Děti se stále radují ze zahlédnutého kamzíka, říká Standa Balík pro Bobří stopu

Pamatuješ si nějakou významnou bublinu z kreslených Rychlých šípů, kterou třeba i v nějaké vhodné situaci použiješ?

„To je nečestné a nesportovní.“ Řekl jsem to dokonce jako moderátor na minulém Valném sněmu Junáka v Litomyšli.

Máš obrovskou zkušenost s dětmi na skautských táborech.  Jak ses vlastně dostal do skautu? A jak to vlastně je se skauty: Jednou skautem, povždy skautem?

Skautem jsem se stal v roce 1990, vzápětí po pádu komunismu. První skautská schůzka, která se v Bludově konala a kterou jsem navštívil, byla v den mých dvanáctých narozenin. Bralo se to u nás doma vlastně samozřejmě – padli komunisti, obnovuje se Junák, budu členem. V tu dobu už jsem měl přečteno několik foglarovek, přišlo to vlastně v úžasnou dobu onoho mého foglarovského chlapectví. A pak přišly krásné roky, kdy jsme s družinou stavěli družinové doupě, v Liščí pasti vařili bramborový guláš, závodili… Za čtyři další roky už jsem stavěl na nohy oddíl, pak znovurozjížděl vlčata a už jsem v tom byl až po uši.

Ano, má to u skautů platit, že jednou skautem, skautem na celý život. Je to jedno ze silných a srozumitelných motivačních hesel, které pomáhají budovat povědomí o skautingu jako o celoživotní cestě, životním stylu.

Můžeš nějak popsat, zda a jak se mění děti, které na tábory jezdí? Vím, že o tom hodně přemýšlíš…

Děti – a spolu s nimi jejich rodiče – se mění obrovským způsobem. Není to jen o často připomínaných mobilech. Rodiče jsou k dětem mnohem víc mentálně připoutány, než kdysi. Na druhou stranu ale také řada rodin funguje úplně jinak než kdysi, takže zážitky (raftování, kola apod.), které děti zažívaly jen v oddílech, dnes některé z nich prožívají s rodinou. Na druhou stranu mnohé rodiny jsou totálně nehybné a „neakční“ – i ve smyslu běžných zážitků typu jízda vlakem, výlet do lesa. Zažil jsem (na vesnici s lesem za humny!) dítě, které v osmi letech nebylo nikdy v lese.

Děti si umí mnohem méně odpírat – sladkosti, zábavu, požitky. Děti jsou fyzicky méně zdatné, nezvládají řadu kdysi obvyklých gymnastických a atletických dovedností. Nicméně dobrá zpráva je, že k tomu stále mají chuť a schopnost rychle se učit.

Už před pětadvaceti lety byl pro malé skauty problém na poslední noční hlídce roztopit kamna – dnes je to problém i pro vedoucí, kteří to na táborech nedělali. Loni jsme na Jesenickém vůdcovském lesním kurzu zažili dokonce situaci, kdy dva účastníci (mladí dospělí, připravující se na vedení oddílu) zatopili v popelníku, namísto v topeništi.

Nejzávažnější změna se týká malé připravenosti na soustavnou práci, která není hotová za pět minut, ale trvá třeba celý půlden. Po pár minutách jsou děti nervózní, jak to, že to ještě nestačí, jak to, že ještě není konec. Těžko říct, zda to souvisí s dnešní klipovitostí, jíž jsou děti obklopeny – nejsledovanější videa na youtube trvají pár desítek sekund, na dotykovém mobilním telefonu je cokoli vyřízeno okamžitě.

Kde jsou kořeny problémů? V rodině, ve škole, v jakémsi „duchu doby“, který nepřeje dobrodružství, odvaze a samostatnosti? V tom, že dnešní generace žijí často v jakémsi snovém, virtuálním světě?

Nejsem sociolog, takže odpovídám jako laik. Svůj vliv má především asi onen duch doby. Jde v zásadě o změnu kultury společnosti – ta začala žít ve velkém blahobytu, kdy řadu nesamozřejmých věcí považuje za samozřejmé; a řadu samozřejmých a normálních věcí odvrhuje jako překonané.

Jedna věc je kritika nezdravých tendencí a vlivů, druhá věc je vidět nějaká východiska. V čem jsou třeba dnešní děti a mládež vnímaví, co je oslovuje?

Pořád touží po dobrodružství. Mají radost, když vyhrají, když se překonají, když prožijí něco hezkého. Když se jim ukáže, umí užasnout nad krásou západu slunce, radovat se ze zahlédnutého kamzíka, obdivovat krásu hor. Když se k tomu v oddílech odhodlají, děti mají rády dobrodružné přechody hor, přespání pod širákem. Jen se to musí víc nabízet a víc přemýšlet nad tím, že řada věcí už pro děti samozřejmá není.

Stanislav Balík-Ježek (vlevo) s Markem Balášem-Číčou, náčelníkem Junáka (vpravo).

Pro některé lidi je Jaroslav Foglar stále inspirativní, pro jiné je to již zastaralý autor, jehož knihy neoslovují dnešní chlapce a dívky. Co z Foglarova odkazu Ti přijde živé a nosné?

Jsem možná staromilec, ale myslím, že Foglarův odkaz je živý téměř celý. Snad jenom s poznámkou k mnohem intenzivnějšímu životnímu stylu řady rodin – foglarovský oddílový život počítá s tím, že všechny děti jsou pořád jenom doma a jsou vděčny za vytržení ze šedi. To v řadě rodin neplatí.

Kdybych si měl vybrat jen několik prvků Foglarova odkazu, zmínil bych určitě důraz na soutěživost; důraz na čestný a zdravý život; důraz na romantiku.

Přečetl by sis nějakou jeho knížku ještě dnes, pokud bys na ni měl čas? A pokud bys měl nějakou doporučit svým vlastním dětem, která by to byla?

Se svými dcerami (9 a 11 let) jsem některé foglarovky (Záhada hlavolamu, Chata v jezerní kotlině) četl. Starší právě teď hltá Devadesátku, přečetla oba díly Hochů od Bobří řeky, Pod junáckou vlajkou. Myslím, že zvládne foglarovky všechny, je z nich nadšená. Byl bych moc rád, kdyby určitě přečetla Boj o první místo.

Rozhovor vedl Jíří Hanuš, celou nezkrácenou verzi rozhovoru naleznete v nejnovější Bobří stopě č. 1/2017.