Jak jsem stavěl Wichkitat

Čtvrtek 5. července 2012 - den první

Svišť 2 a jeho zbrusu nová latrína.

Odjezd byl, jako obvykle, plný zmatků a tak jsme na tábořiště dorazili až za setmění. Od vesnice se cesta svažuje dlouhým mělkým údolím a příchozího každým metrem pohlcuje větší a větší ticho. Nakonec zmizí všechny dojmy z civilizace a na malé loučce dokonale ukryté v hlubokých lesích zůstane člověk sám jen s jednoduchou dřevěnou kuchyní, zurčícím potůčkem a šuměním lesních velikánů. Smolnou vůni lesa jsme si ale neužili - hned po příjezdu na nás zaútočily bzikavky dešťové [hovada] a proto Jerry obratem odjel ve vypůjčené dodávce zpět do Brna a na louce zůstali jen Drobek (hlavní vedoucí tábora), Sova (vedoucí tábora) a Čáp (letos už jen stavěčkář). Někdy okolo půlnoci se přibelhal taky Svišť 2, kterému nešel stop a tak musel z Hradce Králové dojít pěšky.

Pátek 6. července 2012 - den druhý

Drobek vyhrabuje trávu z bažiny.

Protože se téhož večera kamarád Sova následkem útoků bzikavek zbláznil, donutil nás při uplatnění své autority k dodělání střechy kuchyně ještě v noci a tak nebylo v sobotu vlastně co dělat. Drobek hrabala trávu, které se v bažině urodilo letos stejně jako loni, kdy Stopařův táta louku zapálil, Svišť 2 se hned ráno ztratil v houští se slovy, že „jde kopat latrínu“ a vynořil se až večer, Sova stavěl sám týpí (měl jen trošku problémy se zvedáním trojnohy) a já jsem si to všechno fotil. K odpoldnímu už Drobkovi došla trpělivost a odjela, ale nahradila ji Ovce, která přijela Stopařovou zkrtakou, pročež se pár hodin zdržela, až se jí kopýtka smýkala na pedálech. Nezbývalo, než konstatovat, že voda v rybníku je až neslušně teplá, a to i po vydatné bouřce, která se ji pokusila ochladit dávkou ledových krup. „Tak zítra to rozjedem“, ujišťovali jsme se na prázdné louce, když jsme šli spát mezi hromady jídla a hrnce na podlaze kuchyně.

Sobota 7. července 2012 - den třetí

Autor článku si na kolbišti popletl směr.

Bůh třetího dne pravil: „Shromážděte se vody, které jste pod nebem, na jedno místo a ukaž se místo suché.“ A také my jsme čekali, až louka uschne, zatímco jsme žvýkali poslední vánočku a přemýšleli, kdo dnes obohatí naše řady. Kromě toho jsme s hrůzou zjistili, že už dnes začíná tábor a pro jistotu jsme tedy postavili ještě dvě týpka, aby si měly děti kam lehnout. Když přijel 352. KBS Tygří dráp, vypadala bažina už skoro jako tábor. Kohout, kterého tajně přivezli, z toho ovšem dostal smrt. Další dorazila Drobek, která si to rozmyslela a rozhodla se, že tábor přecejenom povede a pro pobavení s sebou přizala taky Stopaře a Toma, který se záhy ukázal být druhou inkarnací legendárního Ohičiho - gesta, výrazy, slovní zásoba i nápady seděly, jen ten všitý klín na kalhotách holt scházel. No a pak už se s účastníky roztrhl pytel.

Intermezzo - zahajovací táborový oheň

Druhý den stálo v bažině jen jediné týpí.

Stopař si opět přichystal překvápko. Tentokrát mělo jít o dvě sličné stavěčkářky, které sice přijdou jen na pár hodin, za to ale nikdo neuhodnoeme, co jsou zač. A opravu neuhodli jsme to - a neuhodnete to ani vy. Pomohly nám ale vyrobit překrásné fagule na zapálení šestipatrové hranice, která večer vzplála ve jménu indiánské moudrosti, lásky, přátelství a hlavně ve jménu táborů s Bobří stopou, které letos slaví už 20 let! Stejně jako naši o generaci starší předchůdci, zapěli jsme tóny písní Modlitba a Rychlé šípy a žhnoucí jiskry se vznesly ke hvězdám. Jedenadvacet párů očí sledovalo úchvatnou podívanou, která si mezitím hledala místa v jejich srdcích, a pak se postupně ukládaly k spánku. První táborová noc přikryla kraj jemným deštěm.

Neděle 8. července 2012 - den čtvrtý a poslední

„V neděli se všechno končí, tma už světla rozdává…“, tedy ne tak úplně - tábor totiž teprve začínal, ale pro nás stavěčkáře už pobyt v hrbovské bažině pomalu končil. A nejen on. Pro mě osobně skončilo nejen osmileté období, kdy jsem tábory Bobří stopy vedl, ale také patnáctileté období, kdy jsem se jich téměř bez přestávky účastnil. Proto snad nebude k smíchu, když se na závěr přiznám, že když ráno vlajka vylétla na stožár, já stiskl ruku všem táborníkům a vedoucím a zamířil lesem k domovu, měl jsem v očích slzy. Nevím, zda štěstí nebo smutku, ale vím, že se na »naši« louku ještě určitě vrátím. A taky, že všem, kdo na ní tráví následující dva týdny přeji, ať v nich tábor zanechá tak hlubokou stopu, jako ve mě. Ahoj!

Sobotní docela nečervencová mlha.	Volta si ulovil svoji dnešní večeři.
Stopař a zmatek po příjezdu účastníků.	Týpí dostávají tvar a Wapi.
Dvě tajemné a sličné stavěčkářky.	V neděli tábor ožil (boj o jídlo).
5. AT Rejnoci alias Hrušky v igelitu.	Krajina Vysočiny cestou domů.