Sluneční zátoka 2020
Ježkovýma očima aneb
Cesta tam i zpět - tentokrát pro otrlé!

A, aby těch překážek opravdu nebylo málo, doprava vlakem do Vilémovic (od Brna) dostála radikální změny. Buď jste na cestě mohli čekat hodinu a půl ve Světlé nad Sázavou, nebo v Havlíčkově Brodě. Sám jsem si vybral tu druhou variantu s tím, že v HavlBrodě je víc možností :D

Na cestu jsem si vzal na poslední chvíli pláštěnku, kterou jsem následně bohatě využil! Klobouk, který se mi nakonec celkem promočil a namísto lehkých tenisek do toužebně vysněného slunečného počasí, raději pevné boty! 

Víc možností ve větším městě asi je, ale jak pršelo, docela se nedalo ani nikde chodit. Taky foukal drobný (protivný) protivítr a navíc bylo centrum města obehnáno zátarasem kvůli rekonstrukci. Pohár mé trpělivosti přetekl! I vrátil jsem se potupně na nádraží, abych zde v hale alespoň trošku oschl.

Co mě na začátku další cesty opravdu dostalo, byl vlak. Oproti letitému, zažitému, obstarožnímu motoráčku na mě čekala moderní mašina. A, aby těch změn opravdu nebylo málo, ve Vilémovicích mají i nové nádraží.  Takže, jak se vždy vystupovalo „do propasti“, na písečnou cestu (jako kdysi), dnes příchozí pohodlně vkročí na betonový peron, kterému chybí už jen ona budova. A stále přitom pršelo…

Překonat úsek cesty od vlaku na louku, nebo jen k louce nikdy nebývá úplně jednoduché. Proto se sluší zmínit i slova hlavního organizátora, že to příchozím zabere cca 20minut. Tentokrát to ale fakt stálo za to! Měla mě varovat Sázava, přes „stoleté“ sucho, tak říkajíc „vylitá z břehů“. Takhle mi až pod mostem „došlo“, že tam, kde člověk normálně, chvi říct za sucha našlapuje opatrně, aby si neomočil botky, byla nyní regulérní řeka, která se dala obejít v podstatě jen po svahu ze kterého byla pro změnu rozblácená skluzavka.

Na místě…

Protože pršelo, bylo setkání (burza a tím i následně celý program) přesunuty pod budovy, kde byli návštěvníci (a především sběratelské ceniny) chráněni před deštěm. Jen tlačící se dav lidí, diskutujících o všem a vlastně o ničem dával nezúčastněným vědět, že se zde děje cosi mimořádného.
Sám jsem prohodil pár slov jen s lidmi, kteří si za mnou našli cestu. To proto, že jsem se raději držel opodál v dešti, kde mi to takříkajíc vyhovovalo asi nejvíc. Myslím, že mohlo být kolem poledne, když se déšť poněkud utišil. Toho využilo pár lidí, kteří se vydali krátce k pomníku, případně si prohlédnout impro-postavený tábor. Tedy, pokud překonali bahenní skluzavku k lesu (v tuto chvíli lužnímu) i rybníčky tvořící se na posečené louce.

Ptáte se na program Setkání ve Sluneční zátoce? Snad byl… Tedy, on opravdu byl, jak mi následně v rozhovoru v pondělí sdělil Sharp: „všechno ovšem narušil ten déšť“. Skalní si asi všimli vystoupení Jana Pavláska – Songa. Devadesáti sedmi letého junáka, který se účastnil letos jubilujícího „Tábora Svobody“. Tábora Pražské Dvojky, který se konal do jisté míry jako oslava osvobození od nacizmu v roce 1945.

Ze známějších lidí jsem zahlédl Zdeňka Vašíčka - Ďáblíka, známého ilustrátora Milana Tesleviče a jednoho z předních sběratelů - Luboše Trkovského, který zde měl stánek společně s Janem Machálkem. Zahlédl jsem i Ivana Zachariáše - Perda, dalšího legendárního člena Pražské Dvojky.

Bohužel, až na upozornění organizátorů, že se něco děje, nebylo téměř nic slyšet a ukončení oficiální části signalizoval až moment, kdy se dav přesunul na trávu ke společnému fotu před ubikacemi. To už fakt moc nepršelo. Dlužno podotknout, že dost lidí odešlo ještě před títmo signálem – buď jen do sucha, nebo rovnou domů. Například můj letitý známý Honza „z Tišnova“ se vydal na cestu zpět vlastně do hodiny od svého příjezdu. Inu – taky volba. Taky už jsem to jednou tak udělal. Jenže, pak se vyjasnilo…

Na cestě – nazpět…

Letos jsem proto vytrval až do konce, kdy mě pár letitých známých lákalo ještě do Ledče do kavárny. Raději jsem však odmítl - tak dobře už se přece jen neznáme. Za drobného mrholení, nebo spíš opět houstnoucího deště, jsem se občerstvil u louky a u pomníku a pak jsem se sám vydal na cestu zpět – na vlak. Na Stvořidla. Na cestu, která fakt stála za to!!! Se vším všudy. Včetně tří pruhů turistického značení, které z nás sice dělají velmoc, ale občas mizí neznámo kde, nebo uhýbají bez varování.

Na to, že absolvuji cestu zpět, k mostu k zastávce, jsem se připravil. Na to, že cesta následně a záhy zmizí pod polomem a těžbou dřeva, a že její pokračování vytuším spíš podle zbytku dřevěného hrazení, jsem se už připravit nemohl.

Odměnou za zdolání této opičí dráhy mi byly úchvatné výhledy na Sázavu, tentokrát bez stromů daleko do kraje a vědomí, že jsem to dal. Jako bonus; promočené boty i kraťasy (nohavice) z pochodu vysokou trávou tudy, kudy jsem tušil cestu, a pár oděrek. A to byl jen začátek…!

Cestu přes Zlatonosný potok i autokempem Stvořidla jsem prošel volně s myšlenkami na Foglarovy knížky, jeho hru Alvarez, povídku „Koupání na Rejžáku“ i vyprávění z knihy Devadesátka pokračuje. Pána, co se mě zdvořile zeptal, zda nemám na dvě piva, jsem zdvořile odmítl a šel dál – až k Rodrigově skále. Těsně před ní jsem narazil na dvě převlékající se vodačky. 

Gentlemansky-cudně, jsem se zdržel opodál a až se oblékly, vydal jsem se kouknout ke skále. Houkající vlak mne přitom nechával klidným – věděl jsem, že mám dost času. Jen jsem si pomyslel, že tu je sakra provoz. Pohledem na hodiny u Rodrigovy skály jsem v 13:53 zjistil, že vlak ze Stvořidel 13:47 už asi nestihnu. Co teď?

Naštěstí – teď už naštěstí – mi ze Světlé jel vlak domů až za dvě hodiny v 15:44. Ujít osm kiláků pod dvě hodiny jde. Tedy jsem se vydal po červené dál – do Světlé nad Sázavou na vlak. Bez mapy, jen podle řeky a po červené. Tempem odhadem tak svižným, abych to stihl. Než mě zastavila další překážka. Tentokrát, pro změnu, další těžba. Červenou jednoduše opět vykáceli/zakáceli a tak nezbývalo než opět přelézat :)

Zkrátím to. Osm kilometrů, z nichž bylo skoro pět místy těžko prostupným terénem, jsem za vytrvalého deště (místy možná jen mrholení) dal opravdu pod dvě hodiny. Ovšem nadoraz a přestože mapy.cz to „plánují“ skoro na tři. No, po silnici jsem do toho fakt šlapal, až mě nohy bolely. Na nádraží do Světlé jsem naštěstí dorazil minutu před odjezdem vlaku!

Co na tom, že mi ve Žďáru průvodčí zahlásila: "abych se nelekl", že „až do Tišnova se rychlík změní na osobák, který vynechal (protože měli bezpečnostní incident) a cesta se nám krapet protáhne“. Byl jsem relativně v teple, suchu a na cestě domů. Zkrátím to – dorazil jsem. A zpoždění vlaku bylo "jen" 22 minut.
 

V Havlíčkově Brodě

Vilémovice - nové nádraží.

První setkání s místním kůrovcem - a bude hůř!

Doprava řeka, doleva - skluzavka. Projít to šlo - no, prý to prošel i chlápek s berlemi.

Tábor a pomník tábora

Stačilo uhnout pohledem jen kousek doleva a byla tu i moderna

pOhled zpět. Je to tak - připravte se na nejhorší...

Torzo pozůstalých... tihle vydrželi.

A torzo fotografů - ano, je tam i kamera(man) České televize.

Skluzavka k lesíku. Myslím, že i proto nebylo společné foto u pomníku :(

Tak tenhle pohled má hned několik významů. Normálně by přes ty větve nebylo vidět, protože by byly obsypané jehličím a mokré od deště. A pak - na dlouho to bude asi naposled, co louku vidíme přes větve. :( Jestli ji vůbec uvidíme s větvemi. Možná to čeká až na "naše" dospělé děti.

Paseka za ubikacemi - a čas budoucí?

Náročná byla cesta na Stvořidla - a bude hůř. Ale my nezoufáme!

I když nám červená mizí za pokácenými stromy. Jakože nekecám - ta značka je fakt uprostřed na tom stromě úplně vlevo.

No, a tohle je ta lepší část cesty. Sice mne ještě čekaly podmáčené louky, ale už žádné stromy přes cestu, ani bahenní skluzavky.
Šel jsem do cíle.
 

Setkání ve Sluneční zátoce – 75let Tábora Svobody
Sluneční zátoka u Vilémovic (okr. Havlíčkův Brod)
20. června 2020