Foglarův čtenářský klub 10 173 Tajná stopa z Ořechova

Ve skutečnosti by nadpis měl znít: „Tajné stopy v Ořechově“, ony ty stopy bylo totiž ve skutečnosti dvě. Historii obou nám napomůže rozmotat Pavel Svoboda – Peters.

Tento ořechovský rodák vyrůstal v Ořechovičkách, na statku, kterému se říkalo „Fabrika“. Byl to rozsáhlejší areál zrušené továrny, která byla změněna na hospodářské stavení, veliký dvůr, zahrady a obytné prostory. Byla to stavba fortelně vybudovaná a v jejích sklepích se v době bojů o Ořechov dokázalo schovat na 900 místních. 

Těžké boje o Ořechov přinesly republice svobodu a ořechovickým klukům o něco později i časopis  Vpřed. Roznášel jej Josef Čížek – Čižkow, který následně z řad odběratelů, a to včetně Pavla Svobody, vytvořil klub „Tajná stopa“. Registrační listiny a členské průkazy FČK č.10173 obdrželi v osudný den, 25.února 1948. 

Sedmička členů – čtyři hoši a tři děvčata – se však pustila s chutí do práce a ve Fabrice, v klenuté místnosti zvané Stolárna si vytvořila klubovnu a začala se věnovat činnosti. Svou stolárnu si vyzdobili nástěnkami a indiánem Mirka Dušína a využívali ji nejen pro své schůzky, ale také jako hernu stolního tenisu, knihovnu a promítací místnost. 

První ping-pongový stůl jim předal pan Svoboda, který byl předsedou ONV Brno - Venkov. Pocházel ze zbourané stavby a byla to vlastně jen rozměrná překližková deska. Nebyl však dobrý, a proto jim četnický strážmistr Kozel daroval nový stůl, který byl lepší, avšak byl krátký. Klukům to však nevadilo, naučili se na něm hrát a při soutěžích na klasických stolech všude s přehledem vítězili.

Knihovnu se 300 svazky jim předal radostický mlynář Procházka, aby prý plně naplňovali název čtenářský klub. Hoši knihy nejen pilně četli, ale také půjčovali dětem a vedli si o tom pečlivé záznamy.

Vrcholem jejich podnikavosti však bylo promítání filmů. Na okresním národním výboře ležela ladem promítačka. Kluci si ji vypůjčili a začali promítat grotesky a němé filmy pro veřejnost. Kinem jim byla jejich Stolárna. Při vstupu se vybíralo vstupné, za což každý divák dostal vstupenku označenou klubovním razítkem. V místnosti bylo na 50 míst a více platící diváci si mohli sednout i na vyvýšené pódium. Někdy byl takový zájem, že se muselo představení i 2-3x opakovat, aby byl zájem diváků uspokojen. Když byla již nějaká groteska okoukaná, pouštěla se pozpátku a nový trhák byl na světě! Byli tak úspěšní, že si na ně dokonce stěžovalo oficiální kino.

Kromě toho všeho členové klubu samozřejmě také ještě sportovali, chodili na výpravy, tábořili a vytvořili klubovní kapelu. O členství v klubu byl velký zájem, takže si členy mohli i vybírat. Měli však i konkurenci – hochy, kteří si říkali „Šedí vlci“ a které Tajná stopa vnímala jako takové Bratrstvo kočičí pracky. Soupeřili úplně ve všem, ale nakonec i spolupracovali. 

Členové však stárli a především starší již ztráceli o další činnost zájem. Chyběl taky Vpřed, který v létě 1948 přestal vycházet a odchodu Jaroslava Foglara z jeho redakce tehdy chlapci vůbec neporozumněli. Na troskách Tajné stopy však vznikla Tajná stopa 2, která se již ve svém názvu přihlásila k následnictví.

V roce 1952 se bývalí členové FČK Pavel Svoboda – Peters a František Zdražílek – Fred, společně s Miroslavem Drobílkem – Jackem, prošli po obci a zavzpomínali na časy Tajné stopy. Tato procházka je v kronice spojována se vznikem Tajné stopy 2. Později byl za členy přibrán ještě Ladislav Smejkal – Donald, Květoslav Krejčíř – Kook a Zdeněk Řezáč – Coopal. Později ještě František Ryšavý – Rýša, František Sekanina – Sekec, Jiří Šmíd – Jura a Mirek Peška – Meta.

Pokud jsem napsal, že Tajná stopa 1 byla klubem podnikavým, tak Tajná stopa 2 nebyla o nic méně pasivnější, naopak. Hoši pokračovali v původním klubovním programu, promítali dokonce i ve svém kině. Navíc společně psali i příběhy – obrovskou inspirací jim byly boje o Ořechov. Jelikož znali vylíčení bojů i z druhé strany – od německého zajatce, který zůstal v Ořechově, napsali rozsáhlý příběh nazvaný „Battle of Owern“, který i později přihlásili do literární soutěže. Příběh však nakonec ani nebyl připuštěn, neboť v něm byla četná líčení i z pohledu německých vojáků, což v 50.letech nebylo rozhodně populární.

Na jedné schůzce se členové rozhodli, že si zakoupí filmovou kameru a že se na ni budou skládat. Příspěvky sice nebyly placeny a nebo ne v plné výši neplatil, ale poté, co Pavel Svoboda přeci jenom kameru koupil, ji všichni členové považovali za společnou. Na filmový pásek zaznamenávali své výpravy a dobrodružství a nakonec se rozhodli, že zfilmují i „Battle of Owern“. Německé výstroje bylo všude ještě dost, takže se oblékli do pozůstatků uniforem, přileb a celt a točili. Film sice nebyl nikdy dokončen, ale srandy si užili až až.

Jindy se vypravili na tehdy celkem opuštěnou Brněnskou přehradu. Neměli sice žádnou loďku, ale přinesli si s sebou válcovité člunky, které byly původně saněmi, které v německých horských jednotkách plnily úkoly při transportu zraněných. Jenže saně nebyly určeny k plavbě a byly značně vratké. Tajná stopa si však opět poradila a svázala je do tzv. Trojloďstva, se kterým pak brázdili přehradu.

Pro děti z Pionýrské organizace Junáka se rozhodli uspořádat velkou noční bojovou hru v terénu. Získali pro svůj nápad mladou vedoucí Jaroslavu Filípkovou. Upravili trochu pravidla Rychlých šípů z velké šiškové hry o totem a vytiskli Životy. Na start hry se dostavilo neuvěřitelných 150 dětí ve věku od 10 do 15 let. Obě strany pak vytvořily své štáby a jejich cílem bylo vypátrat a dobýt nepřátelský štáb. Hra skončila s obrovským úspěchem a mladíci z Tajné stopy 2 ji museli ještě několikrát opakovat.

Konec Tajné stopy 2 byl oficiálně ohlášen v roce 1959 na 576.schůzce a na počet klubu byl vydán i slavnostní komiks, který byl ilustrován nadějným kreslířem Fredem. Hoši se však rozejít neuměli a scházeli se a tábořili společně dál, jen později k tomu připojili i své rodiny. Nejraději tábořili u řeky Jihlavy pod Mohelnem. Na tomto místě také v roce 1960 zachránili život děvčeti, které se zde koupalo a o ostrý předmět si přeťalo tepnu. Rychlá pomoc a následný přesun k lékaři do Náměšti ji zachránil. 

Po tragické smrti Rýši (1961) se zbylí členové Tajné stopy zúčastnili jeho pohřbu a Peters zde otevřeně rozloučil jménem jejich Foglarova čtenářského klubu. Mnozí tím byli překvapeni.

Do dnešních dní se dochovaly jejich pozoruhodné kroniky. Jsou stejně jako jejich klub tajné a hemží se to v nich výrazy, které jsou pro větší utajení napsány anglicky a nebo v azbuce. Přesto ty kroniky málem podlehly zkáze. Při oficiálním zániku klubu se totiž členové rozhodli, že kroniky zakopou a že je takto uchovají pro pozdější nálezce. Jak řekli, tak i udělali. Naštěstí se po nějaké době rozhodli, že kroniky vykopou a zkontrolují. Když tehdy viděli v jakém jsou stavu, zděsili se hrůzou. Do skrýše se již nevrátily, a proto jsou naštěstí dochovány až do dnešních dob.

O Tajných stopách z Ořechova a jejich činnosti by se dalo psát ještě velmi dlouho. Omezený rozsah rubriky to však nedovoluje. Děkuji Pavlu Svobodovi, že mi dovolil odkrýt některá jejich klubovní tajemství a vám čtenářům Bobří stopy vyjevit příběh klubu, který se velmi přiblížil i legendárním Rychlým šípům.