Stínadla se bouří (13. listopadu 2010)

I přes masivní letákovou kampaň byla letos účast extrémně nízká. Nakonec se daly dohromady tři skupinky:

Antivonti – Jana, Kule, Verča
H₂SO₄ – Mikeš, Paťa, Žemle
Kapucíni – Jajn, Paco, Terka

Prvním úkolem bylo tradiční určování názvů ulic. Letos trochu ozvláštněné hledáním částí Tleskačova deníku, které byly schované na významných adamovských – tedy stínadelských – místech, jak ostatně sděloval TAM-TAM distribuovaný přímo u kostela.

Z Tleskačova deníku účastníci zjistili, v jakých ulicích proběhne za okamžik zkouška létajícího kola. Jan - Čáp – Tleskač, měl na zádech připevněnou ceduli, kde bylo napsané, co se má dál dělat, a soutěžící za ním museli běžet tak dlouho, dokud si ji celou nepřečetli. Čápovi asi dodal stínadelský vzduch křídla, takže ulicemi doslova proletěl. A to i navzdory píchlé duši.

Po návratu do čerstvě překřtěného „Sokolího hnízda“ (jinak též sokolovny) dostaly týmy za úkol vyrobit své vlajky. Jakmile se jim to podařilo, byli tři zástupci vylákáni ven před budovu, obklíčeni a zajati skupinkou nepřátelských Vontů. Ta je následně odvlekla do klubovny Rezavých klíčů, kde byli podrobeni důkladnému výslechu. Zachránila je jenom měkká duše jedné z Vontek (nikdy nepouštějte ženské do Stínadel :)), která si zahrála na kolaborantku a propašovala od unesených dopisy.

V nich unesení vysvětlovali zbytku svého týmu cestu ke skrýši, kde nyní vězí. Mezitím, co dopisy putovaly ke svým adresátům, byli unesení podrobeni zkoušce. Spočívala ve výběru prostředků k odhalení skrýše s šifrou. Hráči měli možnost vybrat si světlo (baterku), teplo (sirku), vodu, nebo vzduch (sáček se vzduchem), jejichž pomocí, aniž by poškodili papíry zakrývající otvory v hrázi, měli zjistit, ve kterém z otvorů se krabička ukrývá. Všichni správně zvolili světlo a prosvícením přišli na to, kde krabička skrývající šifru vrhá stín. Šifra, kterou měli následně rozluštit, tkvěla ve spojování jmen a příjmení postav z knížky. Výsledkem byl obrázek kostela, který po spojení jednotlivých bodů z papíru vystoupil. Od kostela to už poté byl jen krůček k Sokolovně a zaslouženému obědu. Ještě dřív, než jsme jej stihli zahájit, se však přišlo na to, že jedna ze skupin bloudí kdesi v lese pod Alexandrovou rozhlednou. Naštěstí sami zvládli trefit nazpět a tak se mohlo bužírovat ostošest.

Poté, co si účastníci i organizátoři vychutnali zaslouženou krmi, následovaly otázky ze Stínadel a po nich pantomima. „Co? Červená? Ukazuješ si na hlavu... červená hlava? Červená na věc hlavě? Co to může být...“

Po dobrém obědě a zábavě v prostorách sokolovny byl opět čas vyrazit do ulic. Týmy si vyrobily papírové koule a bránily vlajky ve svých ulicích. Zbraně byly složeny teprve po téměř dvou hodinách lítých bojů, při kterých mnozí Vontové přišli o drahocenné životy.

Mezitím se setmělo a na to právě čekal zvěd, jehož úkolem bylo propašovat stínadelskými ulicemi cennou depeši. Jednotlivé týmy jej musely přepadnout v jedné ze zapadlých uliček a depeši ukrást. Z ní se dozvěděly o náročných zkouškách, které musí během následujících dvou hodit složit a které prověří jejich psychické i fyzické síly. Stejně jako Rychlé šípy se jednotlivci snažili udržet v ruce zapálenou svíčičku déle, než protivník. Ti, kterým se nejméně třásla ruka, zapálili dvěma sirkami svíčky na hrobě Jana Tleskače. Ti zručnější následně vyndávali ježka z klece.Někteří z nich si také na vlastní kůži zkusili, jak to měl Vláďa Dratuš těžké, když se musel poslepu orientovat v členitém terénu stínadelských ulic. Celá skupinka se následně schovávala ve stínu kostela, u jehož paty byl údajně pohřben samotný Jan Tleskač. Jedním z úkolů bylo také proniknout do zahrady Uctívačů ginga, což i při náhradě svázaných švihadel opravdovými lany nebylo nic jednoduchého.

Aby toho nebylo málo, zjevil se po setmění samotný Široko a jako vítr probíhal ulicemi, přeskakoval příkopy a dlouho unikal rozvášněným davům Vontů, kteří se jej marně pokoušeli polapit. Nakonec se jim to přece jen podařilo a to už byl ten správný čas sečíst body z jednotlivých klání a vyhlásit vítěze.

K tomu, aby mohl slavnostní akt proběhnout, musely týmy absolvovat svízelnou cestu ke kostelu sv. Jakuba, kde měl být ježek v kleci i vláda nad Stínadly slavnostně předána novému Velkému Vontovi. Cestou došlo k menším i větším ztrátám. Naštěstí všechno, co Stínadla pohltila, zase vydala nazpět, a tak se našly ztracené klíče i ježek v kleci.

Atmosféra kostela sv. Jakuba dýchala opět napětím. Kdo zvítězí, kdo se ujme vlády nad Stínadly? Protože síly byly po celou dobu velmi vyrovnané, nebylo divu, že konečné výsledky byly pro mnohé velkým překvapením.

Novým Velkým Vontem byl prohlášen Paco z týmu Kapucíni, který se ihned ujal slova a slíbil vést stínadelskou čtvrť ke světlým zítřkům. Jeho zvučné„Následujte mě.“ pak značilo mnohem víc, než pouhé„Pojďte za mnou.“ Ne, tohle znamenalo „Pojďte, já vás povedu... Povedu vás k lepším zítřkům, v nichž stínadelské tradice znovu ožijí a vstanou noví následovníci.“

Věřme, že tito noví strážci stínadelských tajemství a legend, budou i nadále věrni heslu, které toho dne nesčetněkrát zaznělo. „Žlutá je barva naše, mlčenlivost chrání nás.“BUĎME SVORNI!

Sepsaly Vlaďka a Skřítě, Kawi jim v tom něco vyšrtala a přepsala.