Chata v Jezerní kotlině

Chceš přispívat na eStopu a sám/sama psát další články?
Nejprve se zaregistruj a pak nás kontaktuj buď v zóně iKlubovna, nebo e-mailem!

Pavel přichází o svého otce boxera, který zemřel v průběhu zápasu. Chlapec s maminkou se stěhuje do jejího rodiště Spálených mlýnů. Místní hoši ho však nepřijímají vlídně, zvláště pak Lojza Rezek. Pavel si zvyká na osamělé toulky a při jedné takové nachází místo, jež nazve Jezerní kotlinou. Během další výpravy zjišťuje, že místo navštěvuje i někdo jiný – spolužák Ludva Grygar. Ten mu nakonec nabídne přátelství a tak začnou chodit do Jezerní kotliny společně...

Z knihy Jaroslava Foglara Chata v Jezerní kotlině vybrala Drobek pro hráče Velkých Ulčovek tento text:

15. SKRÝŠ NA PŮDĚ

Šli potmě. Ludva několikrát Pavla upozornil, kde bylo nutno překročit nějaký trám. Všechny výstrahy Ludvík jen šeptal a Pavel z toho znenadání vycítil, že je zde nějaké nebezpečí. Zneklidňovalo ho to.

Pak se zastavili a Pavel slyšel Ludvíka, jak opatrně odemyká.

Otevřel jakási dvířka a vstoupili. Teď teprve Ludva rozsvítil baterku.

„To je moje tajná skrýše," zašeptal k udivenému Pavlovi.

Na vysoké bedně stála stará petrolejová lampa. Ludva sňal cylindr a zapálil knot.

„Uděláme světlo," šeptal dále a Pavel mu byl v tom tísnivém tichu vděčen i za taková bezvýznamná slova.

Žlutá zář osvětlila malou komůrku v podkroví, vestavěnou do koutku podstřeší mezi starým harampádím, zřejmě Ludvovou neumělou rukou.

A tam – hle, tam – pod bednou v přihrádce leží tajemná Ludvova kniha, vázaná v režné plátno.

„Jsi první, kdo vidí tento můj tajný příbytek, mou skrýš," zašeptal Ludva.

"A co je v té knize?" vyjekl Pavel vzrušeně a skoro nahlas. Nemohl už ovládnout svou zvědavost.

Ludva ji vzal do ruky s láskou a opatrností.

„To není tištěná kniha," pravil podivným hlasem. „Píšu knihu! Já sám ji píšu, rozumíš? Knihu o zvláštních událostech z dalekého světa, který jsem si sám vytvořil."

Rozevřel knihu a Pavel v ní zahlédl Ludvův rukopis, tak, jak ho znal ze školy, ale mnohem úhlednější. Mezi písmeny byly spousty barevných obrázků. Ludva byl přece i ve škole známým malířem, vždyť kreslil i diplomy vítězům při různých závodech mezi třídami.

„Vždycky jsem rád četl staré, zapomenuté příběhy z dávných dob Divokého západu," hovořil kvapně a vzrušeně Ludva. „A vždy jsem měl při jejich čtení touhu napsat sám podobnou knihu, ale mnohem větší a krásnější než všechny ty které jsem kdy četl!"

Pavel na něho zíral s údivem. Tak to je tajemství, o němž se hoši ve škole marně dohadovali. A teď mu je tady Ludva s očima široce otevřenýma ukazuje.

Zvolna vztáhl po knize ruku a Ludva mu ji váhavě podal.

Byla to podivuhodná kniha! V úhledných řádcích s mnohými odstavečky řadily se Ludvovy myšlenky ve věty. Krásné obrázky byly rovněž Ludvovou prací.

„Abys rozuměl," hovořil Ludva tiše, „píšu o Černém Jaguáru, ušlechtilém náčelníku a jeho rudém lidu. Mám v té knize celý vybájený svět s mnohými postavami, která v ní žijí, mluví, jednají a já je už, tak znám, že je v duchu vidím před sebou, jak vypadají, a slyším i jejich hlasy!"

Pavel, udivený a rozdychtěný, převracel stránky, na každé přečetl nějakou větu, aby pochytil alespoň smysl příběhu. Sloh je podivný, nějaký slavnostní – a teď už Pavel rozumí – v tom tónu s ním někdy Ludva hovořívá. A zde – hle – zde dokonce nachází větu, kterou tak dobře zná, jí zpečetil Ludvík přátelství: Nechť srdce naše v bratrství se spojí a cesty naše nic zlého nezkříží a nerozdvojí…

Pak v polovině jedné stránky písmo náhle končí a dál už je jen spousta čistých listů...