Čundr Moravských Indiánů - Šumava 2004

Ostřílené klubaře Rolfa, Eifela a Želvu doplňuje čtvrtý nejmladší člen expedice Zajda, kterému bylo zrovna 12 let. Vlak byl docela slušně zaplněn, odjezd zpomaluje skupina kolařů, kteří si nakládají do vagónu své bicykly. Před Brnem nám Zajda oznamuje, že mu je kapánek mdlo a přemýšlí o variantě to otočit a vrátit se domů. Přece jen vidina vzdálenosti kolem 400 km od domova a vyhlídka desítek kilometrů denně, to já bych v jeho věku byl radši u babičky. Nakonec jsme ho nějak uchlácholili a možná osamocená cesta z Brna ho taky nijak zvláště nelákala a tak vydržel a krizi přečkal. Zabydlujeme se v našem kupé, hrajeme karty, povídáme si, pozorujeme děvčata na nástupištích nádraží, která projíždíme. Vše šlo jako po másle. V Českých Budějovicích nás čeká přestup na osobák, do kterého přiskakuje i partička dobře naladěných fotbalových fanoušků Baníku se zásobami Ostravaru, očekávajíc semifinálové utkání EURA. Po přestupu v Černém kříži už míříme do naší konečné stanice Nové údolí, kde jsme si spletli stranu, na kterou se vystupuje a místo na perón jsme se střemhlav poroučeli do kopřiv! To byla opravdu bašta a šumavské přivítání jak se patří. Téhož dne jsme ještě ušlápli kolem 15 kilometrů a před zříceninou Kunžvart nás začala dohánět bouřka. Hromy nám buráceli nad hlavami a my se přichylujeme mezi stěnami bývalého hradu, kde Želva natahuje plachtu. Poté rozděláváme a oheň, ohříváme konzervy k večeři a nálada je jak má být. Druhý den ráno sestupujeme z hradní tvrze dolů do Strážného a dále pokračujeme dle zelené turistické značky směrem na severozápad. Po lázni ve Ždáreckém jezírku, ke které se odhodlávám pouze já s Želvou, se kapku zakabonilo a tak vytahujeme z ruksaků na chvíli pláštěnky. U Knížecích plání už zase svítí sluníčko a náladu nám nezkazili ani okolní bažiny, do kterých se tu a tam zabořujeme. Jen Zajda zpytoval svědomí, jelikož jako turistickou obuv zvolil s blátem nekompatibilní kopačky, které se o slovo přihlásili ještě později. V místní restauraci se občerstvujeme, přičemž Zajda vzpomněl na svého pejska Kettynu, kterou mu nedávno pořídili rodiče a která by jistě našla vhodnou cestu šumavskými mokřady. Tento den jsme ušli něco kolem 30 kilometrů, a jelikož jsme se nacházeli v Národní parku, kde se nesmí stanovat, zřícenina široko daleko žádná, hupsli jsme do hustníku, kde jsme rozložili ležení. Eifel ještě pobrukoval písničku o strážci Šumavy, před kterým jsme se schovávali v houštinách.  Po ranním osvěžení v řece Vydře, kde jsme žádné vydry tedy neviděli, docházíme do malebné obce Modrava. Zdejší slatě a bublající říčka nás doslova ohromili. Jen žádný tetřev nechtěl přiletět na snídani a tak jsme tohoto tokajícího šumavského krocana vyhlíželi marně. Méně veselejší již bylo strmé stoupání na Poledník, ze kterého do protisměru sjížděli kopec cykloturisté na kolech. Při sklonu skoro 15 stupňů jistě dole zahučeli někde do bažiny. Po krásné vyhlídce z rozhledny ve výšce 1315 se nám Šumava ukázala jako na dlani a to teprve zlatý hřeb měl přijít. Prášilské jezero jako by sem někdo přestěhoval z pravé kanadské divočiny. K večeru rozbíjíme tábor v obci Prášily, někdejšího zakázaného pohraničního pásma, kde již vyhlížíme v místní hospůdce večerní fotbal. Zatím co místní pivo či kofola měli příjemnou příchuť, to samé se bohužel nedalo říci o řeckém betonu, kterému na fotbalovém pažitu čelila Česká reprezentace. Ta nakonec padla stříbrným gólem v prodloužení 0:1 a my jsme tak zklamaně odešli zalehnout na náves do spacáku. Aspoň hvězdné nebe nad námi nám bylo malou útěchou. Nás čeká ještě přes 20 kilometrů do Železné Rudy přes příjemné zastavení u Jezera Laka. Nakonec náš tachometr naměřil něco kolem 100 kilometrů pěší chůze a tak příjemně unaveni vyrážíme pátý den na cestu domů. Projíždíme nejdelším železničním tunelem pod Špičákem, navštěvujeme město Klatovy a pak už přes Plzeň devítihodinová štreka domů na Moravu. Spodní železniční cestou přes Strakonice, Budějovice a Jihlavu. A takových devět hodin v kupéčku to si chcete udělat pohodlí, natáhnout se, odpočinout a třeba si i mírně povolit tkaničky od bot, které vás po celý čundr tlačí. A někteří plantážníci, konkrétně Zajda, zašli ještě dál. Ten si svou vycházkovou obuv rovnou sundal, což nezůstalo v kolektivu bez odezvy. A příjemné či děkovné reakce byste očekávali marně. Ba naopak. Kopačky, které měli zase sebou stokilometrový pochod, byli lehce nasáknuté aromatickou příchutí bezedných šumavských bažin a to je věřte nebo ne, vůně kterou zažít nechcete. A tak po celou cestu jízdy byla zajdova obuv přivázána na provázek a zavěšena z okýnka ven z vlaku. Někde za Třebíčí, kde již byla cítit blížící se domovina, nám začalo kručet v břichu. Zajda neponechává nic náhodě a volá telefonem domů tátovi.  "Objednávám si k večeři svíčkovou" zaznělo do slucházka. Nebo to by bezlepkový řízek?! Himbajs to je jedno, ale určitě to stálo za to. No nakonec přijíždíme po 23 hodině a Zajda jistě udělal dobře, že se z výpravy nevrátil hned první den! Tak ahoj tam nahoru Zajdo a vše nejlepší k narozeninám. Rolf

Želva, Zajda, Eifel a Rolf v osobním vlaku z Českých Budejovic do Černého Kříže

Tady jízda vlakem skončila. Dál už jsme museli 100 kilometrů pěškobusem. 

Zřicenina hradu Kunžvart - Zajda leze nahoru podívat se jaké bude počasí. 

U Žďárského jezírka nás překvapil déšť, počasí na Šumavě byli proměnlivé. 

Pomalu uléháme ke spánku, Zajda si vedle batohu rovná své kopačky! 

U říčky Vydry jsme stejně jako Zdeněk Svěrák s Koljou vyhlíželi vydry marně! 

Vrchol Poledník (1315m) jsme dobili třetí den výpravy - 4.7. 2004. 

U Prášilského jezera jsme ještě snili sen o postupu našich do finále EURA.