Stínadla Adamov

Podařilo se jim proniknout na Vontskou radu a vyslechnout plány, které měly zůstat utajeny. Příšeřím kostela se nesou hlasy vyzývající ke svornosti. Je rozhodnuto. Boj o Velké Vontství může začít. Na jeho konci získá jeden z účastníků boje talisman ježka v kleci - symbol Velkého Vontství.
Klopy kabátů zdobí žluté špendlíky - poznávací znamení členů Vontské organizace. Druhostraníci vyrážejí do ulic a propátrávají tajuplné uličky Adamovských Stínadel. V rukou třímají tužky a plány města, do kterých zaznamenávají názvy jednotlivých ulic. Stínadly se rychle šíří zkazky o tom, kudy se pohybují. Najednou se odkudsi ozývá křik. „Vontové! Vontové se blíží!“ Za rohem jednoho domu se objevuje muž v zelených kalhotách.
Pronásledovaná skupinka utíká opačným směrem, jenže tam se před nimi vynořuje Vontka s šedobílým baretem. Jsou obklíčeni. Nezbývá, než obětovat jeden cenný život.
Mezitím skupinka, která pro svůj tým zvolila název „Podkovy“, zaprodává jednoho ze svých členů za příslib bodů navíc. „Chcete šátek na oči?“ ptá se velitelka týmu. Vontové jsou překvapeni. Očekávali, že se tým za svého uneseného člena bude bít…  Evidentně jsou ale spokojeni získáním padesáti životů navíc. To ještě netuší, že se jedná o falešnou výměnu. Možná to bude tím, jak přesvědčivě hraje svou roli „proradná“ Vontka v kostkovaném kabátu. Pro Druhostraníky to bude cenná lekce. Ne všichni Vontové jsou hodní a mírumilovní lidé s dobrými úmysly. Všechny týmy odcházejí z místa setkání „slabší“ o jednoho člena a ještě netuší, že za chvíli budou bojovat o jeho záchranu.  Sami musí najít klíč k šifře, tu vyluštit a objevit místo, kde jsou jejich kamarádi vězněni. Podaří se jim dostatečně přesvědčivě popsat svého druha tak, aby to věznitelům stačilo k identifikaci a přesvědčilo je to o tom, že mají dotyčného propustit ze svých spárů?

Aby toho nebylo málo, vypravili se následně účastníci po vzoru Rychlých šípů na půdu kostela, aby zde objevili deník Jana Tleskače. Ten jim ukázal cestu dál, do Tleskačovy kůlny, kde objevili části plánku létajícího kola.
Aby jej pronesli ven ze Stínadel do bezpečí, museli se probojovat palbou míčků, vyluštit několik šifer a jednotlivé části plánku za šera propašovat do bezpečí. Plameny svíček se mihotaly ve větru a přítmím proplouvala postava tajemného Tleskačova mistra, který byl skutečnou hrozbou. Pokud by střetl někoho z Druhostraníků, hra by tím pro něj skončila. Krom něj však hrozila také jiná nebezpečí. Na koho posvítila baterka hlídkujících Vontů, musel svou část plánku odevzdat do jejich rukou a jeho tým tak přišel o část plánku a cenný bod do sbírky. Síly všech družstev byly až do poslední chvíle vyrovnané. Všechny tři skupinky - Podkovy, Nemáci i Nevím, měly po čtrnácti bodech. Teprve závěrečný hon na Širokka (muže v černém s bílou maskou na obličeji) rozhodl o vítězi. V osm hodin bylo dobojováno. Vítězná skupinka získala ježka v kleci a možnost vládnout Stínadlům po celý příští rok. Kostelem sv. Jakuba už pošestnácté zněla píseň beze slov a slavnostní nálada se přenesla na všechny přítomné. Cesta ke kostelu probíhala v naprosté mlčenlivosti. Každý hloubal nad tím, co toho dne prožil… a že toho nebylo zrovna málo. Po cestě zpět už se mnozí rozpovídali.
Všichni byli plní něčeho, co nelze pojmenovat a co lze pouze prožít. Možná proto se každý rok vracíme, abychom si znovu mohli připomenout, že: „ŽLUTÁ, JE BARVA NAŠE!“

napsala Skříťa