Rozhovor: Závod Brno- Adamov po třinácté!

Vojto, ze začátku bych začal foglarovským číslem 13. Přesně tolik ročníků závodu Brno-Adamov jsi totiž už uspořádal. Jaké byly vlastně začátky tohoto tradičního závodu?

Tehdy jsem byl nadšený rekreační sportovec. A jediné co mě na sportování a závodech štvalo, že všude a vždycky musí vyhrát jenom jeden člověk nebo jeden tým. A tak jsem vymyslel závod, kde jsou vítězové dva.
Pamatuju si, že se v Brně na startu sešla úžasná skupina lidí, která dnes dělá všechno možné, rozhodně ale už nezávodí v běhu. To v Adamově se tehdy sešla trojice, která se právě letos, po třinácti letech, sešla v úplně stejném složení, nicméně v cíli byl každý z té trojice úplně v jiném pořadí. Je to opravdu krásné srovnání, kam se každý z nich dostal za tu dobu se svou fyzickou kondicí.

To byl pro některé jistě důvod k zamyšlení. Kde ale bereš tu vůli a odhodlání každý rok tu akci pořádat?
Vlastně v tom žádná vůle není, ale strach. Myslím, že dnes mají lidi v životě hrozně málo pevnejch bodů. Nevěří na pánaboha, nevěří sobě, nevěří nikomu jinýmu. Nezbývá opravdu už moc jinýho čemu věřit. A tak věří tomu, že jim zase po roce dojde mail, kde je pozvu na tenhle závod. A to můžou být lidi, co ten závod nikdy neběželi. Prostě jen čekají a věří. A já se ze všeho nejvíc bojím toho, že by o tenhle pevnej bod ve vesmíru mohli přijít.

Letos jsi se ale na brněnskou startovní čáru postavil jako jediný účastník. Není to podivný pocit z takového automatického vítězství?
Já se cítil skvěle. Vezmi si třeba mistrovství světa ve fotbale. Kdyby se všichni na poslední chvíli z toho mistrovství odhlásili nebo se nepřihlásili vůbec a zůstalo ve hře třeba jen Španělsko, taky si ten pohár nad hlavu kluci zvednou, zazpívají hymnu, prémie v kapse a nikdo jim nic nevyčítá. A navíc - ten pocit, kdy běžíš a nikdo před tebou ani za tebou není, je nenahraditelný.

Nebojíš se při tak nízké účasti postupného zániku závodu?
Vůbec ne. Myslím, že jsme v současné době svědky takové moderní vlny. Pro to, abys dneska začal běhat, si napřed musíš koupit boty, sluchátka, ponožky s Che Guevarou, koupací čepici a já nevím co ještě. A pak, když už se máš vydat na nějaký závod, tak to musí být všechno super zajištěný. Dva stánky s občerstvením, pivo, banány, různý energetický kašičky, tombola, sportovní časák do ruky, a nejlepší, když ti na trati ještě zahrajou nějakou muziku... Pak ti tam dojdou davy v čele s televizníma kamerama.
Není to tedy spíš důvod změnit strategii?
Víš, jak všichni dobře víme, tyhle vlny se nakonec všechny překulí. Jediný, co pak zbyde, bude zase jen ten běh. A pak se všichni vrátí na trať závodu Brno-Adamov.