BAAB – měl jsem u sebe telefon
Malý retro report z červnového závodu – „Ježkovýma očima“.

Přestože jsem v pátek Vojtovi, který závod pořádá, volal, řekl mi že: „zvadlo chystá…“. No, nepřišlo mi. Tedy, ono přišlo-v sobotu večer, ale na e-mail, který v podstatě nepoužívám. Tedy jsem se o něm dozvěděl asi až za 14 dní. Když jsem do schránky náhodou zabrousil.
V neděli jsem se proto vydal autem k Útěchovu- do neznáma s tím, že přinejhorším, si tu štreku dám jen tak z hecu sám. Telefon jsem měl pro jistotu u sebe, ale Vojta se neozýval... 

Že z Adamova poběžím sám, mi bylo jasné od okamžiku, kdy jsem zjišťoval, zda závod vůbe bude. Za Adamov totiž nebyl nikdo, kdo by účastníky zajistil. Stopař mi po sms sdělil, že má jiný program a popřál: „ať mi to běhá“. Čáp reagoval na Vojtovu (ne)organizaci podobně. Adamováci to jednoduše vypustili. Proto jsem si při cestě na start připadal dokonale bizarně. 
V konečném důsledku mi nakonec připadlo, že Vojta nejspíš celý závod organizuje už jen kvůli mně - že mu ho připomínám. Čímž bych rád omluvně poděkoval zbylým účastníkům, kteří se na trať vydali, protože už nejde ani o závod, ani o recesi.

Dokud jsem se pořádně nepodíval na mapy.cz, ani mi nedošlo, že délka trasy mého „rozklusání“ před závodem je vlastně 5,9 km. Do té doby jsem to opravdu bral jen jako rozklus – jako vytrvalec se na pěti kilometrech opravdu spíš rozběhávám. 
Teď jsem cíleně zvolňoval. Přesto mi oněch šest kilometrů oklikou, po žluté a z kopce trvalo stejně dlouho, jako oněch „ostrých“ 3,8, po modré, kdy běžím přímo a co to dá. Nutno dodat, že ještě zde - na cestě jsem reálně uvažoval, že to zabalím. Volat Vojtovi se mi ještě nechtělo, a na druhou stranu - chtěl jsem ten bizár dorazit do konce.
Když jsem dostavil (už jen došel) na start, před kostel sv. Barbory, vlastně jsem jen čekal na pátou. Chvíli po půl páté jsem to nevydržel a Vojtovi operativně zavolal, abych se ujistil, že závod platí a hlavně; kolik lidí bude proti mně. 
Vojta mi s naprostou samozřejmostí odpověděl, že krom něj (který opět spíš organizoval) běží ještě Žižík (z Krnova) a Jerry, kterému jsem v pátek napsal sám – zda o závodu ví, zda přijde (abych posílil brněnské řady).
Teď jsem tedy čekal jen na start. A pozoroval mraky, zda se budou, nebo nebudou bouřit.
Když Vojta volal předstartovní pokyny, už bylo skoro pět. To už jsem měl i rozvrženo, jak nejlépe zachytím svůj start. Takže když to Vojta spustil a ukončil hovor, ještě jsem stihl udělal jednu startovní fotku, sbalit věci a klusem vyrazil ostatním v ústrety.

Tentokrát jsem věděl(!) – znal a rozvrhl síly. Takže jsem se nedal uchlácholit, že ten kopec není tak prudký, protože to byl jen začátek a ty nejhorší, nejtěžší, nejprudší pasáže přijdou až ve druhé půli. O neschůdné a strmě cestě lesem nemluvě. Suma sumárum, na třech kilometrech zdoláte převýšení 237m.
Naštěstí počasí bylo fakt skvělé - ani výheň, ani déšť a většinu trasy jsem absolvoval ve stínu vlahého lesa. Přesto jsem se u Útěchova nesnažil ani nabrat běh, i když jsem byl nahecovaný, že proti mně běží Žižík. To je borec – maratonec, sprinter. Byl jsem u konce sil i tím, že běžím sám. Ano, jednou mi dost pomohlo, nastartovat se, když jsem zde „dal“ Rolfa. To je spíš sprinter. Nebo, když jsem doháněl Ďábla.
Teď jsem opravdu klusem odpočíval s uspokojením, že jsem to vyběhl nejrychleji, jak šlo a bez zastavení. Naopak – čekal jsem, že mě Žižík dá ještě před Útěchovem, ale to bych nemohl znát jeho předloňské umístění, kdy mě těsně předběhl Ďábel. A o tolik pomaleji jsem zase letos neběžel.

Bude to víc jak měsíc, ale já si na to finále pamatuji naprosto přesně. Dokonce jsme si s Žižíkem i lehce zasprintovali a to dlužno dodat, že vyčerpání u mě bylo fakt znát. Ovšem, adrenalin zapracoval – až mě udivilo, jak po lesní pěšině "najednou" dokážu „letět".
S Žižíkem, který letos opět vyhrál, jsme se následně vydali naproti Jerrymu a pak k „U Buku“, kde už čekal Vojta se svou ženou Karolínou a Žižíkovou dcerou. Proběhlo vyhlášení vítězů, a zatímco se skupina "Brňáků" vydala na autobus (neměli pro dítě sedačku do auta), já zasedl „masňácky“ do auta a vydal se na cestu domů.
Tak, třeba zase za rok!
 

U kostela sv. Barbory se odehrávala "Stínadla se bouří" v Adamově řadu let... Dnes už se nebouří...

Startovní foto - čas běží. Buď mi jdou hodinky pozadu, nebo Vojta startoval dřív: čas 16:59.16. A ostatní už 7 vteřin běží.

Rozmazaný vítěz Žižík. Ano, jako správný zuřivý reportér jsem běžel s foťákem v ruce. Všimněte si, vypracovaných svalů na nohou - inu atlet!

Tak tito všichni sem dorazili "kvůli mě". Díky VŠEM!
Karolíně, Žižíkovi a jeho dceři, Jerrymu a v neposlední řadě i Vojtovi.

PS: jestli mě paměť neklame, na příště Vojta avizoval „velké rozloučení se závodem“, tak uvidíme :)

Brno-Adamov-Brno
závod „sevřených“ měst
7. června 2020