Reportáž z Literárního weekendu

Aby se někdo necítil ochuzen, pokusím se zde uvést seznam účastníků. Velká část z nich sice nebyla na celé akci a někteří se dokonce příliš nezapojili, ale aspoň to bude vypadat, že tam bylo docela dost lidí. Takže: Celou akci organizovali Bára, Čiki a Dežo (to jen tak provokuji Hyňase a vyžívám se v tom, jak teď asi zuří nad svojí krásnou přezdívkou). A již předem mohu předznamenat, že na to jaké to jsou trosky (teda Bára tak moc ne), se jim to opravdu povedlo. Dále se zde více či méně vyskytli: Olinka, Maruška, Hanka, Piškot, Čmelda, Suzu, Žužla, Hejkal, Kukie, Špunt, Rozum, Čaj, Permon, Ondra, Mamut, Ďábel, Stegi a určitě sem na někoho zapomněl, takže se stejně někdo bude cítit ochuzen. Tak už to prostě bývá, že se člověk všem nezavděčí. Svět je prostě krutej a nespravedlivej. Mimo tyto jmenované (a ty zapomenuté) si občas přišel poklábosit někdo z Třebíčáků.

Ale asi bych se měl už vrhnout na popis akce. No jak už tomu u tria našich organizátorů bývá 2/3 z nich samozřejmě přišli pozdě. Ono je nutno dodat, že ta jedna třetina tam byla včas pouze díky tomu, že měla v Třebu nějaké věci na vyřízení. Nevadí jsme zvyklí a asi bychom se divili, kdyby se začalo včas. Přesto se ve čtvrtek vše stihlo. Byli jsme i přivítáni a na začátek jsme si dali nějaké ty seznamovací / rozehřívací hry. Nutno dodat, že tentokrát to nebyla pouhá otravná formalita, neb Čaje a Piškot nikdo z nás neznal a oni zase neznali nás. Kupodivu ani nevypadali příliš vyděšeně, když začali chápat, mezi jaké exempláře se to dostali. Teda alespoň já jsem se zhrozil hned poté, co nám Hyňas vysvětlil svoji hru, jež se měla jako červená nit táhnout více dny. Na začátku se mi líbila. Měli jsme si vytáhnout kartičku, na níž bude některý z účastníků a toho zlikvidovat. Já likviduji rád a již jsem se se slovy "Ať dostanu kluka, ať dostanu kluka" těšil. Jenže způsob likvidace byl poněkud jiný. Spočíval v tom, že jsme měli vybraný objekt políbit na tvář. Rychle jsem změnil taktiku („Ať dostanu nějakou holku, ať dostanu nějakou holku!!!“) a pochopil, že tuhle hru nevyhraji. A taky že ne. Už druhý den jsem byl přepaden na WWWC a povím vám, že jsem měl v životě hodně příjemnějších zážitků, než byl huban od Hyňase. Další ze zahřívacích her bylo například poznávání přísloví řečených zcela jinak, obvykle intelektuálštinou majznutou latinou, nebo pantomima, v níž jsme měli vyjádřit nejrůznější věci od našich koníčků po barvu spodního prádla (lososová rules!!!). Delší a náročnější už byl první test našich literárních schopností. I když původně to tak zase nevypadalo. Za asi minutu a půl, jsme měli napsat na papír co nejvíce libovolných podstatných jmen. Prostě naše volné asociace. Většina jich vypotila něco pod dvacet. Potom nám bylo řečeno, ať na začátek přidáme slovo mrkev. Teprve teď sem začal tušit nějakou zradu, ale přece jen mrkev je pěkné slůvko, navíc obsahuje betakaroten a tak jsem neprotestoval. Když nám Čiki řekl, ať stvoříme povídku obsahující slova, jež jsme právě napsali, začali jsme se někteří děsit. Ovšem poté co dodal, že naše slůvka v povídce nesmí změnit pořadí, začal jsem uvažovat o tom, zda chlapec nepozbyl zdravého rozumu. Díky tomu, že většina lidí měla slova značně různorodá, vyskytly se mezi pokusy skutečné skvosty. Teď mě sice ani jeden nenapadá, ale určitě tam byli. Takže po čase, který jsme dostali na svoji tvorbu, jsme se opravdu dobře pobavili při čtení našich výtvorů. Ještě než jsme šli spát proběhla taková menší "Kritická fáze". Ne že bychom na tom byli tak blbě, ale vžili jsme se do role kritiků poezie. Orgové nám přečetli nějakou tu báseň a my na to co se nám líbí, či nelíbí a také jsme tipovali, zda báseň napsal amatér, či profesionál. Docela nám to šlo, neb jsme dokázali odhalit i "vyčpělého profíka" (myslím, že jsme to nazvali takhle). Ale jak to celé skončilo, vám nepovím, neb to bylo natolik zábavné, že jsem u toho usnul.

V pátek dopoledne (jste-li jako většina lidí, kteří byli na akci a vstávají nejdřív v 10:00, rozumějte ráno) jsme si vyzkoušeli psaní ve dvojici. Rozdělili jsme se, jak již jistě bystrý čtenář poznal, na skupinky po dvou a naším úkolem bylo vyplodit nějakou tu prózu mající hlavu a patu (pro ty co tomu rozumí pointu). Na úskalí tvůrčího partnerství vyzrál každý tým po svém. Většina pracovala tak, že se oba domlouvali co a jak napíší, případně měl jeden převahu, ale vyskytly se i zajímavější pokusy. Například když první člen týmu psal jednu větu, druhý další, ten první zase další atd., nebo když měl každý svoji část, jež se navzájem prolínali. Dílka oscilovala mezi "hlubokomyslnými" povídkami o vztahu muže a ženy (ty byly dokonce dvě), fantasy patlaninami, sondou do života večerníčkových postaviček, parodií na červenou knihovnu a dalšími čupr žánry. Poté již nastal další bod programu, jež tentokrát nevyžadoval naše tvůrčí zapojení. Přednáška o poezii paní profesorky Brodecké musela bavit i zaryté "prózáky". Byla podávána s nepřehlédnutelným nadšením i humorem, který bychom od tak seriózního tématu možná nečekali. Obzvlášť zajímavá byla pasáž se známým "Co tím chtěl básník říct", kde se ukázalo, že i když chce básník říct cokoliv, stejně si pod tím každý představí něco jiného. Nejlépe to bylo vidět na popisu ženy v parku. Zatímco si většina představovala pěknou mladou svěží dívku (viď Špuňto), Mamut tam jasně viděl starší paní v podzimu svého žití. No tak každej jsme nějakej. I když já si radši budu představovat tu mladou a krásnou. Po nějaké té nezbytné pauze zaplácané takovou tou hrou při které lidi plácají do stolu (Zdá se vám to být slabomyslné? Potom vězte, že takovýchto her jsme si užili povícero. Pouze jsem si dovolil na ně raději milostivě zapomenout.), jsme vešli do čajovny a tam na nás čekali... (chvilka napětí) To byste nečekali... (ještě delší chvilka napětí) ...Čaje!!! Asi patnáct šálků u nichž byla pouze čísla. Každý z nás si měl vybrat jeden, který ho zaujme. Skoro všichni tak očuchávali a ochutnávali jako diví. Našli se ale i výjimky, které měly hned jasno. Třeba Rozum a jeho zatuchlá knihovna (rozuměj Pu-erh). Jistě že se nejednalo o chvilku bezstarostného rozjímání nad čajem. To bychom to měli trochu moc snadné. Poté co jsme si vybrali, jsme dostali lístek s názvem čaje a jeho stručnou charakteristikou. Naším úkolem bylo napsat o něm nějakou báseň, která by vystihla naše pocity z jeho pití. Pro mě to mělo jednu výhodu. Alespoň jsem pochopil (už asi po sto osmdesátésedmé v životě), že ze mně básník nikdy nebude a raději se budu i nadále vyžívat v mučení čtenářů například takovýchto reportáží. Hrůza ovšem neskončila. Čiki vytáhl lístky ručního papíru, na něž jsme měli báseň čitelně přepsat (Podotýkám, že to neznamenalo, vyťukat to do počítače a narvat ruční papír do tiskárny, ale opravdu se snažit psát rukou tak, aby to jiní dokázali přečíst). Chtěli-li jsme (nechtěli) mohli jsme se pokusit svůj papír i trochu vyzdobit. Na večer byl přichystán pro někoho zlatý hřeb, pro jiného ostrá gilotina. To záleží na tom, zda se odhodlal, či neodhodlal přečíst v kruhu (svádí to napsat rodinném, ale toto klišé zde neplatí) ostatních účastníků nějaké to své dílko a nechat si ho ostatními trochu zkritizovat. Pro mne osobně to bylo to nejlepší za celou akci. Poslechl jsem si trochu poezie od Čikiho, Čmeldy, Báry, Hyňase, Ondry, Rozuma a možná ještě někoho. S trochou té fantasy do mlýna kritiků přispěli Mamut a Stegi. Hynek přečetl perfektní politickou bajku o křečcích. Ondra se ukázal jako více než kvalitní písničkář. A hlavně jsem se zde naučil nové slovo! Didžina. A protože už vím, co to je, můžu klidně říct, že vy co ho neznáte, jste prostě out a styďte se za to. Aby toho nebylo málo, k dobré náladě přispěl i objev úžasných buchet od Sylvinky, po nichž se zaprášilo během pár okamžiků. Kdo neviděl neuvěří, aneb kam se hrabou kobylky. Já jsem si to ještě zpestřil vycházkou na hřiště, kde jsem se nasomroval k neliterárnímu "fire teamu" Permoník, Špunt, Hejki, plivajícím oheň, či cvičícím s hořící tyčkou nebo řetězy. Před spaním jsem si tak dal trochu toho kung-fu s hořící tyčí a připálil si chlupy na noze a málem i obočí. No prostě super.

Ze snů, či u někoho nočních můr (na takové akci není divu), nás (no dobře mě ne) vytrhl Pán kožichů a jeho velký fanda Čiki ("I´m a loser baby, so why don´t you kill me"). Všichni radostně vyskakovali ze spacáků a těšili se na další den skvělého víkendu. Zářným příkladem aktivity byl například Permi, se slepenýma očima a žvatlající něco o tom, že někoho zabije. A aby toho na nás Čiki nechrlil málo, hned se vytasil s přednáškou o hai-kai, spíše známých jako hai-ku. Tyto krátké japonské básně se nám na čas zaryly pod kůži také proto, že po nás Čiki chtěl, abychom taky nějaké vyplodili. A že si k tomu máme najít místo, kde se nám budou dobře tvořit, případně i provozovat činnost, u níž nám to půjde par exelance. Bohužel to pro mě nebylo tak snadné. Šel jsem cvičit na hřiště. Moje koncentraci ale brzo začal narušovat Rozum kopající do jakéhosi kulatého nesmyslu a hned potom i Čiki, který si sedl opodál a zpíval si. A v takové atmosféře má člověk plodit. Tak jsem utekl jinam a po čase vylezl na strom, abych vyzkoušel metodu, o níž jsem již slyšel. I zde si mě ale Čiki našel a tak jsem vylezl co nejvýš. Pohodlně se usádlil a vypotil takovou hrůzu, že jsem raději slezl dolů a na hai-ku se vykašlal. Poté, co jsme si svá dílka přečetli, jsme konečně šli dělat něco pořádného. V tělocvičně jsme hráli volejbal. Bylo to špica a moc nám to všem šlo. Dokonce i nešikům s natrženou šlachou. Pár odpadlíků si našlo ještě inteligentnější zábavu v koulení sama sebe po podlaze v roli kobercožiněnky. Když nás vyhnali nějací ti sportuchtiví místní, také jsem si to zkusil. Málem mi urazili hlavu o stěnu, ale můžu vřele doporučit. Od vážných záležitostí jsme se opět přesunuli k blbinkám. Student psychologie Hyňas si pro nás připravil jakousi psychohru či co. Omlouvám se všem, které by zajímalo víc, ale za prvé si to moc nepamatuji, za druhé mne to moc nebavilo a za třetí i kdybych si to pamatoval, bylo by to příliš obsáhlé na vysvětlení. Takhle vás můžu pouze v případě zájmu odkázat na Deža. Však on vám to už chlapec vysvětlí. Zajímavější se mi zdála následující rétorická hra. Každý z nás napsal na papírek jedno slovo (například inkunábule, individualita, idea a aby jste neřekli, že je všechno na „i“ tak i anděl, oheň a aby jste neřekli, že je všechno se samohláskami na začátku tak třeba... ...sakra, ale určitě tam něco takového bylo). Měli jsme za úkol si papírek vytáhnout a minutu a půl o dané věci hovořit. Výkony se různili a každý si od ostatních vyposlechl co a jak dělal dobře a co ne. Osobně bych vyzdvihl vynikající výkon Bářin a také Mamutův, který poté co mu ostatní vysvětlili, že je naprosto jedno, pokud neví co dané slovo znamená, podal heroický výkon. Po kratší pauze jsme se dostali do zatím neprobádaných vod tvorby comicsu. Je pravda, že po celý víkend si velká část účastníků četla comicsy o těch nejznámějších, nebo nejlepších hrdinech (svalnatej chlápek zatíženej na netopýry, ještě svalnatější lamač ženských srdcí a mužských páteří ze Cimmerie, králík s katanou proti kterému je Azuritek jako dvanáctej nálev pueru, nebo střapatec vládnoucí říši snů a mající opravdu povedenou rodinku /pozn. red. Batman, Conan, Usagi Yojimbo, Sandman/). Nakreslit pořádný comics po nás naštěstí organizátoři nechtěli. Našim úkolem bylo vytvořit nějakým ten strip - takový ten málo čtverečkový vtipný (případně trapný) comics, jehož zářným příkladem je Garfield. Například Marušce to šlo od ruky jedna báseň. Teda spíš jeden strip za druhým. Jiní se trápili (třeba já) a doufali, že přijde někdo nebo něco a osvítí jejich duté palice. Večer nastal důležitý okamžik. Okamžik rozhodnutí. Okamžik kdy měli účastníci debatovat o tématu příštího almanachu a také jej vybrat. Apropos, proč příštího? No protože už nějaký ten almanach byl. Jmenoval se Věčnost a podílela se na něm řada lidí, kteří se literárního víkendu zúčastnili. Každý měl také právo navrhnout svoje téma a pokusit se ostatní přesvědčit o tom, proč je nejlepší. Návrhy byly opravdu různorodé. Od Života, přes Svobodu, Krizi, inspiraci neliterárním uměleckým dílem, Tajemství, či 13. komnatu až po krásný obraz Pavla Čecha a psaní na jeho motiv. Vítězem se ale nakonec stalo téma s nejkratším názvem - Zeď. Někomu se moc nezamlouvalo, ale tak už to na světě chodí a aspoň budou moci zkostnatělé struktury (mne nevyjímaje) odhodlané psát do almanachu provětrat svoji fantazii. Nuž jako poslední byla tradiční zpětná vazba.
Na druhý den už zbylo jen brzké vstávání (většina lidí kolem 11:00), balení a cesta domů. Ale to už je jiný příběh...

A abych nezapomněl. Pokud vás náhodou zaujaly kusé informace o zde stvořených literárních pokusech účastníků a rádi byste si některé z nich přečetli, mám pro vás dobrou zprávu. Organizátoři akce totiž tato dílka sesbírali a hodlají je v brzké (teda aspoň doufám) době vydat. Na druhou stranu ale zase předpokládám, že jakmile to vydají, některý z účastníků nespokojený se svými výtvory vše sebere a obřadně spálí. Takže to berte jako bych nic neřekl.