nás letos nepřišlo, a tak se můžeme s chutí pohádat o jakýchsi malichernostech, které se přihodily na Festivalu na Muně bez obav, že se někdo pohorší. Jdeme spát brzy, zítra nás čeká náročná dostavba srubu...

Jaké je mé překvapení, když mě vprostřed noci budí jakýsi hluk. "Nikam nejdu," nadává Jerry, a Jauvajz mu odpovídá: "Pojď, musíš vstávat, všechno to děláme jen kvůli tobě!" Nenápadně se zavrtám ještě hlouběji do spacáku, snad nebudou budit i mě. Jerry však nevstává a za chvíli cítím, že nade mnou někdo stojí. "Vezmi si tři věci, které uznáš za vhodné, a pojď se mnou. A nezapomeň si občanku," dodává Jauvajz.

Ač nerad, vstal jsem... a proto jsem teď zde, v neznámém městu snad blízko od českých hranic. Nadávám jak běs, ale nakonec jsem rád. Cesta vlakem a autobusem přes Znojmo do Třebíče je rychlá, lidé jsou milí a hezky si s nimi popovídám. Ani v Třebíči není těžké sehnat loď od Halahoje, s díky tisknu ruku Zdeňku Žandovi, který obětavě přiběhl na mé zavolání, přestože jsem jej vytáhl z postele. A pak... cesta na ostrov lodí je krásná vždy! Zvlášť dnes, v babím létě, kdy nad vodou poletují tisíce pavoučků na svých titerných vláknech-padácích.

Na Prasklý džbán dorážím až po poledni kolem druhé hodiny. Stavba je v plném proudu, řežeme padlé stromy na slavnostní večerní oheň a doděláváme dveře od srubu, místo kterých dosud v prázdném otvoru visela deka. Je zde navíc i Ďábel. Dorazil prý chvíli přede mnou, a já ho rád po delší době zase vidím. Zajímavým zpestřením odpoledne je hledání chrastí, kterého se na ostrově a v listnatých lesích na březích přehrady opravdu nedostává, a také výroba pagody z dubů, které nás budou hřát až do brzkého rána.

Za tmy pak přichází Osada Plašanda, zastoupení Čikim (dříve 11. KBS Dva Divoši) a Rozumem s Broňou. Chvíli po jejich příchodu Ďábel slavnostně zapaluje oheň Ježkovou fakulí a kytara hraje tolik známé písně... Hudba se rozléhá oběma směry přehradou až k hrázi a dál po proudu, stejně jako na druhou stranu do Třebíče a ještě dál do tiché noci. Nad hlavou nám svítí stejné hvězdy, jako včera, a já lituji, že podobné večery nezažívám častěji. Kolik kouzel je skryto v kytaře, zpěvu a starých trampských písních!

Za brzkého rána následující den odvážím Ďábla na břeh, úžina je zcela zatopená. Protože ostatní ještě spí, posedím chvíli na skalách na severním břehu. Přehradou se válí zbytky ranní mlhy a šikmé slunce ozařuje první žluté, červené a hnědé stromy. Čeká nás krásný den. Snídáme a balíme se, píšeme do srubovního deníku. Plašanda odráží na své pramici zpět do civilizace a my ji brzy následujeme.

Náladu kalí nemilá příhoda s nakládáním lodi, na které jsem včerejšího dne přijel z Třebíče. Do Ježkova auta se stěží vejde - a je podle něj nebezpečné ji vést těch dvacet kilometrů zpět do halahojského Domečku. S Čápem proto odrážíme opět na vodu a vyrážíme do Třebíče po vodě. Přehradou se jede krásně, fotíme skály spadající kolmo do vod a připadáme si jako na ztraceném Yukonu. Po chvíli však začínáme bojovat s proudem a taháme loď do vysokých jezů. Cítíme se jak objevitelé na Aljašce - na nic si nehrajeme, loď je nutné dopravit na místo určení. Občas napínáme svaly, ale jinak je proud mírný a cesta krátká. Na nádraží ve Vladislavi pozdravíme Kotě, která je na cestě do Brna a do školy, a pak už je noc a my jsme v Třebíči.

Loď vracíme v pořádku. Víkend skončil a my jedeme domů...

Děkuji Broňovi, Čápovi, Čikimu, Ďáblovi, Jauvajzovi, Jerrymu, Ježkovi a Rozumovi za krásný víkend.
Autory fotografií jsou Čáp a Ďábel.

Zařezávání rohu srubu


Babí léto nad Yukonem... tedy vlastně Dalešicemi


Čápovi se nepozdává svislice...


Osada Plašanda se nevzdává a 20. Oroheň navštívila


Dalešice skrývají mnohá romantická zákoutí s rybářskými bárkami


Detailní pohled na srub Zlomený džbán


Hlavní plácek na oheň i spaní


Brzké ráno nad přehradou


Některé skály Dalešic vypadají jako na Yukonu, na samém dalekém severu Kanady


Krátká zastávka během cesty proti proudu na stanici ve Vladislavi


Některá nesplavná místa bylo nutné přetáhnout