BAAB 2021 reportáž ze závodu, který jakoby nebyl…

Když mi ve čtvrtek v pět odpoledne volal Žižík, loňský šampion, dlouho jsem mu nerozuměl, jak měl špatný signál. Snad jen cosi Brno, Adamov a start. Byl předposlední den v roce a už jsem chtěl ten telefon položit…
Ještě v září na OROžni se mě Jerry ptal, co že to letos Vojta zase zasklil. Sice se nabízel, že mu to připomeneme, ale na to už jsem nebral zřetel. Když byla křeč o srpnovém termínu, nakonec to taky vyšumělo. Proto, když mi Žižík ve čtvrtek volal, jsem jen doma poklidně odpočíval a ani mě nenapadlo, vytahovat z vyhřátého domova paty do sychravého, mlhavého večera.

„No, dneska v devět večer je start“… (?!)Jakože cože? Ta informace mě zaskočila, naštvala i zklamala zároveň. Před měsícem jsem si dost ošklivě narazil koleno a doteď mě pobolívalo. V posledních letech jsem si na Nový rok zvykl na krátké proběhnutí, ale teď to na to ještě vůbec nevypadalo. A to bych se měl ještě účastnit závodu?!
I když, tohle závod úplně není. Jako, kdysi dávno jsem to bral vážně. Dnes, i „dík“ přístupu předsedy SPJF na to tak trošku „hážu salám“. Ale, na to, že jsem závod Vojtovi v posledních létech připomínal a teď o tom nic nevím…? Tedy, od něj samotného. Kdyby nebylo Žižíka, který chtěl zcela náhodou, jen pro změnu běžet za Adamov...? „No, je to v mailu“, řekl nakonec. Vysvětlil jsem mu tedy cestu do Útěchova, s tím, že letos fakt ne, rozloučil se s ním, a popřál mu, ať mu to běhá.

Rekognoskací schránky, kterou už téměř nepoužívám, jsem zjistil, že Vojta skutečně ve středu obeslal asi sto lidí, s tím že se závod bude konat. Zamyslel jsem se… a pak si začal připravovat věci na běh. I kdybych to měl odejít, což se nakonec stalo. Namazal jsem si koleno Ibalginem a vyrazil.

Do Útěchova jsem dojel krátce po osmé hodině večerní. Nevěděl jsem, jak na tom budu a jestli vůbec dorazím na start, takže jsem Žižíkovi ani nedával vědět, že do toho nakonec jdu. A protože jsem zodpovědný člověk, na cestě jsem mu připravil, na klíčových úsecích značky, kde má uhnout, aby ve tmě a poměrně husté v mlze nezabloudil.
Dost mě překvapuje, že jsem si cestou z kopce dolů, po rozbředlém sněhu nezlámal nohy anebo něco neudělal s tím kolenem. Klusem jsem nakonec dorazil do Adamova, ke kostelu asi dvacet minut před startem. A Žižík nikde...
„Já nakonec nejdu. Co ty?“ odpověděl mi zprávou, když jsem mu volal. No, tak to je skvělý!!! Vojta mi pak sice říkal, že se mu roznemohla dcera, ale na tom nesejde. Napsal bych, jak jsem si v tu chvíli připadal, ale budu slušnej; Jako "Velkej Tvrdej Ježek"! Jenže, co teď s tím?! Bylo deset minut do startu, a tak jsem se, už slušně propocený začal procházet okolo kostela, abych se zbytečně nevysiloval poklusem, ale zároveň aspoň trošku zahřál.
Když úderem deváté hodiny volal Vojta ke startu, instruoval jsem ho, aby úsek k Útěchovu běželi po silnici, protože lesem to není bezpečné a navíc – já to tam neznám (ještě o tom bude řeč). Na slova, že není krom čelovky osvětlený, jsem mu odsekl, že to je jeho problém a vyrazil jsem.

Opět mírným poklusem… do kopce tentokrát fakt krokem. Sluší se dodat, že i tak jsem to měl celkem rychle za sebou. Vzpomínal jsem přitom na Ďábla, který prohlásil, že chůzí je rychlejší, jak my (tehdy s Čápem) během. Dlouhým krokem jsem ze stoupání dvou set třiceti dvou metrů, které jsem musel na dvou celých sedmi kilometrech překonat, ukrajoval metr za metrem a pokud to bylo jen trošku možné, zkoušel jsem klusat. Nicméně, někdejší kondice byla ta tam! I s kolenem.

Už-už se mi zdálo, že před Útěchovem vidím Jerryho, ale to bylo jen auto. Překonal jsem tedy silnici a v mlze, opět lesem, postupoval po zledovatělém sněhu a mělkých kalužích k obytné oblasti. A vyhlížel Jerryho, neb Vojta jako obvykle neběží a vlastně už vůbec nechápu, proč tento bizarní závod pořádá,

Tady ostře doleva...

Tady ostře doprava

... a "nezabít" se!

Kousek za Útěchovem jsem už napínal oči do mlžné tmy, kdy spatřím čelovku. Ha?! Že by?! Přesunul jsem se na okraj lesa, abych měl dokonalý přehled, kdyby náhodou přece jen běžel lesem. ´Ne, tohle nemůže být Jerry. To musí být kolo. Takhle rychle běžet nemůže!´ Supění mě vyvedlo z omylu a pak jsme se po srdečném setkání vydali lesem naproti Vojtovi, na kterého jsme si svorně zanadávali.
„Však, Vojta ten závod pořádá kvůlivá tobě,“ snažil se mě můj soupeř uchlácholit. „Jenže, kdyby to pořádal kvůli mně, tak by si víc ošéfoval moji účast a nepsal by mi na mail, který už skoro nepoužívám,“ vysvětlil jsem druhému poslednímu dobrodinci, zoufalci i nadšenci, který je ochoten sebou nechat předsedou SPJF takto vláčet.
„Myslím, že jsme špatně uhli,“ pronesl Jerry po další chvíli a zahnul ze stezky do lesa. Nezbylo mi než ho následovat. Houštinami, kudy podle patrných stop chodí jen divá zvěř. Chvíli se mi dokonce zdálo, že slyším i jelena, ale v konečném důsledku to byl jen Jerryho mobil, který se mi postupně vzdaloval, protože jsem se svým bolavým kolenem prostě tak rychle jít nemohl. Ale to už jsme byli na stezce.

Když jsem dorazil k Vojtovi, byli oba veselí, zatímco moje nálada byla téměř doslova na bodu mrazu. Cítil jsem, jak propocený prochládám…  a boty, které byly po poloklusu kalužemi a sněhem durch promočené mi také příliš optimismu nedodávaly. Snad se mi proto není co divit, že jsem se s oběma nadšenými kamarády vztekle rozloučil a spěšně se vydal na poslední krátkou cestu – do Útěchova, ke svému vozu a pak rychle domů, na teplý čaj. Bylo čtvrt na jedenáct v noci.

Běh Brno – Adamov – Adamov – Brno
30. prosince 2021
Adamov, Brno