Zrůdy vstaly

Stručně o akci
Ve dnech 9. -11. března 2012 probíhal v Domašově nad Bystřicí sraz účastníků soutěže Urban Legends očima dětí. Šlo o povídkovou soutěž, která byla vyhlášena 25. Října 2011. Uzávěrka proběhla 31. Ledna 2012. Zúčastnit se mohli všichni ve věku od 6 do 15, respektive 16 let.

Příjezd
Nebylo by to ono, pokud by hned na začátku nevznikly komplikace. (Gábina: Já tam strašila již od tří, na stránkách byl napsán sraz od čtyř, a první skupinka dorazila až kolem páté.) Vojta - šéf se dokonce projel do jiného Domašova. Tak začal náš bláznivý víkend plný zábavy.

(Gábina: Svůj pokoj jsem si zabrala hned na začátku. Číslo pět, nastěhovala jsem tašky, nepořádek a šla se seznamovat s ostatními. Zjištění, že nás je sedm na sedm a počet vedoucích má ještě stoupnout byl zničující, budou nás mít až přehnaně pod kontrolou. Moje idey jak nás tam bude pořádná hromada, se bohužel nevyplnily.) Dva zúčastnění, pár vedoucích… Zachraňovat náš počet museli klubaři z Tygřího Drápa. Naštěstí se během chvilky ukázalo, jak budeme skvělá parta.

Seznamování
Jak lépe se seznámit než se mlátit spacákem po hlavě? Pokud jste se chtěli ráně vyhnout, bylo nezbytné připravit neblahý osud někomu jinému. Jména se křičela jedno přes druhé, než se ozvalo záchranné: „Večeře!“

Po večeři jsme se vyřádili hromadnou bitvou. Mladší členové Tygřího Drápu si nás ochočili jako osobní koníky, a málokdo si to nechal líbit. (Kevin: Jako třeba já. Utekl jsem jim a zalezl si do svého pokoje a četl si.)

V půl jedenácté se šlo spát. V pokoji číslo pět se ozývalo strašidelné klepání. Chudáci vedoucí, co se tam nastěhovali z posledního pokoje - moc si nepomohli. Duch na šestce byl opravdu nepřející spánku.

Je čas vstávat!
Ráno bylo opravdu kouzelné. Všichni již byli vzhůru až na Kevina. Náš druhý zúčastněný ještě spinkal a tak padlo nevinné rozhodnutí. Běžte ho probudit a foťák s sebou! Tak vznikla velmi roztomilá fotka. Naštěstí si neprosadil smazání. Nemohli bychom se pak tak sladce bavit na jeho účet. (Kevin: Nechtěl jsem jim kazit zábavu.)

Snídani jsme připravovali společnými silami. Mazali marmeládu a máslo, opékali topinky a smažili vajíčka. Konečně to bylo hotové a mohlo se jíst. Snídaně v nás zmizela jako nic a mohlo se pokračovat v naplánovaném programu.

Přednáška
Přednášení se chopil Čáp. Zaujal nás všechny, včetně těch nejmenších. Rad rozdával hojně a mnoho z nich se opravdu hodí. Poté se chopili přednášení ostatní. (Gábina:Zjistila jsem, jakou chybou bylo nezapsat si úplně všechny rady.) (Kevin: Já jsem si samozřejmě poznámky dělal.)

Vrchol Kuchařského umu
Vojta se těžce přemohl. Oběd byl opravdu dobrý. Polévka pro odvážné, jedlý druhý chod a tomu všemu vévodil pudink. Tři chody, jak slíbil. Když přinesli ten poslední, málokdo nezaváhal: „To je jahoda? Je vůbec jedlá? Vypadá kapánek jedovatě…“ Hnědá jahůdka si lebedila v pudinku a v mnohých vyvolávala pochybnosti. Čáp se do ní pustil a nakonec i zbytek přítomných. Kupodivu byla dobrá, stejně jako lehce zelené broskve na dně. Nakonec to všichni snědli.

Zábavné odpoledne
Po obědě jsme si zahráli první hru. Trochu mi to připomínalo detektivku z pera Agáthy Christie. V hlavní roli zavražděná profesorka lingvistiky, její dcera, (ke konci opilá) uklízečka, pomatený zahradník, odměřený majordomus, charismatická ruská kněžna, senzacechtivá šéfredaktorka a v roli redaktorů my, soutěžící. Cílem hry nebylo vyřešit vraždu, ale napsat co nejlepší článek. To nebylo tak lehké, zvláště když nám nedali dost času; klidné prostředí též chybělo. (Gábina:Šéfredaktorka mi začala nahánět strach svou neúprosností a tak nezbylo než zapojit mozek a máknout.) Práce redaktora je těžká věc!

(Kevin: Naprosto mne zdrtilo, když můj článek dostal „jen“ druhé místo. Píši totiž články na svůj blog a tohle hodnocení mi trochu vzalo vítr z plachet…)

Zrůdy vstaly!
Z klídku na gauči nás vyrušil Čáp. Nahnal nás do Malé klubovny a zaměstnal překreslováním komiksu. V Patře nad námi se chystaly zrůdy, barvily si obličeje na černo a kuly pikle.

Blik - zhaslo se světlo
Co to je? Zmateně jsme se rozlíželi po pokoji.
Světla se znovu rozsvítila.
Takto asi ještě dvakrát.

Hra pomalu začínala, z rádia se ozýval hlas: „ Zrůdy v domě! Zrůdy v domě!" Za úkol jsme dostaly najít čtyři barevná světla. V jejich blízkosti se nacházely útržky zprávy, která nás měla zavést do sklepa. Ve sklepě bylo za úkol odpálit světlici a zlikvidovat zrůdy. Jenže nějaký návod a úkol nám byl zcela fuk. (Gábina: „Nikam nejdu!“ Prohlásila jsem a nacpala se za jakousi skříň. Po místnosti jsme se poschovávali, ale bohužel, vylézt jsme museli.) Půl hodiny jsme bojovali sami se sebou, než mladší část pochytala ty starší za ruce.

„Utvořte vláček, musíme jít pohromadě a potichu.“ Plížili jsme se jako myšky, ale zrůdy byly všude. Chytaly nás a svazovali izolepou.

Z boje jsme si odnesli spoustu modřin a někteří si i vypěstovali alergii na prach.

Pokud se jim podařilo chytit nás, byli jsme uvaleni do vězení. Nejhrozivější bylo to na schodech: zamkli nás do úzké, tmavé a zaprášené komůrky s trubkami. Mezitím ještě škrábaly na dveře a naháněly hrůzu pro větší efekt.

Nakonec se smilovaly a pustily nás, právě včas abych nepropukla v nářek nebo se nezbláznila. Nakonec jsme zrůdy zlikvidovali úspěšně, mohli jsme si gratulovat.

Nesnášíme loučení!
Druhý den ráno bylo na čase pomalu balit, uklízet pokoje a připravovat se zpět do svých domovů. Loučení bylo těžké, ale nakonec jsme to zvládli a pomalu se odplazili na nádraží. Snad se ještě uvidíme a podnikneme nějakou tu akci společně. Tento víkend byl opravdu vydařený!