Byla to krásná píseň, děkuji ti za ni. Přátelství! Kamarádství!

Když Duben přichází

kap. 30

Podzimní doba pokročila, večery přicházely dříve a tak náhle. Listí se stromů skoro již opadalo, válelo se v závějích podél cest a tančilo podivné reje a šustilo chodcům pod nohama.

Nad městem ležela skoro ustavičně mlha a v úzkých ulicích bylo pořád šero. Na trhu byly stánky zavaleny podzimním nevoňavým kvítím pestrých, a přece tak studených barev.

Když lidé ráno vstávali, byla skoro ještě tma a v některých oknech svítili.

Nebyl to veselý čas.

Ve školách z oken na chodbách zmizely lahvičky s květinami a vystřídaly je barevné listy se stromů nalepené na světle šedých čtvrtkách. Také při kreslení se jako předloh používalo opadalého listí, hroznů jeřábu, nažek z klenů a všelijakých jiných podzimních plodů.

Někdy v té době pak přišla také ona hodina zpěvu, na kterou musel Lubor mnohem později velmi myslit a vzpomínat.

Bylo to při odpoledním vyučování a zpěv byl posledním předmětem, od čtyř do pěti hodin.

Den byl tmavý, zachmuřený více než kdy jindy, a chvílemi mžilo.

Když Písničkář vešel do Bedny, nabídli hoši, že rozsvítí. písničkář ale návrh odmítl: „Zpívá se vždy lépe při černé hodince, než při ostrém světle žárovky.  Ostatně, je zde jen šero, není ještě úplná tma. A to na zpívání stačí!“

A hoši pak sami tomu byli rádi, že nerozsvítili. Neboť Písničkář dnes začal zkoušet a každý chlapec byl pln rozpaků. když musel na stupínku před celou Bednou zazpívat nějakou píseň.

Většina hochů – a Lubor byl mezi nimi – zpívala právě nacvičenou píseň „Šli ženci krajinou“. Styděli se zpívat něco jiného, aby na sebe příliš neupozornili.  U ďasa –  to byl nešťastný nápad od písničkáře, aby tady kokrhal každý sám a přede všemi!

Někteří chlapci se vymlouvali, že chraptí nebo že se jim mění hlas, ale žádná výmluva neplatila a nic jim nepomohlo.

Draňák v půli své písničky vyprskl do vevázaného chechotu a neudržel ho ani hněv Písničkáře. Bedna hlaholila ochotně s ním.

Smích ustal až při vyvolání Fanka Jelínka. Na Fankovi nebylo Bedně nikdy nic k smíchu a i teď se přestala smát.    

Fanek vyskočil na stupínek lehkým skokem a tak pružně, že to nebylo ani slyšet. Ač bylo dost chladno, měl ještě krátké kalhoty a podkolenky.

Uklonil se Písničkáři, pak se obrátil do úhlu mezi něj a lavice, zahleděl se přes hlavy hochů někam do oken do tmícího se nebe a začal zpívat svým příjemným hlasem:

„Když v tichý večer cestou jdu

tak sám já v polích domů,

vždy cítím něco v srdci svém, ¨

co říci já nemohu.

To rozezpívá v duši mé

tak tichounce a jemně

písničku mého domova

má krásná rodná země.“

Pak Fanek přestal zpívat. Snad že už píseň neměla další sloku, anebo si myslil, že k posouzení jeho zpěvu na známku to stačí.

Bednou se strhl hlučný potlesk, přeháněný, divoký, ale upřímně myšlený. Bednu k němu ovšem nepřivedla slova písně, ani jejich přednes, třebaže velmi pěkný, tleskala jen proto, že to byl Fanek, kdo zde zpíval.

Fanek se tvářil k potlesku nevšímavě. Uklonil se opět mírně Písničkáři, do lavic vrhl chladný pohled a Luborovi se zdálo, jako by mu v očích zahořely dva ohníčky pýchy. Pak seskočil se stupínku, zase  tak pružně,  neslyšně, a kráčel do lavice.

Dohrál, který si vážil, že sedí vedle něho, už stál jako voják nebo jako uctivý vrátný u lavice, aby Fanek mohl projít.

V uličce mezi lavicemi nastavil Čermák žertem Fankovi tajně pravítko ve výši kolen, aby se o ně zarazil. Fanek však překážku spatřil a nevšímavě ji bez rozběhu elegantně přeskočil.

Písničkář sledoval Fanka pohledem, dokud neusedl vedle Dohrála v lavici.

Když přišel na řadu Řezina a objevil se na stupínku, létaly na něho poťouchlé a urážlivé poznámky . Ale nahlas se nesmál nikdo.

Řezina začal písničku, kterou snad nikdo neznal. Zpíval o muži, který nikdy neplakal. Měl srdce jako z kamene a nic mu nevyloudilo slzy z očí.

Neštěstí za neštěstím pronásledovalo toho podivného muže, ale nezlomilo ho žádné a jedinou slzu v jeho oku nikdo neuviděl.

Po několika slokách té písně Řezina přestal zpívat.

V Bedně se stmívalo. Z koutů se plížily stíny.

Písničkář se opíral lokty o stůl a čelo měl zlehka zabořené do dlaní. Snad aby se mohl lépe soustředit a udělit spravedlivě známku.

Chvíli bylo ticho. Pak Písničkář náhle zvedl hlavu z dlaní a skoro netrpělivě a jakoby naléhavě řekl: „No tak dál, tak dál přece...!“

Řezina začal opět zpívat.

V Bedně se ještě více stmívalo. Poznámky a vtipy na Řezinu už nelétaly.

Bedna poslouchala.

Řezinův muž neplakal, ani když přišel o celý majetek, ani když byl vsazen do žaláře – a nikdo nespatřil jeho slzy ani tehdy, když mu pochovávali matku a on zůstal na světě sám.

Pak Řezina přestal zpívat podruhé a zahleděl se tázavě na Písničkáře.

„No – – a konec?“ zeptal se tiše Písničkář, aniž pozvedl oči.

V Bedně bylo takové ticho, že bylo slyšet i to, jak se Řezina nadýchl k novému zpěvu.

Nějaké napětí křižovalo zšeřelou třídou. Každý cítil, že v písni musí ještě něco přijít, něco neobyčejného. Řezina se před tím závěrem zastavil a nechtěl zpívat. Ale když Písničkář řekl  „No  – a konec?“, tak to nebude Řezinova vina, že ten závěr přijde!

Řezina hledí na Lubora, významně, jako kdyby mu tou písní chtěl něco říci. Začíná zpívat poslední sloku. Jeho hlas je měkký a žhnoucí. Řezina už nezpívá pro známku, ani pro Písničkáře, ani pro Bednu! Zpívá pro nějaký jiný a jen jemu známý účel.

A muž z jeho písně, který nikdy neplakal a srdce měl jak z kamene, kterým nepohnula ani smrt otce, matky, ztráta svobody i majetku, ten muž se rozplakal, když ho zradil jeho přítel, kterému důvěřoval! A v  pláči tomu muži puklo srdce žalem a muž se zhroutil mrtev k zemi.

Řezina dozpíval.

Stál tiše a nehybně na stupínku a ve třídě už bylo takové šero, že se od černé tabule odrážel jen jeho bledý obličej jako maska, kdežto jeho postava v tmavém obleku splývala s tabulí v jedno.

Nikdo netleskal, nikdo se nezasmál.

V Bedně zůstalo hluché, napjaté ticho. Zdálo se, že poslední tón Řezinovy písně se tady pořád ještě chvěje, každý jej dosud slyšel ve svém mozku.

„Sedni si, Řezino!“ povídá Písničkář bezbarvým hlasem. „Byla to krásná píseň, děkuji ti za ni. Přátelství! Kamarádství! Jen špatný je může zradit, zapřít!“

V Bedně napětí povolilo, ale ticho zůstalo.

Někde na ulici se rozsvítila plynová lampa. Svým zelenavým světlem nakreslila na zeď u kamen strašidelný obraz okenního rámu.

V kamnech hučel vítr.

Obálky převzaty z článku Když duben přichází na Foglarweb.

Text (c) Jaroslav Foglar - SNJF.cz