O TÁBOROVÝCH KAMNECH

Stany na skautském táboře jsou sice důležité, stožár také, totem také, ale ze všeho nejdůležitější jsou táborová kamna.

Táborová kamna jsou základem celého života v táboře. Okolo nich se vlastně všechno v táboře točí, zvláště když je zima, a jsou asi v takové úctě jako dědečkův kufr. Jsou první stavbou, která se na tábořišti po příjezdu podniká, a poslední, která se před odjezdem bourá.

Vystavět táborová kamna tak, aby nebyla příliš „z ruky“, aby dobře táhla, aby ne kouřila, aby se pláty nerozpadly atd., je velkým uměním, a komu se tohle všechno podán, ten už něco v tábornickém životě znamená.

Když je vyšetřen pravidelný směr větru v místě, kde míníme kamna postavit, je vy říznut ze země veliký kus drnu a sehnány placaté kameny na stěny plotny. Pak se shání jílovitá hlína na vyplnění mezer a vytvoření pevného základu kamen.

Hledání takové stoprocentně vyhovující hlíny je velmi obtížné, a je proto pokládá no za veliké a vítané dobrodružství, takže již samotný odchod za hlínou je dlužno řád ně oslavit. Děje se to u nás tradičním řevem: „A kýýblííčééék a lopatičkááá...,“ při čemž je nutno do kbelíčků lopatkami jak se patří a sluší třískat.

Když konečně asi po tisící vůdcově výhružce „Esi já tam, kucí, na vás pudu“ je hlína nalezena a do tábora řádně dopravena, je nutno hlínu náležitě rozmísit vodou a pak stavět zdi kamen.

Když jsou kamna uplácána, roura vztyčena a na pláty třikrát plivnuto (aby se drže lo v táboře štěstí), dá se kamnům asi tři hodiny schnout. Hned se v nich nemůže topit, aby mokrá hlína nepopraskala.

Teprve po třech hodinách povinného klidu přichází vlastní zahajovací obřad. Vůdce svolá píšťalou táborové mužstvo a nacpe do kamen drobnější topivo.

A každý, kdo přijde k těmto novým kamnům, musí říci posvátný výrok: „To sou ale kamna!“ Kdo neřekne „To sou ale kamna“, upadne v nemilost celého tábora. A stane-li se náhodou, že pak kamna nehoří, dá se dotyčnému nezdvořákovi vina, že kamna „uhranul“ a je potrestán dvěma až pěti kotly studené vody za rukáv (podle to ho, jak je uhranutí veliké).

Když je celý tábor shromážděn u kamen, vůdce v kamnech zatopí, a tím je celý obřad u konce. Ne ale ještě úprava kamen, neboť teprve teď dle ucházejícího kouře je vidět, která škvíra není dobře ucpaná a který plát nepřiléhá dost pevně.

Pak zbývá ještě udělat kolem kamen lavičky, na nichž se ve dne kuchaři mordují s vařením a večer se sedí a klábosí, když není náhodou táborový oheň. Také rouru nutno obyčejně ještě několikrát znovu upevňovat.

Tato kouřová roura má dvojí účel: Za prvé, aby jí vycházel kouř z kamen a za druhé, aby se o ni táborové mužstvo průměrně třiaosmdesátkrát denně spálilo. Ano — je to skutečně neuvěřitelné, jak snadno se roura přehlédne při úprku ke kamnům, když se ozvou kuchaři svým starým pokřikem „Šáálkýý...“. Vysvětluje se to tím, že se každý v tu chvíli dívá do hrnců na plotně a rozpálenou rouru proto nemůže vidět...

Třebaže táborová kamna vypadají dost přihlouple (řekl bych skoro „nohýlovsky“), nevěřili byste, jak jsou přitom poťouchlá a přímo lidsky zlomyslná. Čekáte tře ba celí zoufalí, až se vám začne vařit mléko. Čekáte čtvrt hodiny a „vono nic“. Čekáte půl hodiny a „vono zaseje nic“. A najednou se otočíte - na chvilku, abyste viděli, jak za vámi hází táborové mužstvo někoho do vody—a v tu ránu máte polovinu mléka na plotně vykypělého. — Nebo: sedíte u kamen a kamna kouří dvířky ven, div vás nevyudí. A jen si odskočíte protřít pálící oči, přestanou kouřit. Přisednete a kouří zase. A nakonec nevíte, jestli kouříte vlastně vy, nebo ta kamna. Že tohle všechno dělá „takový divný voči“, je pochopitelné.

Jinak jsou táborová kamna trnem v oku všem táborovým nešikům. Shodit rouru nebo probořit se pláty dovnitř je pro ně legrací. A také nemine skoro dne, aby nějaká taková „legrace“ nebyla pozorována. Prim po této stránce ovšem hrála na předminulém táboře jedna kráva, která se časně z rána zatoulala z pastvy k nám do tábora ke kamnům. Přetrhala provazy držící plátěnou střechu nad kamny, probořila kamna, vykopla rouru až k řece, přelomila tři lavičky a rozšlápla jeden zánovní hrnek.

Zajímavé je, že když staví kamna nějaký starší hoch a ona pak nehoří, vůdce se strašně rozzlobí, až má u očí bubliny, vysloví podiv, že dotyčný hoch už má několik táborů za sebou a neumí ještě postavit kamna — a pak se pustí do stavby sám. — Když ale staví kamna vůdce a kamna se „nevyvedou“, prohlásí slavnostně, že se v údolí „točí furt takovej divnej vítr“, takže to v kamnech netáhne tak, jak by mělo — a věc je vysvětlena. No, dovolte — přece se nemůže vůdce rozčilovat sám na sebe!

Kolem kamen je živo od rána do večera. Ráno s východem slunce vstanou kuchaři z denní party a prohlédnou znalecky kamna, jaké bude počasí. Jsou-li kamna od rosy vlhká, bude hezky, když jsou čistá, není počasí jisté. Pak pomalu zatopí, postaví na snídani, jdou pro mléko a budí tábor. Vše ovšem velmi zvolna, podle táborového hesla „nůr láángsáám“, což značí česky „jen pomalu“, tedy jako neštvat se ničím, aby se „jo“ nikomu samou rychlostí nepřetrhlo tričko...

Dopoledne, sotvaže si kuchaři odbudou své povinné bodovací závody, už jsou zase . u kamen a začínají oběd. Nejprotivnější vrstvou táborového mužstva jsou při tom tak zvaní „koukalové“, kteří jakmile mají jen trochu volna, obskakují u kamen, opravují kuchaře a otcovsky jim radí.

Jednou také chtěl jeden takový „koukal“ učit kuchaře krájet cibuli. Vzal mu ji i s nožem z ruky — a při druhém říznutí cibule mu ujela pod rukou, shodila z lavičky vajíčko, „koukal“ se pořádně řízl, smeknutým nožem přepůlil vedle ležící vařečku a ještě zlomil u nože špičku.

Není tedy divu, že kuchaři jsou na „koukaly“ hrubí a za každou radu je polévají špínou, nebo alespoň přetáhnou klackem po zádech.

Po obědě byste mysleli, že když je v Táborovém řádě napsán jednohodinový po vinný klid, i kamna si odpočinou. Ale kdepak. Ta už zase honem ohřívají vodu na nádobí a teprve, když odpolední slunko začne pálit do tábora, si odpočinou. A to až do červánků, kdy se znovu zatápí před večeří.

Když už je v táboře úplná tma a není zrovna na programu táborový oheň, nebo ně jaká večerní hra, sesednou si hoši u kamen a zpívá se jedna písnička za druhou. Je to taková táborová černá hodinka, ale měla by se jmenovat vlastně červená, protože jsou hoši od otevřených kamen červeně ozářeni jako duchové. Každý by seděl rád u dvířek a nikdo si neodepře, aby do kamen nevhodil alespoň jedno dřívko. Přikládá ní do kamen při takovém večerním „potlachu“ je nejpříjemnější zaměstnání. Pokud je ovšem vůbec co přikládat. Když je dříví vůdcem povolené spáleno, možno případ ně spálit ještě něčí plavky, k nimž se nikdo nehlásí, nebo punčochy a kapesníky, kterýchžto věd bez majitele se i na nejpořádnějším táboře vždycky najde více než dost.

A když pak se hoši rozcházejí od kamen ke spánku, nastává u kamen poslední každovečerní slavnost, kterou pořádá denní parta. Jsou to „rachumejtle“ čili ohňostroj se žhavým popelem, jenž je vyhazován z kamen do vody, neboť zítřejší denní parta musí od předcházející skupiny dostat kamna vždy řádně vyčištěná. A tak do letní noci tisíce jiskérek ze žhavého popele vyletí vysoko, až skoro doprostřed hladiny, a několikrát za sebou. Teprve pak je i kamnům přána dobrá noc.

Z knihy Tábor smůly spisovatele Jaroslava Foglara pro hru Velké Ulčovky vybral Alpín.

Text (c) Jaroslav Foglar - SNJF.cz

Úvodní informace o knize a obrázky obálek převzaty z Foglarweb.