Skládací svět

Mapa maďarských drah z jízdního řádu.

Plánky a mapy provází civilizaci od samotného počátku. Znáte to sami - o kolik je jednoduší nakreslit kamarádovi jednoduchý náčrtek než vysvětlovat komplikovanou cestu přes zahrádky a okolo garáží k místu, kde se bude po škole hrát fotbal. Dobře rozvržný obrázek vydá za tisíc slov. A někdy mnohem více. Jsou mapy, ve kterých se kromě správné cesty ukrývají i nálady, vůně a zvuky, vzpomínky, nebezpečí a taky romantika, která je příslibem zážitků a dobrodruřství. Pokud nevěříte, čtěte dál - pokusím se dát dohromady několik vzpomínek, ze kterých snad bude jasné, že mapa může být víc než potištěný kus papíru.

MHD Toronto.

Jako malé dítě jsem mapám nerozuměl. Nejvíc mě strašila představa, že sever je vždycky nahoře, kterou mně stále opakoval táta. Nevěděl jsem vůbec, kde ten sever je, natož abych si pamatoval, že západ je vlevo a východ vpravo. Raději jsem se proto setkání s tátou a mapou současně vyhýbal a dlouho tak neměl představu o tom, co vlastně můžu z mapy vyčíst.

Vstupenkou do světa map mně byly vlastně až první klubovní výpravy, kdy už mě nevedli zodpovědní rodiče, ale cestu jsem musel s kamarády hledat sám. Shodou okolností to bylo na počátku devadesátých let, kdy se odehrávala malá revoluce ve světě turistických map. Po desetiletí používané klasické „stovky“ (mapy 1:100000) začaly pomalu ustupovat vytlačovány úžasnou novinkou - „padesátkovou“ edicí map Klubu českých turistů. „Káčétéčkové“ mapy, jak jsme jim říkali, byly zázrakem pro všechny, kdo byli zvyklí chodit podle starých map. Jedna edice pro celou republiku, čtyřikrát více podrobností a úžasná přesnost zděděná z rodičovských vojenských map nám učarovaly. Tehdy jsem se naučil (skoro) všechny mapové značky a jejich dobrá znalost mezi námi patřila k základním klubovním cnostem.

MHD Kyjev.

Můj vztah k mapám silně ovlivnili dva lidé. Prvního znám dobře a stále se s ním vídám, druhého jsem viděl v životě dohromady dvě hodiny:
Jednoho dne vstoupil do našeho klubu kamarád, který byl do map zakletý. Zanedlouho si díky své touze po orientaci v terénu i na mapě vysloužil přezdívku Stopař. Uměl se nejenom výborně vyznat kdekoliv, kudy před ním už někdy prošel kartograf, ale také znal spoustu zajímavostí ze světa map a jízdních řádů. On to byl, kdo mě nakazil tou zvláštní nemocí: sednout si večer doma v pokoji, otevřít mapu či atlas, dlouze zírat na barevné plochy, čáry a šrafy a snít. Jak to asi vypadá tady v tom záhybu řeky? A kudy bych nejlépe vyšplhal na tuhle strmou skálu. U mapy Evropy jsem zasněně hleděl na spodní okraj sahající až do Maroka, kde končila železniční trať ve strmém horském údolí uprostřed pouště, na mapě Česka jsem zase sledoval úplně opuštěný kousek země ve Fukovském výběžku, kam se nedá dostat přes řeku, přes niž nevede žádný most. Na mapě okolí jsem sledoval trasu nedostavěné „Hitlerovy dálnice“ a na všech mapách dohormady hledal zapadlá a romantická místa - malé vesničky, opuštěná stavení v lese či vysoké hory pokryté věčným sněhem.

Stylový plán Liberce z roku 1958.

Jak vypadal ten druhý muž, už nevím. Na CVVZ v Praze před více než deseti lety měl krátký kurz o mapách. Trval sice jen dvě hodiny, ale dozvěděl jsem se v něm tolik věcí, že na ty dvě hodiny žiota nezapomenu. Zjistil jsem, jak se číslují vojenské mapy, kde lze koupit ty nejpodrobnější plány naší země, že správná mapa má jen čtyři barvy a taky, že sever není tak docela nahoře. To už jsem ale od dětství urazil kus cesty na své osobní mapě.

Jiná moje cesta k mapám vedla přes železniční plánky. Jak jsem putoval po světě, sbíral jsem ve všech zemích plány železnic a toužil po tom, mít jednu velikou mapu, na které by byly všechny tratě v celé Evropě. Je to zvláštní, ale taková mapa totiž dodnes neexistuje. Rozhodl jsem se tedy, že ji nakreslím. Podle svých podkladů jsem kreslil kousek po kousku trať za tratí, hlavní tahy i lokálky a pořád se vzdaloval od rodného města do všech směrů. Možná by se mně to bylo i podařilo,kdyby mně kousek za hranicí Moldavska neshořel disk. Stovky hodin práce doma, na cestě do školy i ve škole tak přišly vniveč. Zůstala mně však miniatura mapky, na kterou se můžete podívat tady.

Mapa Ferganské kotliny.

Chtěl jsem ještě napsat mnoho dalšího. O písničce, kterou o mapách zpívá Hana Hegerová, o tom, že je mapy zajímavé sbírat, o krásné starosvětské mapě, kterou jsme si s kamarády ze společných úspor koupili v Rakousku a která nás málem zavedla do záhuby, o povídce od Miloslava Nevrlého, ve které se píše o nejvýchodnějším domě v Československu a o mapě, kterou nám sám Míla daroval (a byla to „pětadvacítka“) o tom, že slovo mapa pochází z punštiny a s několika obměnami je znají po celém světě, o mapách dopravních i o tom, jak jsem konečně získal glóbus. Už je toho ale moc, tak třeba někdy příště.

Znalci snadno odhalí původní mapu, do které byla vkreslena trasa tábora Bobří stopy.

A na závěr jeden tip. Vezměte si mapu okolí a zkuste na ní najít nejpodivnější místo (zatopený lom, opuštěnou továrnu, zarostlý vrcholek kopce, seník v polích,…). No a o víkednu se můžete sbalit a jít to místo prozkoumat.