100 let Československa: "Od Jasini do Aše" - 2. díl

5. den - středa 1. srpna 2018

Po noclehu na travičce vedle odbavovací haly nás čeká zřejmě nejinteresantnější dopravní prostředek na naší cestě - letadlo. Linkou letecké společnosti ČSA, která si letos připomíná 95 let svého vzniku (je tedy jen o 5 let mladší jak ČSR), vzlétáme z Letiska M. R. Štefánika a po 55 minutách v čase 9:05 jsme již na samotném východě Slovenské republiky. K samotnému přesunu z letiště Košice do města jsme se rozhodli využít tramvajovou linku R, která jezdí z Východoslovenských železáren do města. Ovšem mé tušení se naplnilo, když po 1,5 kilometrové cestě se dočítáme, že provoz je zde pouze v období směn VSŽ a všichni železáři a oceláři už jsou dávno u strojů a soustruhů. Nakonec chytáme místní autobus a po přestupu na tramvaj již máme na Slovensku čtvrtý dopravní prostředek. Na Staničném námestí se stretáváme s Drobkem, Jirkou a Lukášem a náš tým je kompletní. Doplňujme zásoby jídla, pneumatik a další nezbytnosti, loučíme se s Drobkem, kterou čekal návrat domů, a v počtu čtyř odvážlivců na bicykloch se vydáváme před 11 dopoledne dále směrem na východ. Po 22 kilometrovém výšlapu do Ruskova nás čeká částečný přesun vlakem do Pribeníku s ohledem na to, že musíme stihnout přijet do 19:00 na hraniční přechod. Čeká nás ještě cestou zastávka v zajímavé obci Leles, kde kromě posilnění v místním bistru máme možnost spatřit klášter premostrátů z roku 1182 či gotický most ze 14. století. Po koupačce v řece Latorici projíždíme Velké Kapušany za kterými je v dáli vidět velká tepelná elektrárna ve Vojanech. Poté náš již čeká předhraniční finiš, ve kterém projíždíme mimo jiné obcí Ruská, kde pobíhaly nedaleko své dřeveno-plechové osady desítky malých ušmudlaných dětí. Přechod přes slovensko-ukrajinskou hranici byl bezproblémový, sám ukrajinský pohraničník, který uměl docela obstojně česky nám oznamoval, že letos je 100. výročí vzniku ČSR a že na to mnoho lidí zde vzpomíná, a že Češi tu mnoho dobrého za svých 20 let existence vybudovali a zařídili... My však spěcháme dále a to přes obce Galoč, či Botfalva, kde se nachází železniční trať z Užhorodu do V. Kapušan používaná pouze nákladními vlaky. Cesta byla sice plná děr a výmolů, ale po osmé hodině jsme s 68 kilometry na kontě nakonec úspěšně v bývalém hlavním městě Podkarpatské Rusi. Ubytování jsme měli zařízené v příjemném prostředí hostelu Alina, což ocenil zejména Čáp, jinak občanským jménem Kalina. Vydáváme se i k pomníku TGM na nábřeží řeky Už a do restauračního zařízení "Kaktus", kde ochutnáváme tradiční ukrajinskou kuchyni  - борщ, бограч, риба, картопля a nechyběl ani lahodný nápoj живчик.

Letisko Bratislava nese jméno generála Milana Rastislava Štefánika, jednoho ze zakladatelů ČSR. 

Po vlaku,trolejbusu, přívozu, metru či staré Škodovce nás nyní čekalo letadlo ČSA. 

V Košicích jsme využili i tramvajové dopravy i když linka ze železáren žel nejela. 

Ještě poslední porada nad mapou na Košickém nádraží před odjezdem Drobekové. 

Cyklistické trio z Vyškova na Moravě - Rolf, Lukáš a Jirka míří neohroženě do Ruskova. 

Co by to bylo za 100 leté výročí, kdybysme neudělali také zastávku v Pribeníku! 

Neočekávanou zastávkou se stala obec Leles a místní klášter premonstátov.

Ukrajinská hranice byla již na dosah pedálu, pouhé 3 km ze vsi Ruská.

Nejdůležitější úkol dne jsme splnili, dorazili jsme na hranice před zavírací dobou. 

Přejíždíme i žel. přejezd u obce Galoč, osobní vlaky tu však ve směru Kapušany nejezdí.

Po prašné cestě přijíždíme k večeru konečně do cíle - města Užhorod. 

6. den - čtvrtek 2. srpna 2018

Po včerejším nabitém dni se probouzíme kolem deváté a máme tedy hodinu na to vypravit se do města, koupit květiny a dojít k parčíku u mostu Tomáše Garrigue Masaryka. Zakupujeme pěkný pugét v barvách Československé trikolóry, stíháme i malou snídani a v čase 9:55 přicházíme na místo činu. A k našemu překvapení u pomníku TGM bylo více rušno než jsme čekali. Kromě nás čtyř tu byl i předseda Klubu T.G. Masaryka v Užhorodě pak Ivan Latko, jeho český kolega Petr Panák, několik místních pamětníků a také početná výprava turistů z Uherského Hradiště - celkem přesně 27 osob, což byl velmi slušný počin. Nejprve promluvil několik slov pan Latko a poté jsme památku našeho prezidenta osvoboditele a také 100 let ČSR uctili položením květin a zpěvěm národní hymny. Zapěli jsme jak českou část od J.K. Tyla "Kde domov můj", tak i druhou, slovenskou půli "Nad Tatrou sa blýská". Po společné fotografii se vydáváme na prohlídku čtvrti Nové Galago, neboli také Nové Dejvice, která se začala budovat v roce 1927. Za asitentce architektů Gočára či Krupky moderní funkcionalistická část města. Navštěvujeme i útulnou klubovnu Klubu TGM, kde jsme si mohli prohlédnou historické mapy, či publikace které pan Latko a kolektiv vydávají. Domluvili jsme se i na budoucí spolupráci a třeba vyjde i něco zajímavého o Jaroslavu Foglarovi, který na Zakarpatské Rusi se svým oddílem prožil zajímavé intermezzo. Po poledni nasedáme do rozpáleného osobního vlaku a čeká nás pekelná jízda 5,5 hodiny napříč regionem. Přes Čop, Baťovo a Korolevo dojíždíme s hodinovým zpožděním v 18 hodin do Chustu, kde po rychlém občerstvení nasedáme na naše dvoukolé oře a vyjíždíme ještě na 34 km dlouhý výjezd směrem ke kraji Nikoly Šuhaje loupežníka. Přes obce Iza, Nankovo, Zaberež a Drahovo nakonec den zakončujeme v obci Zabrid, kde jsme se utábořili na paloučku u řeky Těrebly, rozdělali oheň a mohli ze spacáku pozorovat nad hlavou nebe plné hvězd. 

Předseda Klubu T.G. Masaryka Ivan Latko a zástupce SPJF Rolf s kytkami u pomníku. 

Před položením květin ke 100. výročí ČSR u pomníku TGM ve čtvrti Galago. 

Nakonec se nás u pomníku TGM sešlo 27 - hezké uctění 100 let první republiky.

Zástupci SPJF v klubovně krajanského spolku Klubu T.G. Masaryka v Užhorodě. 

Jako pozornost jsme dostali od pana Latka publikaci Klubu TGM a Živčik. 

Dominantou Užhorodu je řeckokatolická katedrála, která ční nad všechny stavby.

Obchůdek živnostníka Cyrila Fundamiče můžete najít v Olbrachtově ulici. 

V čase 12:34 vyjíždíme osobním vlakem směrem na východ do stanice Baťovo. 

Po 5,5 hodinách ve vlaku se dostáváme do Chustu a můžeme pokračovat na kole. 

Po náročném výstupu před obcí Zabrež, dnes jsme ještě ujeli téměř 35 kilometrů.

Šlapeme až do západu slunce, nocleh nakonec nacházíme v Zabrodu u řeky Těrebly.

7. den - pátek 3. srpna 2018

Již v průběhu noci se nám zdálo, že řeka začala nějak více šumet a Čápovo tušení, že nahoře v přehradě upustili trochu více vody, se potvrdilo. Naštěstí nám nenateklo do spacáku ani do bot a můžeme kolem 9 dopoledne pokračovat dále. Čekalo nás ještě zbývajících 23 kilometrů do Koločavy a museli jsme tedy šlápnout do pedálů při stoupaní mezi obcemi Vilšany a Merešor. Čerpené fyzické síly však přece jen obnovoval pohled na místní krajinu a hory, to byla ta pravá pastva pro oči a jako by se k nám údolím Těrebly nesl dávný hlas Ivana Olbrachta: „Ano hoši, jeďte někam tam k Sinovíru, tam je to nádherné, tam je krásně“. Těsně po poledni zasedáme již v Četnické stanici, kde si objednáváme oběd, nabíjíme telefony, fotoaparáty a spřádáme nad mapou další plány. Koločava, která bývá nazývána Mekkou Čechů, byla opět nabitá českými výpravami, které zavítaly obdivovat krásy zdejšího kraje, či pátrat po stopách Nikoly Šuhaje loupežníka a starých československých dob. Do řeci se s námi opak dává manželský pár cestovatelů z Prahy a rodí se myšlenka pronajmout vozidlo s řidičem a udělat malý okruh po zdejších zajímavostech. Čáp, neboli hlava otevřená, hned uvedl mozkové závity do provozu a za chvíli nebylo pochyb, že neplánovaný zájezd k totemu by se mohl stát hitem dnešního dne. Když nám pan hostinský oznámil, že terénní vůz bude přistaven za hodinu a pár minut, rozhodli jsme se ještě mezitím pro exkurzi do skanzenu Staré selo, kde byly k vidění staré chaloupky a domky jako v Rožnově, ale navíc také kus staré úzkokolejky, starý vlak, či povoz Ivana Olbrachta. V čase 15:30 už v sestavě Čáp, Rolf, Lukáš, Jirka + Kuba a Nela z Prahy a také šofér Děrbak vyrážíme přes Něgrovec a Syněvir vozidlem až k muzeu plavby a vorařství, kde však po několika povodních zbylo jen málo. Poté se vydáváme 2 kilometry dále k hájovně a po žluté stezce až na palouk, kde v roce 1938 tábořil Jaroslav Foglar se svým oddílem Dvojka. Náš totem jsme zde nalezli již poškozen zubem času a tak již nebyl zatlučen v zemi, ale jen opřen o strom. Nebyli jsme však letos první návštěvníci. Již sem zavítal někdo z Prahy a na totemu zanechal tabulku s fotografiemi z onoho tábora před 80 lety a také snímky posledního žijícícho táborníka - Jíry Vodenky. Následně nás čekala ještě zajížďka k mědvědům a také k Siněvírskému jezeru, kam přijel za První republiky při své návštěvě Podkarpatské Rusi i prezident T.G. Masaryk. Ovšem zdroj který to uvádí, musím dohledat, tak snad budu úspěšnější, než Jirka Ovčáček s textem o Ferdinandu Peroutkovi. Přiliš pozdě jsme pak přijeli do Koločavy a teprve někdy ve 20:47 vyjíždíme a zahajujeme stoupačku k 11 km vzdálenému průsymku Prislop. Nakonec zdoláváme převýšení přes 400m a nalézáme pro dnešní noc útočiště v přístřešku v sedle nad Koločavou, která byla ještě zalitá červeno-oranžovou září ze západu slunce.

V některých úsecích jsme museli řeku Těreblu překročit i po takových mostech. 

Navštěvujeme i skanzen Stare selo, kde je k vidění i jedna z lesních úzkokolejek.

Chybět nemůže ani koločavský loupežník Nikola Šuhaj, jenž zemřel před 97 lety.

Koločavu si jako své útočiště ve 30. letech vybral spisovatel Ivan Olbracht. 

Muzeum plavby a vorařství skončilo v troskách, po povodni zůstal jen tento domek.

Hájovna za Siněvírem, místo nedaleko tábořiště Pražské Dvojky z léta 1938. 

Jedinečná chvíle nasednout na bělouše zůstala bohužel promarněna....

V okolních lesích se pohybují i živočichové zejména s hnědým kožichem.

8. den - sobota 4. srpna 2018

Cílem předposledního dne pobytu na Ukrajině bylo dorazit do Jasini, která byla v sobotu ráno vzdálena 67 kilometrů těžkým horským terénem a stoupáním do průsmyku Okula. Na nic nečekáme a časně ráno sjížíme z Prislopu do obce Německa Mokra, která za sovětské éry byla přejmenována na Komsomolsk. Poté již po asfaltu klesáme podél řeky Mokrjanka až k městu Usť-Čorna, kde soutokem s Bysturjankou vzniká řeka Těresva. Zde se fotografujeme u pamjatkinu lesního pracovníka v nadživotní velikosti a možná těchto rozměrů dosahoval i veliký sovětský vůdce V.I. Lenin. Po příjemném sjezdu 14 kilometrů začíná již stoupat směrem k obci Lopuchiv, kde doplňujeme zásoby a kolem poledne jsme již v bodě zvaném Usť-Turbat, kde dáváme dnes již druhou koupačku v řece. Cesta sice mírně stoupá, obejvují se občas serpentiny, ale je to stále „jetelné“ jako jetelina. Obědovou pauzu dáváme u hájovny Turbat, kde kdysi dříve také vedla jedla z lesních úzkokolejek. Další zajímavostí je, že údolí Turbatu neslo za První republiky název „Masarykovo údolí“, ale zdali se sem do této drsné krajiny sám prezident dostal je spíše nepravděpodobné. Ve finiši našeho stoupání podél modré turistické značky potkáváme polského cyklokolegu Krzysztofa, který nám oznámil, že cesta je dále neprůchodná. Lesní pěšina byla smetena povodňovou vlnou, všude byly popadané velké stromy, místo cestičky tekl potok. Musíme se tedy vracet skoro 2 kilometry a najít alternativní trasu. Ta sice vedla oklikou skoro 5 kilometrů, ale podařilo se a sedlo Okula bylo zdoláno. Krzysztof stejně jako my slavil také 100. výročí své země, obnovení Polska po 1. světové válce a tak můžeme cestu do sedla Okula nazvat „cestou česko-polského přátelství“ stejně jako na pomezí těchto dvou zemí u Sněžky. Poté nás již čekal 15 km dlouhý kros lesní cestou stále dolů a v obci Čorna Tisa se napojujeme na příjemný asfalt. Před 20. hodinou večerní jsme stanuli v nejvýchodnější rychlíkové zastávce První republiky a tak jsme dostáli slovům sloganu „Od Jasiny do Aše, republika je naše“. Na nádraží už to tolik veselé nebylo. Únava z nás sice jako by s překonanými Karpaty a cílem dojet do Jasiny spadla, ale vlaková spojení nás moc nepotěšila. Osobní vlaky pro přepravu bicyklů jely pozdě odpoledne a do rychlíku s koly neberou. Zbývalo zkusit pozdní večerní vlak do Rachiva a nějak to ukecat. Stíháme ještě šašlik v restauračním zařízení v centru a pak již za tmy vyčkáváme na rychlík ze Lvova, který přijel ve 22:48. Průvodčí z toho nedělal žádnou vědu, hodili jsme kola do vlaku, zaplatili každej dvacku a jelo se. Před půlnocí jsme byli ve starém známém městě Rachiv, uléháme vedle nádražní budovy na zahrádce pod strom, vyspat se a načerpat síly na zítřejší cestu do Solotvyna. 

V sedle Prislop za Koločavou skončil 7. a začal 8. den naší výpravy.

U ukrajinského lesníka v Usť-Čorne se musí vyfotit každý komsomolskyj turist.

Obyvatelé obce Lopuchiv si ke 100. výročí ČSR oblékli československé uniformy.

V údolí řeky Turbat pokračuje těžba dřeva i bez úzkokolejek, které nahradily náklaďáky.

Do sedla Okole nás čeká ještě dlouhých 17 kilometrů drsným terénem a do kopce!

Za mostem u hájovny Turbat v bývalém Masarykově údolí byla pauza na oběd.

Modrá značka nás zavedla do úzké soutěsky, kde se však cesta ztrácela v potoce.

K naší výpravě se přidal i polský cyklista Krzysztof - 53. člen naší výroční akce! 

Od Aše po Jasinu, máme svoji domovinu - nejvýchodnější město ČSR dobyto! 

8.den - neděle 5. srpna 2018

Ač již byl cíl Jasiňa dobyt, čekala nás ještě napínavá zpáteční cesta. Vlak ze Solotvyna jel totiž v 10:57 a nás čekalo 46 kilometrů podél toku řeky Tisy. Stačilo píchnout duši, nebo jakékoliv neočekávané zdržení a všechny navazující vlaky by byly v čudu. Cestou, která začala v 7 ráno, si vytváříme postupně časový náskok a s hodinovým náskokem dorážíme do města proslulého ještě v nedávné minulosti těžbou soli. Tento nejvýchodnější region bývalého Československa má stejnou přitažlivost a kouzlo, jako celá Zakarpatská oblast. Hluboké údolí Karpat, kterým proudí divoká a hučící řeka Tisa, atmosféru pohraniční oblasti s Rumunskem dodávají navíc s ploty a ostnatými dráty. Za Velkým Bočkovem nás čeká již závěrečný finiš a před 11. pokračujeme směrem k hranicím dvěma osobními vlaky, to když jeden přestup jsme měli ve stanici Baťovo. Dvě hodiny v Čopu si krátíme nákupem a občerstvením v restauraci Oazis, kterou můžeme případným čekajícím doporučit. Ještě jeden rozhovor pro rádio Český rozhlas Plus a v 19:35 vyjíždíme do Čierne nad Tisou, která za dob socialismu platila za nejvýznamější železniční překladiště při hranici se Sovětským svazem. Dále pokračujeme osobním vlakem do Košic a v čase 23:45 nočním vlakem dále do Bratislavy. Při zpáteční cestě z Jasiny domů jsme jeli celkem 8 vlaky a cesta trvala 1,5 dne! 

Probuizení v Rachově do mlhy, ovšem nebyl čas na to ptát se kdo je kdo!!! 

Uspěli jsme! Vlak ze Solotvyna jsme stihli a pak nás stihla únava a 8 vlaků po sobě!

Domovina je již na dohled - spoj z Čopu do Čierne nám jede v 19:35.