VZPOMÍNKA: Drahomír Machaň

Drahomír Machaň se narodil na počátku ledna 1929 v Mašově u Turnova. Jeho otec Leopold pocházel z Orlických hor a narodil se ve Velkém Uhřínově jako nemanželský syn Češce pracující v německém mlýně. Matka Marie, rozená Karásková, byla dcerou malého rolníka, který byl 13 let starostou obce Kacanovy v Českém ráji.

Machaňovi žili v chudších poměrech, v Mašově čp. 94, v domě babiččina manžela. Ještě tam bydlely další jejich děti, celkem ve čtyřech skromných bytových jednotkách 1+1. Otec měl po svatbě dva koně, brzy však o jednoho přišel, a provozoval malé povoznictví. Měli také několik korců pole, králíky a kozy. Už jako dítě chodil Drahomír cvičit do Sokola. Do školy  začal chodit v roce 1935. Učitele, kteří  učili ve trojtřídce – řídící učitel Beran, Petrnoušek, Pažoutová, Kánský – nazýval pan Machaň vlastenci. Petrnoušek byl navíc zavilým skautem.

 

Do první třídy Drahomír Machaň nastoupil se svými pozdějšími celoživotními kamarády Jirkou Kouckým a Zdeňkem Melicharem. Byli  kamarády již před nástupem do školy, hrávali  si společně jako malé děti, protože  rodiny bydlely blízko sebe.  V roce 1938 se do  vsi přistěhovalo několik rodin z území, které muselo po Mnichovské dohodě Československo opustit. Mezi uprchlíky byla i  rodina Svatošova se synem Bohoušem. Bohouš byl stejně starý a byl nový žák jejich třídy. Brzy se skamarádili.

Hoši velmi rádi četli Mladého hlasatele, těšili se na každé nové číslo a komiks o Rychlých šípech. Takže vznikla myšlenka zapojit se také do této akce. Svatoš přivedl dalšího kamaráda Jaroslava Kyselu, který bydlel v jeho sousedství, ve vzdálenější části naší obce. Kysela byl mladší o jeden rok a stal se ihned dobrým kamarádem. Nazvali se „Hoši od Jizery“.

Klub byl registrován a v návazné poště se objevily členské průkazy, které byly přivítány s velkou radostí.

Jejich oblíbeným místem her byl stal soutok Jizery a jeho levostranného přítoku, říčky Libuňky, ale to již nestačilo, po vzoru komiksů z Mladého hlasatele si chtěli Hoši obstarat nějakou klubovnu. Začali si budovat z klacků a roští malou chýši v místě hrátek , kterému  říkali „Vrbičky“. Docela intenzivně každé odpoledne po škole na klubovně-chýši pilně pracovali. Později je však zklamal majitel pozemku, který dokončení stavby zatrhl.

Hoši od Jizery byli docela aktivní, uspořádali šachové utkání s podobným klubem z Turnova, jindy v počtu 3 – 4 hráčů na každé straně hráli hokejové utkání na slepém rameni Jizery s kluky z Kamence. Taktéž se vypravili na 10 km vzdálenou horu Kozákov a tam s kladívky ve Votrubcově lomu sbírali a vytloukali pecky polodrahokamů.

Jejich touhy však směřovaly hlavně do prostředí skal mezi Valdštejnem a Hrubou Skálou. Nejprve tam hledali dobrodružství, a postupně po vzoru starších horolezců začali lézt na skalní věže. Když v létě roku 1944 chtěli ve skalách přespat v předem vyhlédnuté jeskyni na Slunečné, bylo tam obsazeno. Byli velice překvapeni. Tábořil tam již tehdy dobře známý horolezec Josef Smítko a s ním Bohouš Habr a jeden z bratrů Chlumů.

V rozhovoru se dozvěděli, že se všichni hoši ukrývají před totálním nasazením v Říši. Skutečnost, že byli též zapojeni do protinacistického odboje, však neprozradili. Josef Smítko potom v dalších válečných měsících zasvěcoval Hochy od Jizery do tajů pískovcového lezení a stal se jim idolem. Byli také hrdí na to, že v sobě mohou ukrývat tajemství o vzdoru kamarádů proti německé okupaci. Když zdolali na tehdejší dobu relativně obtížné a známé hruboskalské výstupy na Kapelníka, Podmokelskou, Taktovku a další skály, stal se zejména Josef Smítko konzultantem, rádcem i kritikem. Vštípil jim zásady čistého lezení.

Rodiče samozřejmě nebyli nadšení a zakazovali jim to. Ale stejně lezli načerno. V kůlně u Kyselů na Pelešanech  měl Drahomír schované roztrhané lezecké kalhoty a vždycky doma řekli, že si jdou hrát, a šli  do Skaláku

Teprve po osvobození se dozvěděli, že Smítko, oba bratři Chlumové i Schwarzbach byli v Terezíně dne 27. března 1945 zastřeleni.

Když vyšel Drahoš třetí třídu měšťanský školy v Turnově, v roce 1943, byl nasazen do továrny Ulbricht elektrické přístroje, vyráběly se tam ohřívací lahve pro německou armádu. Vedli a vlastnili to samozřejmě Němci, ale kluci mohli docházet do fabriky do Turnova z domu.

Kvůli častým návštěvám skal hoši také zjistili, že skupina asi osmi vězňů uprchlých z nacistických táborů je schovaná ve skalách u Holubova statku - dnes známého jako Kopicův statek. Byli tam Rusové, asi dva Slováci z potlačeného Slovenského národního povstání a rumunský lékař.

Dále budu pana Machaně citovat, protože tak opravdově bych situaci popsat nedovedl: „Přesto, že to bylo životu velice nebezpečné, našli se v obci lidé, kteří se nebáli a těmto – jak jsme říkali – partyzánům zajišťovali potravu. Jsem hrdý na to, že spolu s kamarádem Zdeňkem Melicharem jsme také účinkovali jako »nosiči« bandasek polévky a jiného proviantu od manželky místního řezníka paní Vejdovské. Měli jsme domluvený signál pro styk s partyzány na kamenném mostku u Kopicova statku. Uprchlí vězni nás však nikdy do svého příbytku nepustili.

Asi v polovině dubna 1945 přijeli na vlastních vozech do Mašova takzvaní národní hosté. Byli to němečtí uprchlíci ze Slezska před postupující Rudou armádou. Z úřední moci se ubytovali v tělocvičně u Severů na návsi. Byli to staří lidé, ženy a děti, ale měli na svoji ochranu zbraně. O tom se dozvěděli přirozeně v lese ukrytí partyzáni a ve spolupráci s některými našimi občany tyto národní hosty odzbrojili. Ukořistěné zbraně se pak staly základem pro ilegální protiněmeckou aktivitu na samém konci války. Dopomohly pak mimo jiné v prvních květnových dnech i k odzbrojení německého lazaretu v Sedmihorkách. V ranních hodinách 7. května se od Jičína přes Turnov přesouvala silně ozbrojená pancéřová divize SS generála Schörnera. Mašovští uprchlíci ze Slezska se chopili příležitosti a upozornili velitele divize, že jim Češi z Mašova vzali čtyři samopaly a šest loveckých pušek. Stížnost nalezla okamžitě odezvu a několik pancéřových pásových vozů bylo posláno do Mašova. Esesmani, notně posílení alkoholem z vyloupených turnovských obchodů, vyhnali všechny muže z domů u hlavní silnice vedoucí přes Mašov na Všeň a z domů kolem návsi.

Před pásovým vozidlem s těžkým kulometem jsme s mým otcem a několika sousedy byli s rukama nad hlavou hnáni na náves a postaveni čelem ke zdi kapličky. Zcela opilý esesman s černou páskou přes oko nám německy a také trochu lámanou češtinou sdělil, že když do sedmi hodin nebudou vráceny zbraně národních hostů, tak že budeme zastřeleni, jak se stalo v Lidicích. Několikrát opakoval, že jsme »das tschechische Gesindel« (pakáž), protože je »aus Reichenberg« a dobře nás zná. Namířili na nás kulomety a každou chvíli nám oznamovali, kolik hodin a minut života nám zbývá.

Bylo mně 16 roků a život jsem měl před sebou. Stál jsem obličejem ke zdi kaple, ruce opřené o zeď. Mluvit jsme nesměli, ale malíčkem jsem se dotýkal tatínkovy ruky. Byli jsme si v této chvíli s otcem bližší než kdykoliv dříve.

Do hlavy mně přicházely stále opakovaně pouze dvě zcela navzájem nesouvislé myšlenky. Uvažoval jsem, jak nejlépe proběhnout kolem obrněného transportéru za kamennou zídku na hranicích zahrady pana Fotra za našimi zády v případě, že Němci začnou do nás střílet. Druhou myšlenkou byl pocit ohromné lítosti, že silné kožené lyžařské boty, které jsem měl na nohou, již po mně, až zahynu, nedostane můj mladší bratr Miloslav.

Opilá jednooká obsluha kulometu na transportéru zvyšovala naši nervovou vypjatost neustálým vyhlašováním zbylého času našeho života v minutách. Při tom jsme slyšeli stále silnější dunění a dělostřelecké výstřely. Jak dlouho jsme tam stáli, nedovedu odhadnout. Najednou nám přikázali přemístit se do hasičské zbrojnice, která měla u zdí několik barelů z benzinem nebo naftou. Němci zavřeli vrata a my jsme čekali. Někdo zašeptal, že nás upálí zaživa. Atmosféra dosahovala fatálního bodu. Dunění výbuchů dělostřeleckých šrapnelů se zdánlivě přibližovalo. Za nějaký čas, který opět neumím odhadnout, otevřel vrata od neštovic poďobaný Slovák, kterému jsme nosili jídlo ke Kopicům, v ruce držel nějakou zbraň a sdělil, že jsme svobodní. Bylo s ním několik našich mladších spoluobčanů z vesnice. Náves před kapličkou již byla zcela prázdná, tedy bez uprchlíků z východního Slezska a bez jednotky SS zbraní.

Pocítili jsme nesmírné uvolnění a rychle s tatínkem běželi domů, kde maminka s tetou a starou babičkou čekaly ve smrtelném strachu. Právě prožitá mimořádná událost dala vznik nové panice, že se Němci do Mašova vracejí. Proto jsme společně se sousedy okamžitě odešli do Kacanov a celou noc na 8. květen jsme přečkali v lese v údolíčku pod Pohoří. Naše babička Marie měla tak nemocné nohy a nebyla schopna vlastní chůze, takže jsme ji vezli na malém vozíku na svážení trávy pro králíky.

Naštěstí poté pro nás již přišly jenom chvíle a dny ohromné radosti z osvobození a příchodu Rudé armády.

Překotný sled událostí a dosud nepoznané euforie, která vládla v těchto květnových dnech osvobození republiky, způsobily, že jsme ani nezjišťovali, jaký byl průběh a důvod změny chování esesmanů ztrestat rukojmí a urychleně odjet z Mašova.

Až později jsme se dozvěděli, že to byly ženy z okolí návsi, které účinkovaly jako spojky a duchapřítomně od partyzánů v lese někde za Hlavaticí »německým hostům« přinesly a vrátily nějaké zbraně.“

Po osvobození se Drahoš s kamarádem přihlásili do studentských gard. Měli na ruce pásku SG a mysleli si, že budou dělat hrdinské věci, ale dali jim přepočítávat, kolik je ve skladu předaných lžiček od Němců a podobně. To vnímali jako ponižující, takže brzy skončili. Jen večer jej brali v Mašově na hlídku a dali mu pušku. V životě neměl v ruce pušku, ale chodil s ní, neuměl by však vystřelit.

Za války udělal Drahomír Machaň zkoušky na obchodní akademii, ale tam jej údajně z nedostatku místa nevzali, a pak stejně školy zavřeli. Po válce začal studovat obchodní akademii v Turnově. Mezitím rodiče zabrali domek v Pavlovicích v Liberci, takže od druhého ročníku chodil do Liberce a maturoval v roce 1949. Asi rok pracoval v Narpě, v papírenském maloobchodním podniku. Byl členem KSČ a byl zvolen podnikovým předsedou. Dostal za úkol zestátnit všechny papírníky v Libereckém kraji. Za rok všechny přebral do státní správy, bylo jich okolo padesáti.

Jako předseda stranické organizace musel dávat lidi na různá místa na ministerstvech, protože se měnily staré kádry, a nakonec přišel požadavek na někoho pro zahraniční obchod. Už však nikoho neměl, tak šel do Prahy (nerad) v roce 1950 sám. Dodělal si vysokou školu ekonomickou a mezitím absolvoval vojnu, svatbu a založil rodinu. V zahraničním obchodu pak dělal Drahomír Machaň 42 roků, v různých funkcích. Nejdřív měl jít jako písař do New Yorku, ale nastoupil ministr národní obrany Čepička, takže musel na vojnu.

Prvním zahraničním vysláním se mu stala Austrálie, kde byl v letech 1961–1965, tamtéž se jim narodilo třetí dítě, tedy druhá dcera. Okupace v roce 1968 byla pro Machaně strašná rána. Byl v té vzrušené době opět zvolen vedoucím stranické organizace na ministerstvu. Nesouhlasil však se vstupem vojsk a stvrdil to i podpisem rezoluce. Byl dočasně vyloučen z KSČ, kam se však později zase vrátil, protože jeho levicové smýšlení bylo velmi silné. Mohl tedy pokračovat v kariéře, přesněji odjel do Moskvy. To byla pro něj velká zkušenost, byl tam osm roků (do roku 1983). Po návratu z Moskvy pět roků dělal šéfa kabinetu ministra zahraničního obchodu. Naposledy před důchodem byl Drahomír Machaň od Vánoc 1988 do roku 1993 československým obchodním radou v norském Oslo.

Na skály nezapomněl. S organizovaným lezením začal ve válce, když mu bylo 13 roků. Po válce technická úroveň turnovských horolezců natolik vzrostla, že v prvním národním horolezeckém družstvu ČSR byla téměř celá čtvrtina členů právě z této oblasti. I Drahoš byl v této skvělé partě a v letech 1948–1953 byl i on reprezentantem.

Ze začátku byly cílem jejich lezení pískovcové skály, od roku 1946 již Vysoké Tatry na Slovensku. Tam se mu podařilo zdolat většinu dosud vylezených nejtěžších cest.

V dalších letech při každé příležitosti jezdil do hor, lyžoval a lezl na hory v různých místech. Měl nezapomenutelné zážitky zejména z Kavkazu, Ťan-šanu a Pamíru. Podařilo se mu v období, kdy již překročil padesátku, navštívit Ačiktaš, Fortambek i Jazgulem-dara v nejvyšším pohoří SSSR.

Nezapomínal ani na své kamarády z klubu. Již jako staří pánové, všichni společně vylezli ve svých 65 letech na vrchol pověstné hruboskalské věže Kapelník.

Starosta Turnova ocenil v roce 2019 Medailí starosty Drahomíra Machaně u příležitosti oslav jeho 90. narozenin. Ocenění mu bylo uděleno za vynikající občanské aktivity v oblasti dobrovolnictví, především při vedení pražské pobočky Spolku rodáků a přátel Turnova.

Když vyšla kniha „Ve stopách Rychlých šípů“, ve které byl nejen zpracován příběh KMH Hoši od Jizery, ale kde byla také na titulce fotografie hochů tohoto klubu, navštívil jsem se svým synem pana Machaně a velmi příjemně jsme si popovídali. Setkání jsem zachytil v článku Setkání generací, který vyšel v Bobří stopě.

Drahomír Machaň zemřel dne 12.8.2023 ve svých 94 letech v Praze. Horolezecká výstroj, kterou měl až do své smrti nachystanou hned u vchodu do svého bytu osiřela. Jako poslední se připojil k věčnému táborovému ohni, u kterého jej již čekali ostatní „Hoši od Jizery“ Jirka Koucký, Zdeněk Melichar, Bohouš Svatoš a Jaroslav Kysela.

 

Drahomír Machaň s otcem a tetou.

Drahomír Machaň z KMH Hoši od Jizery a Vašík z 385. KBS Rychlý kokos.

Zleva Machaň, Kysela, Mareš, Svatoš - rok 1946.

Hoši od Jizery na skále Plebejec.

Drahomír Machaň a autor knihy Ve stopách Rychlých šípů Winoga.