Arktida vydala své zajatce – trosečníci ze vzducholodi Italia zachráněni!

Už počtvrté se uskutečnil zimní tábor Bobří stopy, tentokrát inspirovaný knihou Františka Běhounka Trosečníci na kře ledové. Oproti minulým ročníkům ale všech dvanáct účastníků zažilo skutečně polární podmínky – vždyť se také tábor konal ve výšce 860 metrů nad mořem na hřebeni Beskyd v indiánských stanech týpí.

Po příjezdu zde panovalo jaro – během jediného týdne roztál téměř všechen sníh na jižních svazích, na kterých měly stát i stany. Obě týpí se proto podařilo velmi snadno vztyčit během prvních dvou dní tábora na rozměklé stráni, jediným problémem byla doprava materiálu, jídla a všeho vybavení – tedy více než 300 kilogramů! – nahoru do kopce. Místy bylo možné táhnout sáně, ale přes holé pastviny bylo většinu věcí nutné přenést na zádech a v rukách. Hned následující noc pak ale přišlo výrazné ochlazení a vánice a teploty klesly až k mínus 15 patnácti stupňům, které zamrazily sladký čaj i veškeré jídlo. I další dny se sněžení střídalo s ostrým jarním sluncem, chumelenice s odpoledními vedry, kdy teploty stoupaly až k nule a ledová kra, na které stany stály, pomalu tála a čerstvý sníh z ní chvílemi opět a opět mizel.

Nejvíce času každý den zabrala příprava dřeva na topení. Ve velkém sedmimetrovém týpí oheň hořel neustále. Protože bylo pod nulou, nebylo nutné sušit promáčené oblečení, ale ohřát ztuhlé prsty bylo čas od času nezbytné, a ani bez teplého čaje by se málokdo obešel. Po pár dnech od ztroskotání se sice každý aklimatizoval – přestože chlad byl cítit, zima nebyla nikomu. Lidské tělo však šetřilo energií a každý pohyb byl nesmírně pomalý a promyšlený, ranní vstávání pomalé a den unavený, i když probíhal tempem vpravdě šíleným.

Kromě práce se konala řada větších či menších programů. Byl mezi nimi orientační běh na lyžích, závody na saních i skoky na běžkách, a konečně také velká celodenní výprava k troskám vzducholodi, dlouhá kolem dvaceti kilometrů. Na ní, v „nálevně lovců kožišin“ na Makovském sedle v Severozápadní zemi, mnozí účastníci poprvé slyšeli onu vytýkavou větu: „Vy tak smrdíte! To jste pálili čarodejnice?“ Přestože dřevo bylo kvalitní a oheň spíše voněl, než páchnul, týpí byla neustále plná kouře, kterým nasáklo naprosto vše: od oděvu, batohů či bot až po vlasy a pokožku trosečníků. Ještě dnes cítím kolem sebe neustálou jemnou vůni uzeniny… Kouř byl ale také výhodou. Jídla sice bylo dost, vždyť i ve skutečnosti měli trosečníci dostatek zásob pemikamu a jiných poživatin, ale chleba se sádlem a špekem se brzy začal některým lidem zajídat (i když jiní nejedli celý tábor vůbec nic jiného). Kromě chutných večeří se tak v páteční večer konala opravdová hostina – už od úterý se v hlavním stanu udilo nad plameny dvanáct makrel, které se pro všechny staly opravdovou manou hodnou bohů…

Celý tábor byl zakončen sobotní indiánskou parní saunou. Všech pět kol bylo úchvatných, zážitek z rozpálených kamenů, indiánských písní a sněhu, který spíše tělo hřál, než studil, se nedá popsat. Poslední saunové kolo bylo dokonce tak silné, že si poslední otrlci popálili kolena vroucím vzduchem a vodními parami.

V neděli ráno v brzkých ranních hodinách dorazil ledovec Krasin. Vysvobození pak bylo rychlé stejně, jako strhnutí stanů a pečlivé uklizení tábora a svážení všeho vybavení na saních dolů do údolí. Loučení bylo smutné – ale vidina příštího ročníku snad udrží účastníky při životě.

Alespoň na chvíli se zúčastnili: Hynek, Standa, Stopař, Ondera, Špagy, Hopík, Kawi, Jerry, Jauvajz, Hanka, Aleš a Kukie.
Napsal Hyňas.