ROZMARNÉ JARO - Karavana snů opět na jižní Moravě (10)

Drahany

K hasičské zbrojnici v Drahanech jsme přijeli dvě minuty před začátkem akce - a přestotože jsme byli všichni ještě jaksepatří rozespalí, trvalo nám jen chvilku, než jsme se dostali do správného tempa a za pár okamžiků už Mira lákal první účastníky na bungeerunning. Dubnové slunko začínalo hřát a jak stíny stromů sjížděly dolů po kostelní zdi, mohli si účastníci zkusit další atrakce. Nejprve Romainovy Ulčovky bez Ulčovek, pak Čápovo střílení šípů do rybníka, Drobkovy skákací boty dosud vcelku a nakonec je čekal ve své ptačí bude Sova.

Ranní chlad mizel nad návsí a účastníků přibývalo, až jich bylo bezmála 20 a to ještě okolo postávaly hloučky rodičů, dílem povzbuzujících, dílem se vyptávajících a dílem příjemně znuděných. Nebudu snad přehánět, když řeknu, že v Drahanech vítězil na celé čáře luk, ze kterého děti střílely ještě notnou chvíli po tom, co už byly ostatní atrakce sklizené. Pro šípy bylo sice občas nutné se natáhnout do chladné vody Návesního rybníka, ale plavat nakonec nemusel nikdo. Na rozloučenou nám hasiči oznámili, že pravděpodobně založí tři kluby.

Vysočany

Po vydatném obědě v Drahanech jme zamířili do Vysočan, kde nás osobně přivítal vlídný pan starosta, jenž nám vyhradil jedno z nejlepších míst, jaké jsme si mohli přát. Naproti hřišti vedle kulturního domu jsme opět rozbalili nářadíčko a odměnou nám byl pravděpodobně rekordní počet účastníků ze všech dosavadních 20 obcí. Romain tentokrát zaujal místo uvnitř karavanu a my ostatní jsme nestačili zírat, jak bravurně ovládá PR aktivity - rozhovory s rodiči mu působily neskrývané potěšení, stejně jako pedagogicky dokonalé výklady o tom, jak si založit klub, místním dětem.

U starších účastníků zde tentokrát bodovaly skákací boty, kterým se bohužel stala jejich obliba osudným. Když šel organizační tým na večeři, chodily místní děti na botách tak intenzivně, až se jedna rozpadla. V nastávajícím šeru jsme už vrtulovou matku na fotbalovém hřišti nenašli, nicméně alespoň jsme zaznamenali, že z Romaina se po požití jakési tekutiny stal Stopař.

Noční mezihra

Zbylo nás tedy zase 5, což je pro přespání v karavanu počet nepříliš komfortní. Zaparkovali jsme tedy s naší klubovnou a obývákem v jednom nedaleko Holštejna u útulné lesní silničky a jali se společensky konverzovat, večeřet a někteří dokonce tvořit design vznikající nové iklubovny. Na půl hodiny nás ještě navštívili Vojta s Ovcí, kteří projížděli úplně náhodou kolem na své cestě z brněnské porady Vedení SPJF do Lysic.

Když se baterka v notebooku definitivně vybila, byl čas jít spát. Protože jsem měl nejteplejší spacák, zamířil jsem pod smrk naproti karavanu a za chvíli už nic nerušilo náš poklidný spánek. Tedy do chvíle, kdy mě ozářila dvojice reflektorů a z pekelného stroje na silnici opodál se začaly linout hromové zvuky. Ve své rozespalosti jsem myslel, že jde přinejmenším o nájemné vrahy. Probuzený Mira naopak brzo pochopil, že jde o rozdováděné místí mládence, kteří tůrují motor zánovního vozu (nejdřív si tedy myslel, že tůruju já naše auto, abch vzbudil ostatní, protože je ráno, čímž mě k smrti urazil) a začal na ně hlasitě křičet. Já jsem však s mobilem a jenom v trenkác vyběhl do stráně a nebýt odjezdu řádících výrostků, asi bych zavolal policii. Konec nočnímu divadlu učinila až hlasitá rána z dálky, po které zvuk motoru nadobro umlkl.

Ostrov u Macochy

Třetí a poslední obcí byl už v neděli Ostrov u Macochy. Protože al zdejší starosta nebyl zdaleka tak vstřícný jako ve Vysočanech a ředitel školy nás zmateně odkazoval vždy na další den, nebyla zde zajištěna propagace plakáty ani rozhlasem a na určené místo u kašny nad kostelem nepřišel vůbec nikdo. S megafonem a karavanem jsme tedy pomalu objížděli obec a lákali děti - nicméně ty se zalekly zaro

stlého Čápa a všechny zalezly, zamčely dveře a stáhly okenice. Jediná statečná holčička, která přišla zachránit čest obce se nevešla do sedáku a když ji tam Mira přecejenom upevnil, při bungeerunningu šlápla do psího dárečku.

Nezbylo nám, než se rozloučit a zamířit do Jedovnic, kde se oddělili Stopař s Mirou a Plumlov, kde jsme spatřili vypuštěnou přehradu, na jejímž dně byla nalezena kostra mamuta, do Olomouce. Tam jsme si na nádraží řekli definitivně Ahoj!