Konec roku 2005 v Marellionu

Rumunsko – Lejna a lokomotivy (9. 11.)
Zopakovali jsme pro veřejnost promítání fotografií, doprovázené povídáním o letní expedici do Rumunských pohoří Bihor a Paring. Přišlo asi 15 lidí. Ďábel s Čikim vyprávěli o tom, jaké je to ztratit se v kosodřevině nebo spát v ghettech rumunských měst. Nechyběly vtipné historky o tom, jak si Čiki zapomněl vyřídit pas, nebo jak se (TenDruhej) Vojta vsadil, že sní pytel ovesných vloček...

Albánie 2005 (30. 11.)
Když nepočítáme otevření Bedny, mělo povídání o cestě do Albánie nejvyšší návštěvnost (kolem 25 – 30ti lidí). A oprávněně. Bylo se na co dívat. Ondra Herzán se svým kamarádem ilustrovali svým povídáním svéráznou kulturu nejchudšího státu Evropy, ale hlavně poutavě vykreslili své putování. Tak jsme se například dozvěděli, že mezi taxikáři (fakticky jediný způsob dopravy po Albánii) a mafiány není až zase takový rozdíl, nebo že zdejší pohostinost nezahrnuje jen standardní komodity, ale třeba taky drogy. Pobavilo nás líčení osudů Ondrova digitálního foťáku, který mu byl poté, co přežil pád z šedesátimetrové výšky skalního štítu, odcizen v Telči, nebo příhoda s prohlídkou černohorských celníků. Autor navíc vyprávění zakončil několika albánskými písněmi, které zahrál na kytaru. Prostě super.

Umění boje 1: Od počátku k současnosti (14. 12.)
Ze svého pohledu musím říct, že šlo o nejzdařilejší program za celé dva měsíce. Stegiho přednáška byla dobře připravená a přesto velice živelná (zvláště poté, co si nechal pět z osmi filmových ukázek doma a jedna nešla přehrát:o)). Také proto byl nucen předvést trochu víc než chtěl a občas se malinko zadýchal. Hned v úvodu řekl, že si sami několik drobností zkusíme a všeobecnou paniku tišil slovy: „O nic nejde, já se vám nebudu smát. Na začátek zkusíme něco lehkého – sevřete ruku v pěst, jakoby jste chtěli udeřit...“ Udělali jsme, co chtěl a všichni si oddechli, že to nebude tak strašné... „Tak ukažte. Špatně, špatně, špatně, hm... taky špatně, úplně špatně.“ A začal se smát. Nicméně všichni se dobře bavili s ním. Dozvěděli jsme se legendy o tom, jak vzniklo prvotní bojové umění – kung fu. Jak se později rozštěpilo na dvě větve: tvrdší (tradiční wu-shu, z něhož později vychází např. karate, aj.) a měkčí s nejznámějším zástupcem Tai-ti. Nahlédli jsme do rozlišování různých stylů dle zvířecí říše (tygr, jestřáb, drak, opice, ...) a zkrátka bylo to super...

Vánoční nadělení (16. 12.)
Tuto výbornou akci připravila Bára. Vlastně to byla variace na standardní Sami sobě pro lidi z Bobří stopy. Bylo tu kolem třiceti lidí z celé republiky (Brno, Adamov, Praha, Třebíč, ...)
a vůbec všichni, kdo za něco stojí:) Začalo to večer. Vstupenkou bylo připravení části programu, který by ostatní nějak pobavil. Zahájili to naši „pražáci“ Jirka s Luckou, kteří si „secvičili“ koledu na flétny. Podle vlastních slov (a nešlo jim nevěřit:)) však na tyto nástroje nehráli dobrých deset let. Navlékli na sebe i dobové (rozuměj dětské) oblečení a sklidili nevídaný úspěch (Vojta se nemohl ani posbírat:)). Pak nastoupil Čáp s Vojtou, Renčou a Hynkem v divadelním představení, jehož zápletkou bylo suplování Ježíska Mikulášem ve Štědrý večer. Skoro jsme brečeli smíchem, když Hyňas vlezl na jeviště za hlasitého dupání a řvaní: „Já jsem malý krteček, mám z kuliček domeček!!!“. A to ani nemluvím o Vojtovi, který předtím než přečetl coby Mikuláš jakoukoli repliku, zpravidla zhasnul pět svíček. Jo, já se nezmínil, v půlce Brna nejel až do desíti proud, tak bylo vše osvětleno jen svíčkami. K dobru věci, řekl bych. Čmelda nám zahrála na přání svoji píseň „Muži z Rohanu“ a Jantar pak pro ostatní připravil AZ kvíz. Bohužel zapomněl otázky a tak si je vymýšlel na místě. Slyšel jsem jen jednu a stála za to („Jak se jmenuje miminko od slepice na K?“)!!! Bára s Verčou nám ukázali nějaké hopsání v aerobiku;o) Hynek s Olgou si nacvičili matematické divadlo. Radši ani nepopíšu co to je, páč by to bylo na dlouho... Ale bylo to geniální. Ďábel nám zabubnoval na varhany Bacha – vynikající jako vždy. Áďa zase skladbu pro kytaru a zakončil to Čiki pásmem písní a básní o různých pohledech na válku. Pak už jsme se šli jen nacpat a odrovnat při hrách Broni a druhé Verči a už se šlo na dárečky. Kupodivu na nás ani nedoletěla „paní Správcová“, takže nic zábavného už nebylo:) Výborné zakončení roku v Bedně:)