Přístav volá - další příspěvek ze série článků "Velké Ulčovky"

Úryvek z knihy:

...Kteréhosi dne toho nezvyklého jara se Jirka jako obvykle vydal na toulky do ulic.

Nevěděl, kam půjde, s kým půjde a co bude dělat. Ale toužil dostat se pryč z té protivné asfaltované ulice, pryč od chlapců s krásnými koly! Tady to Jirku nebavilo, ani tu necítil klid.

Paní Zábranská sice neopomenula křiknout z okna na Jirku, že by potřebovala přinést ze sklepa brambory na večeři, ale Jirka dělal, že ji neslyší ani nevidí, a co nejrychleji zmizel za rohem domu.

Tentokrát se vydal směrem, jímž až dosud málokdy chodíval, a když, tak jen kousek cesty. Dnes tudy kráčel dlouho v hlubokém zamyšlení.

Ulice byly stále neznámější a cizejší. Jirka si bez zájmu prohlížel výlohy, pozoroval bedlivě cizí chlapce, kteří ho míjeli, ale v duši měl smutek a rozmrzelost.

Chvíli se díval na lakýrníka, jak maluje reklamní tabuli, pak dlouho civěl u přízemního okna oplatkárny a dýchal s rozkoší sladkou vůni oplatek. Očima se vpíjel do kornoutů se zlomky oplatek, připravených pro ty, kteří nemuseli počítat s každým padesátníkem.

Prošel řadu dalších jednotvárných a nudných ulic.

A pak došel k mostu, který vedl přes řeku do Přístavní čtvrti.

Tady se Jirka zastavil.

Přístavní čtvrť se jmenovala nejstarší čtvrť města, sevřená ze všech stran novějšími, rozsáhlými čtvrtěmi. Byla to čtvrť starobylých spletitých uliček, všelijak točených a pokřivených. Tajemné domy se tísnily v ustavičném šeru a na jejich malé, zapáchající dvorky jen málokdy proniklo slunce.

Četné uličky byly spojeny tmavými průchody, které neobeznámenému chodci zůstávaly skryty. Průchod začínal v domě s obyčejnými vrátky, vedl vlhkým domem přes dvorky a vyústil daleko v jiné uličce rovněž tak obyčejnými, nenápadnými vrátky některého z domů.

Řeka obtékala tuto podivnou část města téměř ze tří čtvrtin. Před mnoha lety tu byla rozsáhlá přístaviště říčních lodí, jež sem dovážely plodiny z nejrůznějších částí země, aby se odtud opět rozesílaly dále do jiných měst, neležících na řece.

Později, když se město rozrůstalo a na jeho obvodu vznikaly celé nové moderní čtvrti, jež rozlohu města zdesateronásobily, byla nedostačující už přístaviště zrušena a přemístěna do volnějších prostorů mimo Přístavní čtvrť.

A tak tato nejstarší část města sice svou důležitost ztratila, ale jméno jí zůstalo.

Jirka v Přístavní čtvrti ještě nikdy nebyl. Přístavní čtvrť měla velmi špatnou pověst, získanou ještě v dobách, kdy se její uličky hemžily opilými lodníky, kteří využívali krátké zastávky v městě k vyřizování starých sporů i k vyhledávání nových.

Tady bylo taky víc než kde jinde spácháno mnoho těžkých zločinů, a kdysi se tu ztratilo několik chlapců, aniž už byli kdy vypátráni a nalezeni.

„Nechoďte do Přístavní čtvrti! Nechoďte do Přístavní čtvrti!“ Tohle heslo slýchával Jirka už od svého dětství a to bylo vštěpováno a vtloukáno do hlav chlapcům a děvčatům v ostatních částech města, třebaže v Přístavní čtvrti žilo taky mnoho chlapců a děvčat, jimž se nikdy nic nestalo.

Taky se říkalo, že v Přístavní čtvrti v podvečer, když už je v jejích uličkách tma, bloudí tajemný muž se zrůdně znetvořenou hlavou, který sbírá odpadky a jí je.

Jeho zjev je prý tak děsivý, že si musí halit hlavu do šátku, aby alespoň trochu zakryl její znetvoření, a proto se taky nemůže odvážit chodit po ulici za bílého dne.

Ale ať už byly všechny tyto podivné řeči o Přístavní ulici pravdivé nebo ne, pověst nebezpečnosti na ní ulpěla a samozřejmě, že i Jirka o ní věděl.

Teď však, když stál na jejím okraji, pocítil náhle jakousi tajemnou touhu, vábící ho, aby šel dál, aby přešel most a podíval se do spleti oněch ponurých uliček, o nichž už toho tolik slyšel.

Poslechl své touhy, vykročil na most a tímto prvním krokem se začal přibližovat ke svému největšímu dobrodružství, jaké měl až dosud prožít....