Pozor děti!

A o co že to vlastně šlo? Jihomoravská rada dětí a mládeže, střešní organizace, pod kterou mimo jiné patří i naše SPJF, se rozhodla učinit konkurenční akci k celostátní bambiriádě. Důvodů bylo víc, některé byly přesvědčivější, některé méně, nehodí se je na tomto místě rozebírat. Podstatné je to, že se akce konala, každý přece nemusí znát tajemné pořadatelské pozadí!
Kromě Rady se jako pořadatelé zúčastnila další dětská hnutí, a to Junák, Pionýr, Zeměpisná společnost Morava, Brontosaurus, Centrum volného času Lužánky, Rezekvítek, Sdružení hasičů Čech, Moravy a Slezska a v neposlední řadě i naše milé Sdružení přátel Jaroslava Foglara.
Již od časného rána probíhala výstavba malého stanového městečka. SPJF mělo vlastní týpí, a protože nám nebyl povolen vjezd autem do pěší zóny v centru, museli jsme dopravit tyče z klubovny na Kopečné přes celé město na dvoukolovém vozíku. Ten byl půjčen od Čápa speciálně jen a pouze pro tento účel. Kupodivu jsme ani nevysklili cestou žádnou výlohu, ani nedošlo ke ztrátám na životech, i když chvílemi to tak rozhodně nevypadalo. Naštěstí v ulicích vládlo relativní bezvětří a proto jsme se obešli i bez stanové zátěže v podobě padesátilitrového barelu, který jsme chtěli naplnit z městské kašny. Možná škoda, že přece jen nakonec nezafoukalo – těšili jsme se všichni na kuriózní palcové titulky v bulvárních regionálních novinách: „Dětský stan příčinou dopravního kolapsu! 23 zraněných, z toho 3 těžce!“ Stan stál hned vedle kolejí tramvaje číslo čtyři, která skrz náměstí projíždí.
V deset hodin stany stály a nesměle se začali trousit první lidi, přicházeli žadonit a žebrat o kartičky, pohledničky či Bobří stopičky, chtěli si také vytáhnout ježka v kleci. Co už neráčili, bylo vyplňovat malý foglarovský testík, nicméně ten jsme jim zase vnutili my, aby to neměli tak zadarmo.
Kolem našeho stánku se potulovala vůbec podivná individua – kromě návštěvníků, dětí, psů a jiné havěti se objevily i dvě pozoruhodné postavy. Červenáček byl nápadně podoben Krychlíkovi, i když to jistě on být nemohl, o Širokkovi kolovaly zase zaručené zprávy, že ve skutečnosti se pod maskou skrývá Jerry. Ten to samozřejmě také být nemohl; Jerry by nikdy přece nenaskočil na projíždějící historickou tramvaj a nevyděsil tak k smrti několik cestujících včetně řidiče, který byl nucen celou jízdní soupravu na místě zastavit s hrozivým zvoněním.
A co se dělo kolem? O ostatních stáncích mnoho informací nemáme, byli jsme bohužel zcela vytíženi návalem kartičekchtivých dětí, nicméně v deset hodin dopoledne v Domu pánů z Lipé vypukla vernisáž fotografické výstavy Děti s batohy, která mapovala historii dětských hnutí v Brně. Na podiu zároveň probíhaly vystoupení jakýchsi romských tanečních sborů a maňásková představení Nové Akropolis, které sklidily nad očekávání vysoký úspěch. O něco horší odezvu měly už prezentace jednotlivých pořádajících sdružení, mimo jiné zajíkavá řeč jednoho nejmenovaného chlapce, shodou okolností autora tohoto článku.
A potom se už v jednu hodinu rozjela dlouho očekávaná hra po městských ulicích, „Brněnské pověsti“. Celkem bylo devět stanovišť, z nichž jedno obsadilo SPJF. Vyfasovalo pověst O panu Šemberovi. Její znění se dočtete např. zde, nicméně důležité je jen to, že herní úkoly byly dva. Jedním bylo nošení čerta na zádech, neboli třicetilitrového barelu plného vody v roztrhaném batohu červené barvy, druhým bylo orání pole – děti tlačily v různých obměnách Čápův dvoukolák – ano, skutečně ten, který měl být podle vlastníkových instrukcí určen jen a pouze k převozu dřevěných tyčí na týpí. Jak se nakonec ale ukázalo, děti byly taky dřeva a tak se to ztratilo.
Některé z nich ovšem dokázaly oběhnout všechna stanoviště; to potom, stejně jako organizátoři, dostali malou pěknou píšťaličku. To byla naneštěstí tragická chyba. Ihned poté již nebylo slyšet vlastního slova. Cílem sice bylo vytvořit rekord v síle hvizdu, nicméně nikdo nepískal synchronizovaně, nýbrž tehdy, kdy se mu zachtělo. Největší hluk byl potom pochopitelně při projevech úředníků brněnského magistrátu, kteří se ale i tak snažili, seč mohli. Slyšet stejně moc nebyli, otázkou je, zda toho je škoda. Proto mluvit raději brzy přestali a raději už zapálili připravenými loučemi pagodu. Vzplála jasným a silným plamenem a jen kolem postávající hasiči, dlažba, cihlová izolace ohniště od země a domy v pozadí připomínaly, že se stále nacházíme ve městě (pravda, ani benzinem navíc sycený oheň moc přírodně nevypadal).
A pak už byly stany strhnuty a den se nachýlil ke konci. Někteří z nás se vydali do Moravského zemského muzea, kde se konala Muzejní noc na výstavě Kde oblaka bílá plují, ke které měli připravené skvělé hry a scénky (ale o nich někdy jindy), někteří odváželi ještě tyče přes celé město do klubovny Hvězdy Severu, kam patří. Ale to by vydalo samo na celé povídání...
Na závěr lze říct jen už to, že akce se poměrně vydařila. Několikero postarších lidí přislíbilo navštívit naše webové stránky a započít se zajímat o Sdružení, jedna maminka se rozhodla kontaktovat 211. KBS s žádostí o přijetí dvou svých synátorů, několik chlapců se zajímalo o možnosti založení klubu. Uvidíme, nakolik se jejich plány splní... A poslední větou: účast byla nadmíru vysoká, děti skutečně pozor dali a nakonec proti mému skromnému očekávání přišli. Takže uvidíme, jak to dopadne za rok!