Náš oddíl - má krásná vzpomínka

Se vším napsaným jsem souhlasil a měl jsem radost, že Jestřáb svým geniálním stylem shrnul to, co je pro činnost oddílu důležité. Slavili jsme zrovna deset let od vzniku našeho oddílu Táborový oheň a při čtení jsem si vzpomněl na všechny naše krásné oddílové zážitky – výpravy, Údolí slibu, iniciační schůzky v podzemí, Mikuláše pro děti v okolí, vánoční schůzky, velikonoční i normální výpravy, páteční oddílovky a samozřejmě letní tábory. 

Zároveň je v knize ale shrnuto, proč se některé věci nedaří - že po dvou až třech letech nastane určitý útlum činnosti a je třeba nějaké oživení, že oddíl se čtyřmi až pěti družinami je už moc velký, že družinová činnost nesmí být důležitější než oddílová. To jsou stejné zkušenosti, ke kterým jsme při vedení oddílu také pracně došli.

I když jde o příručku popisující činnost, dávající návody na řízení oddílu i popisující jednotlivé hry, přesto i zde je možné obdivovat Jestřábovo umění zachytit romantiku, krásy přírody a tajemno…

Jako svůj příspěvek do hry Velké Ulčovky jsem vybral tuto ukázku z knihy Jaroslava Foglara Náš oddíl:

...V okolí Prahy máme řadu míst, kterým říkáme tábořiště. Všechna jsme si nějak pojmenovali. Máme například Vlčí skály, Dýmové jeskyně, Ještěrčí jámy, Myší plácky, Větrné údolí, Opičí stromy, Lesní dolík, Tygří džungle atd. Názvy dáváme těmto místům podle různých příhod (viz Údolí odvahy) nebo třeba podle jejich vzhledu. Kdysi dávno jsme objevili jedno nové údolí, které mělo podle mapy docela obyčejný střízlivý název. Ale v údolí panoval náramný vichr, a když jsme tam přišli za několik týdnů, bylo to stejné! A už jsme měli název - Větrné údolí.

Dračí louka dostala své jméno proto, že jsme tam kdysi závodili v pouštění draků. A tak bych mohl psát o jednom názvu za druhým. Díky tomu, že dáváme tábořištím svá jména, jsou nám milejší a bližší, a patří tedy do naší oddílové tradice jako mnoho jiných věcí.

  Kde jsou naše tábořiště a jak vypadají? Téměř všechna jsou poblíž města, nejdál tři čtyři kilometry od konečné stanice tramvaje nebo městského autobusu. Tak šetříme nejen čas, ale i peníze za železniční dopravu. Nadto nejsme vázáni vlakovým jízdním řádem a vyhneme se i trampotám s kupováním jízdenek, návalům nebo zpožděním. Na vzdálenější tábořiště cestujeme vlakem jen při tří či čtyřdenním volnu, kdy se nám vyplatí jet dál od Prahy.

Naše tábořiště nejsou žádná vyhlášená turistická místa, kde by byla o nedělích hlava na hlavě a nám by to znemožnilo věnovat se programu a nudili bychom se tam. Jsou to místa celkem málo známá, na kterých by se dospělý »skalní« turista ani nezastavil! Jsou to osamělé rokliny se stránkami, údolíčky a plácky, skalkami a loučkami bez užitkové trávy, ze kterých nás nikdo nevykáže, a s hájky a lesíky plnými houštin. Všude ale musí být alespoň potok nebo rybník, když už tam není řeka. Potřebujeme terén zarostlý, divoký, stromy nepěstěné, silné, aby se na ně dalo lézt a šplhat bez obav, že je poškodíme, a někde v téhle divočině musí být volné místo na táboření a postavení stanů i na drobné hry v době mimo hlavní program.

V takovém prostředí se nejlépe daří našim dobrodružným hrám, při nichž se hoši často pod pláštíkem nějakého romantického příběhu jako legendy hry tělesně i duševně zocelují.

Tábořiště střídáme, abychom jedno nenavštívili víckrát než třikrát čtyřikrát do roka. Tak se nám neomrzí, nezevšední nám a zároveň nám nezevšední ani hry, které se dají hrát jen na tom určitém místě. A při každé výpravě na staré tábořiště můžeme objevovat v jeho okolí ještě něco nového.

Pokuste se najít se svým oddílem podobná místa a dávejte jim své názvy tak jako my! Přispěje to ke zpestření vaší oddílové činnosti.

Ukázku vybral a na oddílovou činnost zavzpomínal Taylor.

O knize Náš oddíl si můžete něco dalšího přečíst na stránkách Foglarweb.  Z těchto zajímavých stránek jsme převzali obálky knihy.

Text ukázky: (c) Jaroslav Foglar - SNJF.cz