ROZHOVOR: Povstání Vontů za dveřmi

Jak jsi spokojený s Hlavolamem ze Stínadel, komiksovým příběhem, který vyšel v minulém čísle Bobří stopy, a který jsi napsal pro Jirku Filípka? 

Dost, ale určitě ho nepovažuju za dokonalý. Strašně rád jsem se celý podzim a zimu hroužil do stínadelských uliček a pak se z nich těžko vracel zpět. Byla to úžasná práce a dobrodružství zároveň, hodně jsem se na tom naučil. Třeba kolik textu snese jaký obrázek, na to jsem chvíli přicházel. Mrzí mě, že jsem nebyl střízlivější a že kvůli přemíře děje a postav působí příběh místy uspěchaně, zkratkovitě, upovídaně. Například na jednom obrázku se hrdinové noří do stínadelského podzemí, ve kterém se – jak víme – někde skrývá středověká mučírna, v níž schůzuje tajný spolek. Dalo by se tam rozehrát několikastránkové dobrodružství, jenže na ně nezbylo místo a tak na dalším obrázku už postavy z podzemí vylézají. Ale nepřijdeme o ně – do stínadelského podzemí chci situovat většinu třetího, závěrečného dílu. Navíc se pár věcí ztratilo při komunikaci s Jirkou, což se při spolupráci na dálku nevyhnutelně stává, některé postavy nám vizuálně splývají... Při práci na druhém dílu se usilovně snažíme toho všeho vyvarovat.

A co říkáš na čtenářské ohlasy?

Že je jich málo! (smích) Tedy ono jich zas tak málo není. Pro začátek vyšly tři recenze, jenže já bych si jich klidně přečetl třicet! Hrozně mě zajímá, jak Hlavolam na čtenáře funguje, jestli s ním aspoň trochu zažívají to vzrušení a zvědavost jako já při psaní. Rozuměli všemu? Zaujal je? Bavil je? Co je na něm bavilo? Co jim tam chybělo? Byli napnuti tam, kde měli být napnuti, překvapeni, kde měli být překvapeni, usmáli se, kde se měli usmát? Čtenáři mají odstup, který mně chybí, a jakákoliv odezva je cenná, i kdyby znamenala jen čárku na papír rozdělený na líbilo/nelíbilo. A vůbec se nemusí bát, že se mě dotknou, pokud tedy zůstanou slušní. Z těch tří recenzí mám nejradši zrovna tu nejkritičtější, protože jsem se z ní dozvěděl nejvíc. 
Čtenáři to samozřejmě vidí zase po svém, ale napoví mi hlas většiny. Když jeden čtenář řekne, že podle něj jeden Širokko ve Stínadlech stačí a že by tam toho Fantoma nedával, nemusím si s tím moc lámat hlavu. Kdyby to ale řekl každý druhý, něco na tom nejspíš bude. Naštěstí tohle mi napsal jen jeden. A zrovna ten, od kterého jsem čekal, že ho ta postava zaujme, protože má podobné postavy rád! 

S Jirkou Filípkem právě dokončujete druhý díl, Povstání Vontů... 

To, že jsme se s Jirkou hned po vydání Hlavolamu mohli pustit do Povstání, pro mě byla ta nejlepší odměna. Hlavolam byl takový krok do neznáma a první vlaštovka, ale teď už máme terén osahaný, jsme sehranější a můžeme zúročit ty základy, co jsme minule postavili. Příběh i tvorba Povstání jsou hodně jiné – příběh zvolnil, my zrychlili. Co nám minule zabralo symbolických devět měsíců, jsme teď zvládli za čtyři. Příběh je tak vzdušnější a jednotlivé scény rozehrává, takže si je čtenář spíš užije a zapamatuje. 
 I rozpanelování je uvolněnější, vynalézavější a velkorysejší a ne naňahňané jako u Hlavolamu, kde všechny stránky vypadají podobně. Tehdy jsem neklesl pod deset panelů na stránku, protože jsem toho chtěl tolik odvyprávět, teď máme i třípanelové stránky! Jirka tak ode mě nemá tolik svázané ruce a může se víc vyřádit. Zároveň mu tam píšu zajímavější prostředí než minule. Například starý mlýn, což je oproti prázdnému sirotčinci v Hlavolamu budova plná mechaniky, jako byste vlezli do kukačkových hodin. A napodruhé Jirka čaruje mnohem magičtější atmosféru. Jak to vím?  Protože mě s tím, jak co namaloval, už nenapíná do poslední chvíle jako minule. (smích) Za to ho musím speciálně pochválit.
 
A o co v Povstání Vontů půjde?

Povstání přímo navazuje na Hlavolam, který byl uzavřený jen naoko. Ondra, Martin a Zenkl se znovu vydávají do Stínadel najít ježka v kleci. Už jim ale nejde o odvrácení války mezi čtvrtěmi a ani o hlavolam jako takový, ale o to, co v sobě snad skrývá – plánek minule zničeného létajícího kola! A pořád mají v patách záhadný a nebezpečný přízrak z Tleskačova sirotčince, pod jehož maskou se může skrývat Speráz, ale taky někdo úplně jiný… Pátrání je tentokrát zavede do neznámé části Stínadel, kterou protéká říční kanál ovládaný místní partou. A tady se věci vymknou, naberou šílený spád a strhne se tu velká napínavá honička, v níž jde o vše.
Protože mě na tom celém hodně baví právě ta městská romantika, pro inspiraci jsem si postahoval asi milion fotek kanálů v Benátkách, svrateckého náhonu a Čertovky a bombardoval jimi Jirku. A s dobovými lokacemi mi skvěle radil další Jirka (Kalina), stínadlofil zkřížený s vášnivým urbexákem a tedy odborník na slovo vzatý. Díky mu za to.

Prý bude v Povstání Vontů létajících kol hned několik...?!

A hned na první straně! Já tu první stránku miluju... Samozřejmě si dobře uvědomuju, že píšu foglarovku a ne verneovku a že létající kolo hrálo u Foglara roli nedostižného přízraku, ne okázale předváděné atrakce. Ale trochu jsme to po těch letech posunout přece jen museli. Aspoň mě představa toho, co všechno by se s létajícím kolem dalo dělat, a představa světa, kde létající kola běžně fungují, nedává spát. 

A co chystáš dál? Kromě třetího dílu Stínadel?

Právě že verneovku. To je další taková odměna. Od jednoho zásadního spisovatele svého dětství se tak přesunu k tomu druhému a létající kolo vyměním za balón – budu do komiksu adaptovat Pět neděl v balóně. Těším se na to moc, jako kluk jsem na Verneovi vyrostl, nejradši jsem měl Zemí šelem a Patnáctiletého kapitána. I v dějepise na základní škole mě nejvíc zajímaly (a do teď zajímají) různé vynálezy a námořní objevitelské cesty, jezdil jsem prstem po mapách a k Vánocům si přál funkční model vzducholodi. A až nedávno si ho konečně koupil. Taky do teď vzpomínám na komiksy z magazínu Kometa, které mi tehdy předžvýkaly klasické romány, třeba Válku s mloky nebo Křižáky. Nebo na Výpravu do ztraceného světa v Abíčku… A co bylo v jejím pokračování? Vzducholodě! (smích) 
K tomu píšu krátký komiks pro připravovaný komiksový sborník věnovaný Rychlým šípům. Moc rád bych přivedl Rychlé šípy do současnosti a vzkřísil je v nějaké moderní podobě. Ale o tom tenhle kraťas není – je to jen taková hříčka na téma Rychlé šípy, jak by je napsal Stephen King. Vtip je v tom, že nepůjde o žádnou velkou fabulaci, společné motivy tam reálně jsou. I mistr hororu totiž uměl krásně pracovat s klukovskými hrdiny a ohlížet se za dětstvím, viz jeho novela Tělo nebo román To. 

Jsem moc rád, že můžeme oznámit čtenářům Bobří stopy, že jsi přijal nabídku stát se členem redakce. Čím tě tenhle foglarovský plátek zaujal, čím bys ho naopak rád obohatil a jak si představuješ svou novou roli?

Bobří stopa dýchá romantikou, dobrodružstvím a nostalgií. Kdo by takovému vábení odolal? Tak snad ji pomůžu zpestřit. 

Díky moc za odpovědi a vítej v redakci!

Rozhovor vedl Vojta, ilustrace Jiří Filípek

Rozhovor vyšel v Bobří stopě číslo 3/2017.