Sjíždění Těresvy

Ukrajina podeváté

Poslední březnový den roku 2010 jsme vyrazili opět na velikonční Ukrajinu. Já podeváté a nás všech šest na vodu. A předem děkuji Stopařovi, že akci připravil a dohnal nás ke všem výkonům, které jsme podávali.

Středa 31. 3. 2010

O půl desáté večer nastupují Jerry (malej Jarda), Stopař (fekál), Čáp (holub) a Šmoula (smraďoch) do rychlíku směr Přerov, aby zde před půlnocí zasedli ke krátké poradě o projektu Karavana snů nad kofolou s místními Eldou a Svištěm 1. Po půlnoci pak nasedáme do rychlíku směr Humenné, tentokrát nečekaně prázdného (všichni najdou místo v kupé), ve kterém už jsou Matěj (čecháček) a Svišť 2 (taky čecháček). Než se vlak rozjede, nastává historický okamžik, kdy je možno spatřit Sviště 1 i Sviště 2 pohoromadě. Pak už ubíhá cesta naprosto poklidně, vyjma akčního, superrychlého výběhu a koupě jízdenek na nočním Žilinském nádraží v režii Stopaře a Čápa.

Čtvrtek 1. 4. 2010

Vystupujeme dorůžova vyspaní (jaký to nezvyk!) v Michalovcích a ihned nacházíme autobus do Ужгороду. Jenže ouha. Na chvíli se necháme unést optimistickou vlnou a zapomínáme, že nejsme doma. Ačkoliv je v autobuse ještě dost místa přinejmenším ke stání, řidič odmítá vzít do vozidla více lidí a asi šest zbývajících čekajících cestujících se začíná vztekat. Stojíme s nafkovacími loděmi a pádly opodál a nevěříme svým očím. Pohodlí řidiče má zjevně přednost a tak zcela nezaplněný autobus odjíždí a zaenchává nejn nás svému osudu. Těm, co neměli štěstí nezbývá, než si zavolat taxíka, další spoj jede za 4 hodiny.

Stopař duchapřítomně zjišťuje náhradní spojení a tak nakonec vyrážíme za půl hodiny místním spojem do Sobranců, kde briskně přestupujeme směr Vyšné Nemecké. Po výstupu si Stopař čistí nevoňavý psí dáreček, který se záhadně objevil na jeho jinak velice čistých a upravených kalhotech a následně míříme pěšky, obtěžkáni celkem 11 zavazadly k celnici. Pěší přechod je zakázán a tak se dělíme na dvojice a snažíme se vecpat do některých z řady aut čekajících na odbavení. Já mám štěstí a sdílní Rusové a Ukrajinci mě zvou do dodávky plné náhradních dílů z ojetin, která pojme navíc i dva čluny pádla a pár baťohů. Vše zdarma. Povídáme si a za necelé dvě hodinky již vcházíme společně se Stopařem, Svištm 2 a Šmoulou do Ужгороду. Prohlížíme si československou čtvrť i centrum a synagogu a posléze se potkáváme s Matějem a Jerrym na místním skvostném nádraží.

Výměna peněz i nákupy jsou již rutinou a zaškolujeme tak jen ty, kteří jsou s námi na Ukrajině poprvé. Před čtvrtou hodinou odpolední (již východoevropského času) nasedáme do rychlíku směr Тячів, dlouho si povídáme a nakonec povětšinou usínáme na koženkových sedadlech ve vyhřátém vagóně. Náš apríl se chýlí ke konci, ale ještě nám není dopřáno vyčerpat všechna překvapení a zážitky prvního dubnového dne. Po příjezdu do konečné stanice rychlíku - Тячіва zůstávám s Jerrym u olbřímí hromady našeho vybavení v nádražní čekárně, zatímco ostatní kluci se pouští na průzkum města, kde hledají případné autobusové spojení do Усть-Чорне. Zanedlouho se vrací s úžasnou zprávou: Ve ztemnělých ulicích narazili na řeckokatolický kostel a když nakoukli dovnitř, ihned se jich ujal místní kněz, který prý nedá jinak, než že u něj přespíme. Pan POP byl původem Slovák, ale bohu sloužil také v Česku, Polsku a na Ukrajině. Nemohl jsem se ubránit přirovnání k biskupu Charlesi Francois Bienvenu Myrielovi z Hugových Bídníků, když nám důvěřivě svěřil celou faru s veškerým vybavením a zázemím koupelny, kuchyňky, televize a měkkých matrací a sám odešel chystat poslední přípravy na Velikonoce do kostela. Strávili jsme v prvním patře docela nově opravené budovy celou noc a tak jsme měli dost času na přemýšlení o tom, že POP rozhodně, jak řekl Jerry „není nudným patronem“. Nabízeli jsme alespoň pomoc, ale vše marno, tak snad jsme alespoň nezklamali důvěru, když jsme po sobě uklidili a pěkně poděkovali. Také musíme poslat Bobří stopu! Někteří z nás se ještě odvážili poslat blízkým aprílově děsivé SMSky a pak už jen dobrou noc.

Pátek 2. 4. 2010

Ráno měl pan POP plné ruce práce v kostele a tak jsme se vytratili bez dalšího poděkování a po krátkém nákupu nezbytných potravin a pohledniček se známkami jsme nastoupili do starosvětského autobusu a společně se dvěma desítkami dalších cestrujících jsme zamířili proti proudu řeky Тересви do Усть-Чорне. Netrvalo dlouho a ryk motoru se rozpustil v syrových melodiích. Nemajíce kytary, užili jsme svých hlasů k navození atmosféry, která zapůsobila i na místní otrlé obyvatele. V časném odpoledni jsme vystoupili na odbočce do Комсомолска a dali se do psaní pohledů. Místní nás upozornili, že schránka je jen o půl kilometru dál, ale prý tu za chvíli bude projíždět poštovní auto, tak nemáme váhat a směle je zastavit. Většinu pohledniček mám hotovou a přemýšlím, co vtipného napsat Drobi, když v tom se na mostě, jediném to pozůstatku úzkokolejky z let 1922-1995 zaduní zelená dodávka s nápisem Пошта. Píšu úplnou hloupost, ale to již auto zastavuje a z okénka se vyklání usměvavý pan pošťák s maďarským knírem a z vedlejšího sedadla na nás mrká jeho krásná dcera. Pohlednice odjely a my jsme se na oblázkové náplavce dali do nafukování člunů.

Posádky byly rozděleny dle zkušeností ve složení:

• Borci.sk - Stopař, Jerry
• Mopsli.ua - Šmoula, Matěj
• Úředníci.eu - Svišť 2, Čáp

a zanedlouho jsme ponořili listy pádel do azurově modrých vln Тересви. Pohrdl jsem plovací vestou i botkami do lodi a nastoupil jsem v témže oděvu, v jakém jsem před dvěma dny opustil kancelář. Správný úředník je v práci pořád!

Tam, kde je čas, vlastní tep uslyšíš,
kde zem lůžko má z kamení.
Tam každý z vás žízeň svou utiší,
vždyť tam řeka má pramení.

Řeka tekla rychle. Možná rychleji, než nám bylo milé, protože klidných úseků, kde by si člověk odpočinul, se nedostávalo. Rychlost se pohybovala okolo 10 km/h a peřej střídala peřej. Jarní přívaly vod z tajícího sněhu již opadly a vody bylo spíše málo nežli moc, tudíž se tok nezdál býti nebezpečným. Ale zdání klame. Prvním dojmem, a to dojmem navýsost silným, bylo nekončící množství PET lahví a plastových obalů v celém širokém kmorytě řeky. V okrese neexistuje nic, co by člověk mohl nazvat odpadovým hospodářstvím a tak jednotlivci i obce odevzdávají opravdu veškerý materiál řece, stejně jako před staletími. Bioodpad shnije, kovy zreziví, popel odnese voda. Ale polyetylenové sáčky, PVC folie a PET lahve zůstávají navěky. Jsou jich desítky, stovky, tisíce, ba bez přehánění lze tvrdit, že miliony. Jsou všude, hýří barvami, občas plavou za lodí a nelze vystoupit na břeh, aniž by si jimi nejprve člověk proklestil cestu. Přesto čistá voda a běloskvoucí koryto plné oblázků nepůsobí beznadějným dojmem smetiště. Věřím, že přijde den, kdy nad řekou poprvé zavrčí motor popelářského vozu a chci věřit, že přijde den, kdy z údolí odpadky vysbírány zmizí a Тересва se svojí krásou zařadí po bok alpských řek.

Voda hýřila azurem a člověk viděl snadno do metrové i větší hloubky. A studila. Brzy se přes borty všech našich tří nafukovacích lodí převalily peřejnaté vlny a člověku začaly mrznout chodidla, lýtka, kolena, zadek a nakonec jsme byli mokří skoro celí. A plulo se; jen občas přerušila plynutí času krátká přestávka na náplavce s vylitím vody ze dna lodi a přípitkem sladkého kvasu. Nálada byla dobrá a jak povinnost kapitánu káže, nadával jsem svému háčkovi, co se do toho nezvedence vešlo, káral jsem ho za jeho nezkušenost, lenost, drzost a další chyby jeho i své. Den se naklonil k večeru, dvacet kilometrů řeky jsme začínali cítit v pádlech. Přišlo město Дубове a s ním nábřežní továrny, opuštěné a zpustlé, jak z nich vyprchal socialistický život.

Ukolébáni řekou, doslovně i přeneseně, přestali jsme si dávat pozor. Kapitán Šmoula se natáhl na záď lodi a kormidůloval poslepu a můj neschopný, omezený a víceméně mentálně i fyzicky zaostalý plavčík si začal zpívat ruské písničky. V rychlosti jsme projeli pravotočivým zákrutem řeky, kde zpěněná voda vymílala úzkou proudnicí hlinitý břeh a spatřili jsme most, na kterém se už sbíhali zvědavci, ostatně jako po celém toku řeky. Ale teď tu nejsou marně, věru bude na co se koukat!

Kormidloval jsem v pořadí druhou loď a podvečerním zrakem jsem sledoval Ukrajince na mostě, když tu náhle zmizel první člun Mopsli.sk z hladiny. Jako by v rozlitém stříbře, od něhož se odrážely paprsky zapadajícího slunce byla díra, do které loď spadla. Vír, Malström! Na podobné zděšené úvahy nebyl čas, protože to se už i před námi otevírala v celé šíři prolomená hrana čehosi, co snad kdysi bývalo jezem a v hlubině dvou metrů pod ní pěnil zuřivý bílý válec. Bylo pozdě reagovat. Vykousnutý zub dosud neviditelného slapu nás stáhnul doprava a naše loď se v nešťastném úhlu vrhla do řvoucího kotle plného pěny. Ještě bylo v našich silách situaci zvládnout, ale plavidlo zradilo. Gumová loď se prolomila a já se začal nečekaným směrem přibližovat ke Svišťově hlavě. Přetáhl jsem plavčíka pádlem, abych následně ztratil stabilitu docela a byl katapultován přes levý bort do zuřivé bublající masy.

V prvím okamžiku nenapadá člověka nic. V následujcícím zlomku vteřiny si uvědomuji, že již nejsem v lodi a pak rychle po sobě, že je voda hrozně studená, že nevím, kde je nahoře a kde dole a pak také to, že moje pohyby nevedou k žádné reakci okolí. Padající voda se mnou hází nahoru a dolů a ať mávám rukama a nohama sebevíc, nezaznamenávám žádný úspěch o do rychlosti a směru svého pohybu. Dalším dojmem je, že se dusím, dochází vzduch. Musím se nadechnout, vybavuji si současně se všemi vodáckými poučkami o smrtelně nebezpečných válcích, ze kterých člověk bez pomoci nevyplave. Na chvíli vidím světlo, lapám po dechu a zase se nořím do vln. Jde o život, napadá mě konečně asi po pěti vteřinách. Ale dřív než vůbec můžu přijít na to, jak dále postupovat, projíždím hlubinou a voda mě vyplivuje opodál, mimo dosah zlovolného válce pod jezem. Přežil jsem tedy a vůbec mě nemrzí, že jsem si nevyzkoušel teoretické znalosti z vyprávění říčních vlků. Pak dostávám do hlavy vlastním pádlem.

Není ještě vyhráno. Úřednický oděv je nasáklý vodou a společně s koženými botami mě táhne ke dnu. Voda ze sněhu, který odtává kdesi nahoře v horách je studená a blíží se křeče. Řeka je najednou nečekaně hluboká a proud mě strhává kdykoliv se snažím dostat ke břehu. Kolik lidí už je teď asi na mostě a sledují můj zápas s živlem? Kolem proplouvá poslední posádka, která zaznamenala neslavný konec prvních dvou lodí. Zoufale volám o vytažní, ale loď nemá šanci v rychlé vodě zastavit a mizí. Konečně asi po dvou minutách vysilujícího zápolení dosahuji špičkami bot na dno. Odrážím se, blížím se ke břehu, voda mně podráží nohy, ale konečně stojím, brodím se odpadky na hladině, vylézám do hromad PET lahví a igelitu. Brýle visí na šňůrce, ale neuplavaly a jsou vcelku. Shora mě zkoumají desítky očí. Jen se podívejte, posměváčci, jen se smějte, lenoši. Já jsem teď hrdina. Vyhrál jsem boj s řekou, stojím na vlastních nohách a brodím se, nezlomen, tam, kde tuším kamarády a loď.

Vykoupali jsme se první den tři, kromě mě a Sviště, který se také poroučel z lodi, ještě Šmoula, jemuž se stala osudným jeho poloha vleže. Slunko skoro zapadlo a tak jsme promrzlí přistáli o dva kilometry níže na kraji města, rozdělali oheň, nakoupili v místním obchodě (kam mj. vozí pro turisty uzeniny z Česka) zásoby a posilněni ulehli. V lodních pytlích nám promokla většina věcí včetně potravin a to málo, co zůlstalo suché, zmáčel vydatný noční déšť.

Sobota 3. 4. 2010

Tam, kde už sráz v údolí přechází,
kde zem rozdává něco víc,
tam jako nůž řeky proud prochází
a blíž peřejím letí vstříc.

Pršet přestalo teprve dopoledne a tak není divu, že jsme po náročném dni vstávali až po poledni. Sluníčko stále nechtělo zazářit v plné síle, ale i občasné záblesky nám stačily k vyplutí. Řeka teď ztratila na své prudkosti, i když peřeje stále nedávaly žádný prostor k odpočinku. Po včerejšku jsme se navíc cítili zkušenější a tak jsme dokonce občas vyhledávali rychlejší vodu pro zábavu namísto neustálého zasekávání na mělčině. Brzy jsme byli zase celí mokří, ale vpodvečer už zbývala jen čtvrtina délky toku a naše tempo se tak ještě zvýšilo. Duší i tělem jsme se cítili býti vodáky.

Další zajímavé místo přišlo v esovitém meandru, mezi hromadami bělostného štěrku, kde řeka prudce zahnula vpravo a okamžitě zase vlevo, přičemž proudnice se tříštila vedví do mrtvého ramena se zavilým protiproudem. Na první pohled místo nevypadalo zvlášť nebezpečně a přestože jsme do víru vjeli ve stejném pořadí jako na jezu v Дубовем, dokázali mopsli.ua protiproud vyrovnat souhlasným náklonem těl a mohutným záběrem pádel unikli z víru ven. Bylo nám trošku divné, jak je možné, že jejich loď se v nejprudší peřeji zastavila na místě, ale to jsme již byli na řadě sami a loď se pod námi nahnula až hrůza. Tentokrát jsme byli zkušenější a rychlým záběrem pádla jsem vtáhli člun zpět do proudu. Zato borci.sk tolik štěstí neměli. Jejich vystoupení se podobalo vykládce vagónu se štěrkem, který prudce vjel na scénu, v okamžiku se zastavil na místě, pak se naklonil v úhlu devadesáti stupňů a vysypal náklad do vody. Teď už zbyl jediný řekou nepokořený Matěj. Ale i jeho chvíle se měla naplnit.

Přestože řeka byla svižná a vodácky příjemná, zima byla stále větší a tak jsme se nepokrytě těšili na konec plavby. Ten měl nastat přesně v okamžiku, kdy podjedeme železniční most mezi Тячівем a Тересвоу. Řeka pomalu ztrácela na divokosti a přibývalo míst, kde se voda barvila stále tmavší modří. Nejprve jsme přestali vidět na dno, později už jsme jej nedosáhli ani pádlem. I v divokých místech hloubka dosahovala dvou metrů a přiznávám, že mně při pohledu do kapaliny, která pohlcovala všechno světlo občas přeběhl mráz po zádech. Vypadnout tak z lodi v proudu, kde člověk nedovede plavat, mezi natažené pletivo z pobřežních gabionů… Hrůza pomyslet. Začala být cítit rybina, bahno a břehy ztratily svou běloskvoucí barvu. Přišel dolní tok.

Dál, stále dál, hory jsou, moře blíž
dál, stále dál, břehy máš.
Řeka je mírná a dno klesá níž,
už proud pojednou nevnímáš.

Do posledního nebezpečného místa jsme vlastně ani nemuseli zajíždět. Část řeky zahradil vyvrácený strom a koryto tak bylo úzké a ostře se lomilo. Řeka se však stále častěji rozdvojoval a i zde jsme mohli objet nepříjmený úsek mělčí a klidnější vodou. To ale nebylo nic pro nás! Posilněni úspěchem, zamířili jsme do kritického zúžení, ve kterém se završil náš osud. Kdo se vykoupe tentokrát? Ano. Jediný, kdo dosud nesmočil své tělo v chladivých vodách Тересви, Matěj se poroučel přes bort a završil tak šestici našich koupání. Každý právě jednou! Další cesta už ubíhala rychle a nevzrušivě. Chvílemi se nám zdálo, že se naplnilo nemožné a jezdíme po řece v ktuhu, neboť jednotlivá místa se sobě podobala k nerozlišení. Všichni jsme upínali zraky k obzoru, kde jsme očekávali most.

A pak se to stalo, co muselo se stát! Byl jsem první, kdo si všiml kousku bleděšedé příhradové konstrukce krajního pole mostu. „Most!“ Hurónský řev se zvedl nad hladinu řeky a nesl se údolím od lodi k lodi, znásoben vždy dalším členem posádky. K závodu o poslední metry jsme si pískali písničku z filmu Most přes řeku Kwai. Přistání bylo hladké, dále jsem ostatně stejně pokračovat nemohli - Тересва se zde vlévá do Tisy a ta tvoří vnější, a tedy ostře střeženou, hranici EU. V posledních paprcích zapadajícího slunce jsme vysušili lodě, převlékli jsme se, vychnutbnali si poslední bonbóny a zapili je kvasem. V Тересве jsme pak stihli poslední vlak a vydali jsme se přímo na západ. Půlnoc nás již spatřila ve spacácích v nádražní čekárně v Королеву.

Neděle 4. 4. 2010

Vstávali jsme před třetí hodinou ranní a aniž bychom sbalili spacáky, přesunuli jsme prvním vlakem o jednu čekárnu na západ do Віноградіва a pokračovali ve spánku. První úzkokolejný vláček, o který nám šlo, vyrážel do Іршави totiž až po osmé hodině. A stál za to čekání. Nehezká lokomotivka s převislýma očima čekala v paprscích vycházejícícho slunce se čtyřmi vagónky na odjezd v zabláceném kolejišti bez nástupiště. Motor bublal a ze střechy občas zasyčela bílá pára. Překvapilo nás, že ve vlaku sedělo snad několik desítek cestujících. Našli jsme si místo na přední plošině za lokomotivou a záhy jsme pochopili, že otevřené dveře, ze kterých hledíme na krajinu, nikomu nevadí. Vlak se rychlostí nepřesahující 30 km/h šinul rovinou od vesnice k vesnici, občas někdo nastoupil nebo vytoupil na zastávce, která se podobala chlívku, a my mohli pozorovat kmeny stromů natřené vápnem, ladovsky obřezané vrbičky na březích potoků, housátka kolébající se k rybníčku, jarní travičku, rozpadající se zemědělská družstva s ukrajinskými a maďarskými nápisy, žigulíky a babky v šátcích mířící na mši. Chvílemi jsme měli choutky vyzkoušet, zda dovedeme vysočit z vlaku, chvíli běžet a zase naskočit, ale raději jsme, aslespoň prozatím zachovali zodpovědnost a slušnost.

Vlak vjel do stanice Хмелнік a my jsme museli přestoupit do jiné soupravy, tentokrát složené pouze z lokomotivy a jediného vagónku. Průvodčí nám prodal jízdenky, poté vystoupil z vozu a vlak se dal do pohybu. Asi neuznal svoji přítomnost ve vlaku za vhodnou a toho jsme využili. Nejprve jsme vlezli na nárazník. Pak na schůdky vedoucí z vlaku. Pak na střechu. Byli jsme jedinými cestujícími a vlak byl náš! Šestice dobrodruhů ve vlaku se v následující půlhodině měnila z hoboes na bandity, posunovače, kovboje či partyzány, jak jsme projížděli krajinou zavěšeni na stupačkách, vleže na střeše nebo vykloněni ze dveří. Nebýt policejní hlídky, která nás spatřila, projíždějíc po souběžné silnici, neměla by jízda chybu. V konečné stanici jsme si prohlédli unikátní žlutý dřevěný železniční pluh na sníh a zjistili jsme, že Мукачева nejede vzhledem ke svátku žádný autobus. Pak dorazila policejní hlídka a následující hovor se nesl zhruba v tomto duchu:
Vy máte rádi adrenalin, že?
Odkud jste?
Já vám zařídím adrenalin!
Já vám zařídím adrenalin, že jste to neviděli!
Já vám dám takovou pokutu, že jste takovou ještě nedostali!
K příslušníkově cti však nutno dodat, že nám nejen pokutu nedal, ale nakonec e s námi naší jízdě dokonce zasmál. Inu, zlatá Ukrajina!

Do Мукачева jsme se nakonec přesunuli taxíkem - úžasnou starou Volhou, která kromě řidiče pojala ještě nás šest cestovatelů, našich šest batohů a šest pádel a čtyři lodní pytl se čluny a vestami. A to by se do ní vlezl podle známého pravidla alespoň jeden další člověk. Мукачеве jsme shledali nejhezčím zakarpatským městem. Městským autobusem jsme se svezli na hrad, za drobný peníz jsme absolvovali samostatnou prohlídku, překvapeni davy turistů nejen z Ukrajiny, ale i z Maďarska a dalších zemí a také prodejnami suvenýrů a západním vzhledem této kdysi maďarské pevnosti. Ostatně celé město nemohlo zapřít svůj uherský styl patrný v urbanizmu i architektuře. Svišť 2 ještě nakoupil dvanáct litrů svého oblíbeného Živčiku a pak jsem už jen nastoupili do Kijevského rychlíku a vyrazili na trubočky do Чопу.

Tady jsme se marně snažili vyměnit peníze a nakonec jsme sice s platnou jízdenkou, ale bez jediného forintu, nastoupili do osobáku směr Záhony. Poprvé jsme se odhodlali vycestovat z tohoto cípu Ukrajiny jiným způsobem než přes Čiernou nad Tisou a rozhodně jsme nelitovali. V maďarské Záhonyi nás přivítalo nádraží vpravdě evropské a nebýt toho detailu, že na našich bankovních účtech byly peníze jen pro pět z nás šesti, byli bychom ještě v neděli stihli dojet do Budapesti. Nakonec nám bezmocným ujel vlak před očima a zachránila nás až Ruska, která nám ochotně vyměnila eura za forinty na šestý lístek. Když jsme nastoupili do rychlíku směr Debrecen, únava postupně přemohla naše hravé i agrsivní choutky a všichni jsme usnuli.

V Debrecénu jsme našli příjemné místečko za nádražím v přednostově zahrádce a rozdělivše se na dvě skupiny, spali jsme nebo se věnovali prohlídce města, které nás nicméně neuchvátilo. Nejzajímavější vzpomínkou tak pro mě budou normálněrozchodné tramvaje a nudné ulice osázené pokroucenými platany. Ve 4:23, tentokrát již opět středoevropského letního času, jsme zamířili do Budapesti a po rychlé výměně peněz v předražené směnárně na Nyugati do Esztergomu zvaného česky Ostřihom. Následoval náš poslední hrdinský výkon - ujít v dešti pět kilometrů mezi nádražími Esztergom a Štúrovo, po nově postaveném mostě přes Dunaj, s těžkými batohy a loďáky na zádech a pádly v rukách. Naše páteře protestovaly, byli jsme promočení deštěm, voda nám stékala do očí i za krk a nebýt hodného dědečka, který mě a Matěje svezl alespoň kousek autem, asi bych hořekoval ještě víc.

Pondělí 5. 4. 2010

Cestu do Bratislavy netřeba rozvádět, za zmínku ale stojí náš poslední společný vlak - EC Jaroslav Hašek. Do přeplněného vagónu jsme se nasoukali se všemi rozměrnými zavazadly ve chvíli, kdy už pro nás zbylo jen místo na chodbičce. Její druhou polovinu pak obsadila skupina dvanácti trampů a trampek z různých koutů Česka a tak netrvalo dlouho a začala čilá výměna. Za kvas a Živčick jsme dostali klobásu, záhy připutovaly boty některé nebohé dívky a taky kytara, které se ujal Stopař. Následně se strhla nevídaná vřava. Společně se rozezvučely tři kytary a na dvě desítky syrových hlasů zapěly ryvolovky, písničky od Supa, Nedvěda i Nohavici. Vagón se otřásal mohutným rykem, němečtí turisté nevěřili svým uším. Za okénky se obloha barvila do šedi a na všechny sedal ten správný pondělní splín. Těžko postihnout ten okamžik, kdy známí i docela neznámí kamarádi společně zpívají nápěvy tak blízké. Člověk se vrací z daleka, vzpomíná na nedávné zážitky i okamžiky před mnoha lety, přemýšlí o těch, které má rád, o budoucnosti i minulosti. Oprostí se od svého těla v přeplněném vlaku a lehce se dotýká věčné touhy dálek i neopakovatelného kouzla domova a svých blízkých. A najednou je tu Brno hlavní nádraží…

Ahój! Ahój!

Kompletní článek a další reportáže najdete také na http://jza.smerem.cz.