Kámen, vrků, lanýž aneb 15 dnů na tábořišti „Spodní voda“

Přestože tábor vedla již poměrně sehraná dvojice zkušených vedoucích Drobek a Čáp, rozhodně nelze mluvit o stereotypu. Návrat pozapomenutých vedoucovských hvězd na výsluní slávy byl vyvážen záhadně sníženou účastí táborníků (jejich počet byl tak nízký, že se k němu raději nepžiznáváme a všechny údaje uvádíme pouze v procentech), kteří před táborem raději riskovali zdraví, život či rozpočty svých rodičů, jen aby nakonec opravdu nemuseli odcestovat na podmáčenou louku bez internetu, kde na ně čekal…

Táborníci se letos nějak nepovedli.

Očihi. Je to tak - i když si můžeme namlouvat to i ono, tábor začíná i padá s kuchařem. A protože vedoucí byli letos jen dva a Honza Kuchař odjel pryč (ale půjčil nám auto - díky), nezbylo než svěřit vaření talentovanému chlapci z Nesovic. Můžeme doufat, že z něj bude aspoň elektrikář.

Bezpečnost je prioritou táborové kuchyně. Nebezpečné záření z ohně může při delším pobytu v kuchyni poškodit zrak - proto Očihi celý tábor vařil ve svářečských brýlích.

I když Očihimu s přípravou jídelníčku pomohla jeho ochotná maminka, je nutné s politováním konstatovat, že chuť pokrmů ani zdaleka nedosáhla kvality jeho pravzoru Ohičiho. A tak hned od začátku chlapec z ulice Kotáry představil všem přítomným ten správný syrový táborový styl.

Hoši po večeři často zůstávali v jídelně až do tmy, aby nebyly vidět jejich grimasy při konzumaci Očihiho jídel. Nebylo jim to ale nic platné, blesk je přece odhalil. No není to mňamka?

Někteří táborníci byli letos opět vybíraví. Nancy například odmítala konzumovat maso (vyjma druhů, které ještě nepozřela), Spyro zase nechtěla jíst nic s cukrem, nic smaženého, zeleného nebo s datem spotřeby končícím čtyřkou. No a pak tam bylo pár táborníků se speciální dietou na Očihiho jídla.

Odmítači typu Nancy si mohli posloužit jedním krajícem navíc. Jeho rozměry však nebyly zadány.

Když mohl Alberto Vojtěch Frič žít v bažinách a na rozvodněné Paraguayi, dokážeme to i my. Tábořiště Spodní voda sice nezklamalo a bláto čvachtalo se správnou kadencí, ale my jsme si na něm přesto postavili stany a ustlali.

Týpí vpravo stavěli nováčci. Trojnohu uvázali trošku vysoko, plachtovku taky a moc dobře ho nezakolíkovali, ani nezašpachtlovali, ale varhánky tam skoro nemají.

Nebylo nás zrovna nejvíc a během dvouleté pauzy na tábořišti nějaké to vybavení shnilo - první dny se proto nesly v pracovním duchu. Táborníci i vedoucí káceli, řezali, sekali a sbíjeli tak dlouho, dokud nebyl tábor vzorně vybaven vším, co jihoamerický indián potřebuje k životu.

Očihi řeže dřevo, zatímco Ilič se je s pilou v ruce snaží přepálit pohledem (pyrokineze).

Nakonec došlo i na neblaze proslulou výrobu týpákovek, u které Čáp s Drobkem vykládali o desetiletí mladším nováčkům o bájné Báře Kadlčkové, která dovedla za čtyři dny odkornit 60 tyčí!

Nováčci mezi táborníky hledí na zkušené pohyby zálesáků, jež ošlehaly větry v Ontáriu. Spyro obdivuje silné paže muže, ke kterému později pocítí více než obdiv!

Výkon táborníků zaskočil i zkušené rozdělovače práce. Během dvou dnů byl tábor hotov od kuchyně (zde významně pomohla stavěčka, jinak připomínající houf mokrých slípek) po latríny a mohla začít táborová hra.

Start hry s hledáním bezmála zázračného léku Bororo překazil objev ještě zázračnější houby. Podle některých pramenů mají v táboře nalezené lanýže letní účinky silnější než dvě Borora a proto už nemusíme nic hrát ani hledat a stačí sedět a jíst bulvy vyrýpané ze země.

Vzhledem k tomu, že nejmladším táborníkům ještě nebylo 16 a nejstarším už nebylo 16, bylo zapotřebí vymyslet hry, které budou trošku méně ohrané, více náročné a zajímavé pro dospívající. A vedení muselo také celou dobu soupeřit s vůdčími samci smečky, kteří hodlali v kteroukoli chvíli využít slabosti vedoucích, svrhnout je a vyšplhat se na jejich místo. Nejméně dvakrát denně bylo zapotřebí někoho přeprat nebo alespoň přechytračit, aby si Čáp s Drobkem udrželi respekt tlupy.

Čáp s Drobkem postavili nejdelší most z kamení, a tak můžou ještě jeden den zůstat v roli vedoucích.

Protože jsme lanýže snědli o den dřív, než jsme se dozvěděli, že je můžeme prodat za 24000 Kč za kilo, začali jsme vymýšlet další způsoby, jak zalepit děravý rozpočet akce. Jedním z nich byla krádež trošky uranu z dolu za vesnicí. Bohužel nás někdo předběhl (asi kamarádi z Pikárce).

Důl už vybral někdo před námi. A navíc ho zasypal kamením.

Bylo jen otázkou času, kdy přijdou na řadu první zranění. Protože puchýře ani klíšťata Drobek nepočítala mezi zdravotní záležitosti a obojí odřezávala rezavým nožem, vyhrál soutěž o první průšvih Petr, kterému začal vytékat z pravého ucha mozkomíšní mok. Po zbytek tábora tak musel chodit s hlavou otočenou do pravého úhlu, levým uchem dolů.

Někomu tábor obrátil život naruby, někomu o 180 °, ale Petrovi jen o 90 °.

Protože byl Karaí Pukú vyhlášen letošním nejlepším táborem Bobří stopy (podle nezávislého výzkumu táborové agentury Pařík), začali se od konce prvního týdne na tábořiště sjíždět návštěvy, které se chtěly aspoň na pár dnů přidat ke hvězdné sestavě. Postupně tak poníženě žadonili, aby mohli alespoň na jeden den řezat dřevo do kuchyně a umývat nádobí: Paťka, Pája, Romain, Jerry, Vojta, Rendy, Wapi, Svišť, Stopař, Sova, Volta a Vítek, kteří nejdřív na tábor nechtěli, pak zaplatili poplatek a na tábor chtěli, pak si nechali peníze vrátit a na tábor zase nechtěli a nakonec stejně přijeli.

Neustále přicházející další a další návštěvy žadonily o možnost přidat se k táboru. Vedení však zůstalo neoblomné a všechny odmítlo. Za to nám Jerry otočil oheň vzhůru nohama.

Přese všechnu svoji výjímečnost však zůstal tábor Karaí Pukú především táborem Bobří stopy. Se všemi krásnými zvyky a tradicemi, které se k táborům po vzoru Sharpa a Jestřába už téměř čtvrt století váží. Slavnostní zapalování ohně, písničky Rychlé šípy a Modlitba, táborová hra se závěrečnou cestou, krásné kroniky i každodenní otužování, Telefunken o ešusy a letos po mnoha letech i romantické západy slunce nahoře nad lesem a spousty krásných písniček od táborových ohňů, které spoujují generace.

Duj, duj, duj, fujaro vítězná.

Nejnapínavější tábiorové hry jsou ty, kde mohou vyniknout schopnosti jednotlivce, kde poměřování sil dvojic a snaha o dosažení nejlepšího výsledku zápasu bezprostředně ovlivňují celkový výsledek. Takovým dramatickým soubojem byl letos turnaj v killballu, který skončil zakrvavěním obou pálek a utržením míčku, kterému kdosi udělil první kosmickou rychlost.

Ilič a Očihi s pálkami dosud nezbrocenými vlastní krví.

Protože nikdo z nás nepatřil mezi killballové hvězdy, bylo nejprve nutné celé dny i noci trénovat, aby si člověk vyladil formu i styl. Některým se to povedlo možná až příliš dokonale.

Divácky nejúspěšnější byly zápasy, ze kterých sálaly emoce. Ilič proti Čápovi, Očihi proti Čápovi, Drobek proti Čápovi nebo třeba Cibule proti míčku.

Během týdenního tréninku jsme se naučili hrát killball každý trošku jinak. Očihiho smeče vstoupily do historie, stejně jako Spyřiny kontumační prohry a Drobkovy vlastňáky. Nejelegantnější však byla Nancy, která místo úderů plochou postrkovala míček horní hranou pálky.

Táborníci se letos nějak nepovedli.

Zhruba v polovině tábora se začínalo chystat ke vzpouře. Emoce výbojných samců v tlupě se přiblížily bodu varu, když Čáp rozhodl, že koupat se budeme už jen v plavkách a noční hlídky se prodlužují na 8 hodin v kuse. Očihi se rozhodl, že vyzve Čápa na souboj, zvítězí a nastolí tak nový táborový řád.

Bohužel si pro rozhodující souboj vybral Očihi disciplínu, kterou už jednou prohrál a ani ji nemohl vyhrát. Opět stavění nejdelšího mostu. Na nás si ale nepřišel - do konce tábora tak strávil všechny volné chvíle se svojí družinkou stavbou, která vždycky spadla.

Síly družinek byly vyrovnané a nutno uznat, že opravdu velké. Postupně tak začínalo být jasné, že jediným způsobem, jak zvítězit a vyhrát celotáborovou hru, bude co nejdéle mlžit a provádět potajmu experimenty s domorodými lektvary, látkami a výtažky a na konci tábora pak jako jediní vyrobit z přírodnin krvavě rudý roztok léku Bororo, který přidává úžasných 100 minut ke startu na závěrečnou cestu. Tábor se změnil v alchymistické dílničky, kde samí malí Fričové mísili jaguáří krev s tekutým sluncem a výtažky z rostlin a snažili se získat nad zlato cennější roztok. Nebo aspoň zjistit, jak ho připravují sousedé…

Spyro dělá, že je Ilič a snaží se pokradmu proniknout do tajemných výpočtů skupinky .inc.

Lék Bororo se nicméně nedařilo až do posledního dne nikomu vyrobit (nakonec zazářila družina Tattee Wettu, která přinesla rudý a smrdutý lektvar v hodině dvanácté), proto po vypuknutí epidemie nechutenství musela být povolána profesiální lékařská pomoc z Asunciónu.

Ano, je to skutečně on. Muc. Romain Kula, imunolog, kardiolog, nefrolog, parazitolog, prolog a vůbec osoba obávaná na pěti koninentech. Táborníkům naordinoval sodu na praní a způsobil tak okamžité ukončení nebezpečně se rozpínající epidemie.

Na jednu z návštěv jsme ovšem čekali se zvláštní náruživostí. Chtěl tomu však osud, že zrovna v den, kdy přepad přišel, byla naše jedinečná pastolička, způsobující nezvaným zlodějům vlajky bodnořezné rány vedoucí až k uhynutí, mimo provoz. V hustém dešti se neznámá osoba připlížila, odstřihla vlajku, do které se zabalila a na stožár pověsila posměšnou ceduli.

Nás osm když tam přišlo v červenci, barman zrovna nedával na křídu.

Mohlo za to nejspíš to, že Očihi usnul na hlídce, ale po několikerém odražení se nakonec dva nejdotěrnější dolejzáci přecejenom dostali do tábora a přidali se k táborníkům, mezi které toužili zapadnout už od prvních dnů.

Volta se nakonec vetřel. A v zápětí vytřel kelímek od čokoládové pomazánky a další dvě police v kuchyni.

Volta a Vítek nás tak dlouho prosili, abychom je nechali aspoň na jeden den v táboře, že jsme nakonec svolili.

Také Vítkovi po několikadenním dolejzání poněkud vyhládlo.

Mimo podávání sody na praní nařídil Muc. Romain také Petrovi, že proti vytékání mozkomíšního moku z ucha je vhodná léčba koupelemi a jízdou na kajaku. Za poslední peníze jsme proto koupili zbrusu nový kajak značky Skip, aby si na něm Petr mohl uzdravit ucho.

Po čtyřech dnech objíždění rybníka Vampoláku na kajaku se Petrovi ucho skutečně zacelilo a už z něj nic neteklo.

Neprodleně bylo ale vzápětí nutné vyřešit otázku financování posledních dnů tábora. peníze došly a po prvních dvou dnech s prázdnou pokladnou začalo být jasné, že z kopřiv, lanýžů, lišejníku a jedné mrtvé žáby umlácené pádlem se nenasytíme.

Nakonec nás zachránila Nancy sérií modelingových fotografií „Všechny moje ešusy“, kterou prodala do magazínu Elle.

Poslední dny tábora se proto změnily v idylku, po které prahla srdce zamilovaných patnáctek, stejně jako přepracovaných vysokoškoláků. Dokonce po mnoha letech přibylo i nové číslo do přísně tajného táborového čísleníku impertinentností.

Na kytaře přistál motýl - signál, že na svačinu budou kokosové ořechy.

Na jednu hru se těšili všichni. Nejen proto, že výjímečně směli spát děvčata mimo dívčí a chlapci mimo chlapecké týpí, ale hlavně kvůli pocitu beznadějné ospalosti a únavy, marného tápání slepce a nenaplněné touhy po odpočinku, která je škodolibě hřejivá, pokud zrovna není vaše.

Hra spočívala v tom, že do lesa odešli všichni táborníci se spacáky, kromě jednoho vylosovaného chudáka, který poté vyrazil bez baterky hledat někoho, koho by vykopl z vyhřátého spacáčku a zaujmul jeho místo. Nově vzniklý bezdomovec pak pokračoval ve slepeckém tápání tmou a hledal další oběť, která mu zatím rozehřála lože. Někteří bloudili lesem nevyspalí až do rána.

A pak se již přiblížil čas závěrečné cesty. Čáp řekl ostatním, že si jde lehnout po snídani, aby se vyplížil pod plachtou z týpí a ujel táborovým vozidlem neznámo kam. Ničím nepodložené pověsti o tom, že chystá závěrečnou cestu, rozptylovala Drobek tancem a recitací anakreónských veršů.

Zatímco Čáp chystal závěrečnou cestu a dopřával si plodů civilizace, táborníci byli bičem nuceni k náročným pracem v lese. Tak to má být.

Největším objevem při četbě knih Alebrta Vojtěcha Friče, bylo zjištění, že jihoameričtí indiánští hoši byli kojeni až do osmi let, ale doutníky začínali kouřit už ve čtyřech letech. S žádostí o každodenní příděl mléka táborníci neuspěli, ale vedení jim alespoň dovolilo výrobu zdobených popelníčků pro odklepávání doutníkového popela.

Zdobené domorodé popelníčky z kokosových skořápek. Vítězné kousky výtvarné soutěže byly odeslány do Nového Veselí.

Postrádá smyslu opakovat, že táborníci byli nadmíru zkušení, schopní a vzhledem k obvyklým měřítkům poměrně staří. Nikoho by proto nemělo překvapit jejich rozhodnutí absolvovat dvoudenní závěrečnou cestu během jediného dne a v poklusu. Průměrná rychlost postupu neklesla pod 10 km/h.

Družinka .inc vybíhá na závěrečnou cestu. Zleva Ilič, Nancy na Cibuli, Petr a Spyro na Očihim.

Závěrečná cesta byla napínavá po celý den až do pozdního veřčera, jakož i v noci ze čtvrtka na pátek a také po celý následující den. Nakonec přesvědčivě zvítězila družinka .inc, která jako jediná doplavala až do cíle.

Družinka Tattee Wettu přibíhá zpět do tábora. Zleva Kyselina na Dimitrim a Palačinka na Daiovi.

Možná bychom tábořili na louce meezi Brzkovem a Hrbovem ještě další týden, dva, tři a snad až do prvního sněhu nebo i déle, nebýt zákeřného útoku hygienika s šedivým vlasem, který v sobotu přijel ze západních Čech, aby provedl přepadovou kontrolu. Jejím výsledkem bylo bohužel okamžité uzavření tábora - zaměstnance hygienické stanice pak osobně zbourali všechny stany, zašlapali je do bahna a ojdeli pryč.

Vrchní hygienik Ing. John Blackett osobně přeřezává úvazky na trojnohách našich týpí. Tím je tábor definitivně zničen. Zbývá zapálit trosky a vypadnout.

Konec špatný, všechno špatné. A tak jsme na závěr spálili zbytky stanů a tyčí, nehořlavé odpady jsme zahrnuli do latríny a před naším odchodem na louku začalo mohutně pršet. Během neděle jsme pak stopem dojeli po skupinkách domů.

Táborníci se letos nějak nepovedli.