Březen
Umění boje 3 (8. 3.)Přes různá tradiční bojová umění v průběhu prvních dvou dílů tohoto cyklu jsme se propracovali až ke stylům, jejichž prvořadým cílem je někoho zmrzačit nebo zabít. Pozitivní posun,co?:) Zkrátka přednášející Turbomyšák se tentokrát zaměřil na systémy reálné sebeobrany a vojenské systémy. Ubylo efektnosti, přibylo efektivity. Dozvěděli jsme se, že průkopníkem v této oblasti je ruské sambo z počátku dvacátého století. V hlavě mi utkvělo ještě několik jmen. Třeba kraw-maga, tvrdý systém vyvinutý pro izraelské vojsko, jeet-kone-do, jakási všehochuť, kterou přivedl na svět Bruce Lee a nebo vale-tudo, u něhož se aktéři opravdu válí (rozuměj, většina souboje se odehrává vleže). Samozřejmě, ke slovu se dostalo i mussado, používané naší armádou. Bohužel tentokrát ubylo živých ukázek a interakce s publikem, a malou chybkou bylo i ponechání všech videoukázek až na konec, ale jinak bylo asi čtyřhodinové povídání velmi zajímavé (i když přeraženou holení kost v přímém přenosu bych osobně radši vynechal).
Japonská čajovna (15. 3.) „I rozhodli jsme se pochutinami ostrovů východních zaplniti žaludky naše a hrdla vyprahlá svlažit zelenými moky země týž...“ Po tomto romantickém úvodu už můžu upozornit, že další řádky by mohly ve slabších povahách a odpůrcích syrového masa vyvolat lehkou nevolnost. Rozhodli jsme se totiž s Permoníkem, že je čas na etnickou osvětu barbarských návštěvníků Marellionu a to prostřednictvím japonského národního jídla suši. Krom klasického suši (zjednodušeně: omelety z rýže a syrové ryby zabalené do mořských řas) jsme uvařili i nigiri suši (jakési rybí jednohubky), vegetariánské suši a oshi suši (takový suši dort s krevetami, syrovými pochopitelně). Už se vám sbíhají sliny? To ještě není všechno. K pití byly připraveny klasické zelené čaje sencha a bancha, genmaicha (čaj s praženou rýží), kokeicha (drcený čaj s rýžovým prachem) a dokonce i vzácná matcha (šlehaný čaj, vůní připomínající brněnskou Svratku:)). Připočtěme nějaké ty suši omáčky, ultra ostrý křen wasabi, hůlky a stylovou hudbu a je prostřeno. Pravda, někteří se podobných pochoutek báli i dotknout, ale jiní se do sytosti najedli. Navíc se ukázalo, že propagace bedny na maloměřické škole nebyla úplně marná a přivedla první návštěvníky.
Ďábelsky (ne)vážná hudba (22. 3.) Konečně opravdu našláplej hudební pořad, páč byl z rukou opravdu fundovaných, od mladého virtuosa Víta Baisy, alias Ďábla. Výčet nástrojů, na které hraje, by zaplnil celou tuto reportáž, bohužel jsme ho ale nepřiměl, aby vzal s sebou cokoli vyjma elektrických kláves. I tak jsme ho však museli přemlouvat, aby vůbec něco zahrál. Původním obsahem tohoto programu mělo být seznámení s vážnou hudbou ve všech jejich podobách. Přiznejme si, že tento cíl nás trošku minul. Ale jinak to bylo úplně geniální. Slyšeli jsme tu všechno, od soundtracku k norské verzi k seriálu šmoulové, přes techno, Vivaldiho skladbu, v níž orchestr nahradil pěvecký sbor, popové verze bachových symfonií, hudbu k Almondovarově filmu Špatná výchova, až po We Are The Champions, zahranou na motocykl. Mezitím Ďábel povídal něco o hudbě a jejím vývoji a tu a tam i sám něco zahrál. Nakonec i něco málo ze svých skladeb, takže byli všichni spokojeni.
Maroko (29. 3.) Díky Hyňasově přednášce jsme mohli nahlédnout do tajemného světa arabské kultury v severoafrickém hávu. V čajovně se sešlo na patnáct lidí, kteří díky fotografiím z cesty rodiny Cíglerů softwárů zjistili, jaké je to být ztracen v medině (neuvěřitelně spletité centrum islámských měst), jak se pije pravý marocký tuareg, jaké je to mít kolem krku hada, nebo jaké je to sprchovat se v poušti vodou teplejší než vzduch.
Duben
Úvod do tlakové masáže (12. 4.) Kvůli začátku prázdnin, který vyšel právě na tuto středu, zde vlastně nebyl nikdo, kdo by byl schopen podat svědectví o tom co se tu vlastně dělo.
Turecko (26. 4.) Slavný světoběžník Milouš Pánek řečený Sapa, vyprávěl o své cestě do Turecka, kterou vykonal ještě s dalšími třemi přáteli. Na této dobrodružné pouti navštívili jak turecká města (zejména Istanbul), tak zasněžené vrcholky hor, na kterých se s lehkým srdcem promenádoval i v bederce. Nevyhýbal se však ve vyprávění ani méně romantickým zážitkům, jako byl častý průjem a nebo vilnost místní části mužského obyvatelstva vůči jediné dívce ve skupině. Zajímavým zpestřením celé přednášky bylo ukazování projetých nebo prošlých míst na obrovské mapě, která nebyla vidět z důvodu nedostačujícího osvětlení v Bedně.
Květen
Ukrajina (3. 5.) Cílem této akce bylo na promítnutých fotkách z velikonočního vandru na Ukrajinu ukázat jak se nejen celá Ukrajina, ale také účastníci „zájezdu“ probouzejí ze zimního spánku. Jedenáct osob z různých koutů republiky zajelo na skok na Zakarpatskou rus podívat v jakémže to kraji žil Nikola Šuhaj loupežník. Přestože téměř celou akci pršelo, byl to příjemný výlet, při kterém všichni načerpali plno nových zkušeností a zážitků jako např. noční návštěva národního umělce, tahání ručně vyrobených nosítek se zchromlou cestovatelkou, nebo noční cesta vlakem narvaným k prasknutí podivnými a nebezpečnými zjevy.
Tábory Bobří stopy (24. 5.) Tuhletu středu se stal Marellion malinko uzavřenou společností. Paradoxně se díky tomu v čajovně objevilo nejvíc lidí od jejího otevření. A to ne jen tak ledajakých. Vzpomínkový večer na táborovou historii Bobří stopy si nenechali ujít takové legendy jako Elka, Majka, Milan Ducháček, Jestřáb, Sharp, i mnozí další táborníci, jejichž jména jsme ani neznali. Promítali se staré filmy natočené na Pikárci i Libochůvce a nakonec se konal i kviz, jehož otázky směřovaly zejména k filmům z úplně jiných táborů:)
Červen
Šerm včera a dnes (14. 6.) Hlavní přednášející Jarda si z Havířova přivezl slušnou zásobu zbraní, zbrojí a středověkých kostýmů. Spolu s Mamutem se nás totiž rozhodli vyráchat v atmosféře drsné gotiky. Nejprve se Jarda rozpovídal o tomto v obecné rovině, navázal válkami a rytíři (zvláštní, že na Verči předváděl pasování, kdežto na Stegim utínání hlavy:)), heraldikou a pak už vzal slovo Mamut a povídal o vývoji meče, přilby a zbroje. Poté, aby nás snad příliš neunavili informacemi, začali s tím bezesporu zajímavějším, názornými lekcemi šermu. Nakonec se ještě Jarda přesunul k onomu „dnes“ a nezasvěcení diváci si mohli vyslechnout leccos o pravidlech scénického šermu, bitvách a nejznámějších „železných“ skupinách. Poté už následovala jen vydařená soubojová improvizace se vším, co se namanulo (mečem, tesáky, sekyrou).
Arabská čajovna (21. 6.) Jídlo a vzdělávání. Dvě věci, které ať chceme nebo nechceme, nás provázejí celý život. A že obojí může být příjemnou záležitostí, jsme se s Permonem pokusili ukázat už podruhé. Tentokráte jsme na místo japonského subkontinentu zvolili oblast blízkého východu a severní Afriky. Vařilo se vskutku ve velkém stylu: arabský chléb pita plněný cizrnovými plackami, zeleninou a jogurtem, směs hovězího masa, kiwi a zeleniny na zelném listu a libanonském chlebu, spolu s rozinkami a kuskusem (islámská obdoba rýže), chalwa, sezamové sušenky, exotické ovoce, sahlep, alžírská a etiopská káva a samozřejmě čaje. Krom marockého tuaregu a tureckého rizé zde byly ochutnávky černých čajů z Keni, Gruzie a Turecka. To byla, myslím, důstojná tečka za existencí Marellionu.