II. Severácké hry

Druhý ročník Severáckých her se konal desátého až dvanáctého června tohoto roku (čili 2005, pokud tento zápis přetrvá další generace – to aby o tom naši potomci nemuseli přemýšlet) na tradičním tábořišti Bobří stopy: u rybníku Kuchyně u vesnice Pikárec. Že celý víkend pořádal 211. KBS Hvězda severu, to snad ani nemusím připomínat, leč připomínám, abych to měla hezky všechno all right. Kdy víkend začínal oficiálně, netuším. My Mravenci jsme se totiž rozhodli dopravit se na Pikárec autíčkem české provenience, poněkud staršího data a hlavně v pátek odpoledne, z čehož musí být každému jasné, jak asi silnice vypadala. Nakonec jsme dorazili v sedm hodin, kdy už byla hra rozběhnutá, ale ne zas tolik, aby to nějak ohrozilo naši účast v ní:) Téměř okamžitě po našem příjezdu počala hra, kterou zovu šiškaná. Tento název sice nebyl prvoplánový, ale tohle slovo, které vymyslel David, se mi ke hře více než hodí. Pravidla byla prostá – byly čtyři skupinky po třech lidech vyrazily do lesa, kde se skrývalo deset pyramid z kamení, kde si každá skupina měla vít papírek se svou barvou a čtyři pevnosti, u kterých byl lístek s místy pro zapisování jmen skupinek. Ale pozor, nešlo o to, zapsat se jako první, ale o to, zapsat se jako poslední…:) Aby to nebylo tak jednoduché, nejen že se směli vybíjet šiškami členové jednotlivých skupin, ale navíc na všechny pálili také Zóňáci, kteří nám brali ne jeden, ale hned dva životy. A teď s hrůzou vidím, že vůbec nechápete, proč Zóňáci. Inu proto, že celý víkend jsme byli na okraji nebo přímo v Zóně – v místech, kde neplatí fyzikální ani matematické zákony, kde létají vraždící mlýnky na maso, kde stačí neopatrný krok a zem vás vcucne jako…no prostě jako neopatrného turistu. A prečo do toho montuju zase turisty? Nu, my všichni jsme byli turisté, a členové hvězdy Severu byli zaměstnanci cestovní kanceláře, kteří nás nakonec měli provést Zónou až k Jezeru poznání, jež dokáže plnit přání. Ale to už zase trochu předbíhám. Kde jsem to…á, už vím. Čili k té šiškané – kdo neměl už žádný život, byl mrkev a musel se vrátit k týpku do tábora. I já jsem nakonec zemřela, ale předtím jsem stihla získat jednu pevnost, takže mě má smrt zase tak netrápila:) Když bylo po všem – nikoli po všech, někteří přežili – sečetly se body, zjistilo se, jak kdo dopadl a usedlo se k ohni. Tam nám Hyňas nejdřív stručně nastínil průběh následujícího dne a posléze nás seznámil s historií Hvězdy severu. V průběhu vyprávění se nahoře u lesa rozsvítilo záhadné světlo. Začalo se velkou rychlostí přibližovat a za chvíli se z něj vyklubal Condor na kole, který měl dorazit až druhý den. Vyšlo najevo, že už ho to v Praze nebavilo, tak vzal kolo, dojel vlakem do Křižanova a odtamtud jel šlapohybem…no dobře, bylo to trochu jinak, ale v zásadě je to jedno:) Zanedlouho už jsme se sebrali a nastěhovali se do týpka, kde méně odolní jedinci usnuli (já) a ti více odolní…jak to mám vědět, když jsem spala?:) Ráno raníčko jsme se najedli a po celé dopoledne jsme potom získávaly zkušenosti, které nám měly pomoct při pohybu po Zóně. To se dělo na čtyřech různých stanovištích, kde bylo pokaždé pět různých úkolů, které měly různou bodovou hodnotu. Abychom v Zóně přežili, museli jsme nasbírat bodů aspoň 32. Což pochopitelně všichni měli, nejsme přece žádný másla:) Jeden úkol u Štajnyho, to byla vážně chuťovka – jmenovalo se to blemtajz a skládalo se to ze syrové cibule, papriky, jablka a citronu. A teď to pěkně snězte… A jelikož jsme hned potom šli k Matesovi, který nás poslal běhat dvacetkrát kolem kůlu, žaloudeček z toho byl pěkně vyplesklej:) Po ukončení dopoledního výcviku jsme si šli chystat oběd. Všichni se zájmem sledovali na še snažení a věřte mi, taky bychradši sledovala než se snažila. Zkoušeli jsme totiž experiment – uvařený brambory a vejce do alobalu a na oheň. V alobalu byla díra, brambora ven vypadla, když jsme ji zkoušeli sbírat, pálila nás chapadla…asi takhle bych to charakterizovala. Ale jíst se to dalo. Po výtečném obědě následovala dlouhá, dlouhá, dlouhá hra:) Pravidla tu nevysvětlím. Pořádně jsem je pochopila až po asi dvou hodinách praxe:) V zásadě šlo o to, hýbat se po óóóóbrovským hracím plánu pomocí toho, že jsme lítali po okolí a sbírali různý předměty. Na hracím plánu se skrývala čtyři místa, na která když jsme dojeli a měli všechno, co jsme měli mít, získali jsme šifru. Jak jistě každému došlo, šifry byly čtyři, ale v pohoděnce se dalo na smysl zprávy přijít i ze třech. Já s Tarzanem jsme toho využili, zprávu odhalili, vykonali, co nám pravila, a získali jsme tím pádem největší kus chleba s cibulí, což byla první cena za tuto etapu:) Hra se táhla až do večera (během ní nás bohužel opustila Renča, ne že by při nějakém výkonu zemřela, ale musela dom) a tak byli všichni jaksepatří utahaní. To nejhorší ale přišlo v noci:) Během ní totiž vyrážely různé skupinky na cestu k Jezeru poznání. Jelikož jsem pořád čekala, až na mně přijde řada, a ono pořád nic, a protože jsem během čekání spala jen sporadicky, druhý den jsem byla jako přejetá:) Ale k té výpravě: Má skupinka šla poslední. Vyrazili jsme zhruba o půl třetí v noci, vrátili se ve čtyři. Průvodce náš nás táhl cestou necestou a bylo na něm vidět, že by mu vůbec nevadilo, kdyby někdo během putování záhadně zmizel – vyznával totiž očividně heslo, že turisti jsou pakáž a mrtvej turista, dobrej turista:) Ale přežili jsme všichni. V neděli jsme se my Mravenci vyhrabali chvíli před jedenáctou, všechno sbalili a hurá domů. Ještě hromadnou fotku – bez Condora, ten odjel chvíli předtím, a bez Renči – a ahóóój. Kritika: Máááálo lidiček. Závěr: Ale bylo to bezva.