Tábor na Pikárci 2021: „Vzestup aztéků: Údolí jezera Texcoco“

Jmenovitě to z táborníků, kteří už u nás někdy byli a přežili, byli: Eliška, Justýna, Marek, Bára, Martin “Blecha”, Eda, Dóra, Šimon, Terka, Patrik, Martin “Beran”, Vanesska, Jan “Jay”, Emma, Pavel, Sam, Vinc, Kuba a... ANTONÍN KUBÍK!!!

Z nové aztécké krve to pak byli táborníci a tábornice: Dominik, Denis, Štěpán, Nella, Richard, Tobiáš, Sofie, Vojta, Jáchym a nejmladší účastnice Filipka!!!

Pro chvilky nostalgie, spánkový deficit a kupu práce si přijeli vedoucí Žluťásek, Tedýs, Natan, Richard a Přema, tým osvěžila posila Hanky, Julie a pražská Maruška, které úspěšně dokončily “táborovou evoluci” :))) Chvilkově nám přijeli vypomoct i Matěj a brněnská Maruška.

Půl tábora nám přijel postavit Topik, ruce k dílu přiložili i Standa s Margi a Barunkou! Z táborníků se na stavěčku dostavili Patrik, Marek, Blešoun a Beran! Děkujeme, kamarádi!

Konec ale výčtů jmen, jdeme si připomenout, jak jsme si to letos užili a kdo se jak zapsal do historie Pikárce!

Brněnská výprava proběhla téměř příkladně, jen jeden dědeček byl málem v kupé zasypán krosnami! Naštěstí jen málem! V souladu s letošním plánem rychleji se dostat na tábořiště byl transport osob i zavazadel urychlen a to i díky fantastické spolupráci některých motorizovaných rodičů. Dříve tradiční pochod do Křižanova si tak vychutnala pouze užší skvadra, v čele s Richardem, který se slzami v očích neustále nevěřil v nepřítomnost funkčního erárního playstationu 5 na táborové louce.

Během brzkého odpoledne jsme zjistili že táborníci přijeli všichni, a že jsme tedy po mnoha a mnoha letech našlapáni po limit daný zákonnými podmínkami. A i v tomto počtu se všichni vlezou do teepee, v jednom by se dokonce ještě místečka našla.. Uff! 

Vincent si rozbil svítilnu. 

Kolem třetí odpolední už jsme tedy byli zabydlení a odešli i rodiče, kteří se z roztodivných důvodů vraceli na louku i pětkrát. Jestli za to mohla zapomnětlivost, tesk po dětech nebo dlouhé řasy Marušky, to už se patrně nikdy nedozvíme.

Byl čas na posezení, představení vedoucích a jejich funkcí- to aby táborníci věděli, kam chodit s klíštětem, hladových břichem, steskem či rozbitým kladivem. Novým účastníkům Přema udělal i prohlídku tábora, aby se tam cítili jako doma. 

Večer jsme na nic nečekali a krom seznamovacího špekáčku (kterého už asi brzo budeme muset přetransformovat na něco jiného- spousta dětí už špekáčky nejí! :O… tak nevíme, opékané tofu?)  jsme se vrhli do temného lesa...eee, megamýtiny, a tam si poslechli legendu o příchodu předků aztéků a jejich strastech při cestě. Pak jsme si samozřejmě vše museli zažít, takže jako naději na nový a lepší život v přívětivějším kraji dostal každý táborník svíčku, se kterou musel vykonat dlouhou cestu k místu, kde bude orel svírat v zobáku hada… Na toto zjevení podle pověsti předkové aztéků narazili u jezera Texcoca, a právě tam se zrodila budoucí mocná civilizace. Po cestě k Texcocu je měly napadnout (a naději hasit) různé katastrofy (zemětřesení, sucho, nemoce…), jenže tyhle katastrofy katastrofálně neviděly přes svoje kostýmy, takže kolem nich průvod třiceti dětí se svíčkami prošel skoro nerušeně :-) 

Součástí této rituální cesty bylo rozdělení na aztécká města- skupiny: Texcoco, Tenochtitlán, Tlacopán, Choxoatl. V originále byly sice jen první tři a Tenochtitlán bylo městem hlavním, ale pro naše účely… Každý také dostal svou bílou šerpu, na kterou mohl v průběhu tábora získávat barevná pírka a hlavně barevné značky za splněné aztécké bobříky, což bylo letošní skvělé zpestření pod palcem Natana. 

V úterý se díky rozdělení na skupiny již roztočila kola služby i táborových her. Začali jsme tím, že zástupci měst cestovali po okolí a rekrutovali vojáky ve spřátelených vesnicích, aby mohli podrobit vesnice rebelující. Rovněž se kopaly odvodňovací systémy kolem našich obydlí. Při luxusním počtu vedoucích se uskutečňovaly i časté kontroly úklidu v teepee. Královnou úklidu byla od začátku do konce tábora nejmenší Filipka, kterou jsme podezřívali z toho, že má v batohu schovanou babičku a ta jí všechno potajmu uklízí. 

Odpoledne již byla dražební krabice plná a musela se tedy uskutečnit i dražba. Zkoušely se tedy růžové mikiny (hvězdou mola byl tentokrát Richard-vedoucí), zkoumala se čistota zapomenutého nádobí, semtam ukanula slzička, to když se cena za vaši věc vyšplhala už příliš nahoru...Ale spíše k zemi padali kapky potu. Vyznamenal se Vojta se svým minutovým hereckým výkonem “ptáče káněte spadlé z hnízda”, když zachraňoval čest bratra Tobíka. Beran vydražil několik věcí za horentní sumy, takže dřepoval a klikoval ještě další den. Bezkonkureční zapomnětlivec letos nebyl Šíma (palce hore!), ale jeho soused odnaproti Vincent. Značka VINJARO byla spolehlivě napsaná vždy alespoň na polovině obsahu krabice.

 Večer nás čekal první táborový oheň a tradičně trochu ostýchavý zpěv táborníků- není se ale čemu po roce (a pro mnoho účastníků vlastně poprvé) divit! Taky se podávalo kakao- vzhledem k tématu tábora jsme jej vyměnili za tradiční Masalu. 

Tato změna vyvolala nečekané rozdělení táborové společnosti: přívržence “Kakao s mlékem a trochou vody je dobrý!” a odpůrce “Kakao, který není jen z mlíčka, nejde pít!!!”

Tyto spory tak nahradily loňské dlouhé diskuse o tom, jaký by měl být poměr snídaní “ovesná kaše” vs. “rohlík s marmeládičkou”. Vzhledem k tomu, jak je rozdělená česká společnost díky politice, toto handrkování považujeme za únosné. :-) 

Abych nezapomněl, před ohněm i proběhla první část celotáborovky, která byla letos plánovaná tak, aby byla svižná a jasná. Aztékové si za peníze získané podle úspěšnosti v hrách nakupovali různé komodity (otroci, kámen, dřevo, jídlo), které později využívali ke stavbě konkrétních budov ve svém městě. Kurzy cen materiálů byly každý den jiné a budovy nabízely různé pasivní bonusy, takže prostoru ke strategizování bylo spoustu. 

Mimo hry byla možnost materiály získat i v nalezeném pokladu, ke kterému se čas od času objevila vodítka. Památným vodítkem budiž matematický velepříklad 5+1-2+4, jehož výsledek měl dovést hledače k číslem označenému pařezu, odkud to bylo k označenému zakopanému pokládku už jen pár kroků. Označení místa ale nebylo tak výrazné, jak si zakopávač pokladu myslel… A tak zoufalé a pokladuchtivé děti aplikovaly na příklad stále složitější a složitější matematické teorie, některé jen s úšklebkem konstatovaly, že příklad je lehký a rozhodně nevychází 8, nýbrž se tam přece musí dosadit závorky a výsledek vyjde v mínusových cifrách… Pro vedoucí to byla poměrně klidná a veselá část odpoledne. Byla dokonce tak klidná, že se po dobrých třiceti minutách naslouchání nejrůznějším teoriím část vedoucích rozhodla, že se nenechají zahanbit a zapojili se do všeobecného úsilí. Intelektuálové, kteří do té doby horečně vymýšleli kam nejlépe strčit závorky, či spílali in absentia učitelům matematiky proč je ty zlomky a závorky učí, když to pak nemůžou ani pořádně využít, nestačili valit oči. Tadeášovo vysvětlení, že se to celé musí číst jako příběh a z příkladu jednoznačně vyplývá že aktéři příběhu přišli aby odešli usadil na pozadí i ty mentálně nejflexibilnější a hledání muselo být na chvíli pozastaveno pro hromadné přehřátí mozkových závitů. 

 Ve středu jsme chtěli k večeru pořádně obětovat a potěšit bohy pro řádný rozkvět našeho městského státu, ale otroků nebylo dost, no tak jsme museli vyrazit na lapací výpravu. Otroky s píšťalkou (vynořující se z houštin jako syslové z děr) nebylo vůbec snadné chytit i při řádném pročesávání a rojnicích, nakonec ale přece jen pár z nich uvízlo v osidlech. Při odvetném úderu z rozezlených vesnic jsme pak museli sami naše schovávací schopnosti  podrobit zkoušce. 

Při propátrávání blízkého i vzdáleného terénu pozměněným kácením, se trojici Přema- Žluťa- Natan povedlo zjistit, že blízká studna, před léty používaná jako zdroj užitkové vody, je vyčištěna a  znova funkční. Studená voda se s radostí využívala na různé odpolední osvěžení, většinou s použitím velkých vodních stříkaček.

Večer jsme zjistili, že nestíháme na obřad spojený s obětováním, a museli jsme otroky urychleně na vlastních hřbetech přesunout k obětišti- z čehož byl parádní závod.

Žluťásek se pomodlila k bohu Meteocoatlovi a ten jí dal vědět, že pátek bude pěkně hnusnej. Protože jsme tam měli naplánován výlet a návštěvu koupaliště, museli jsme vše přesunout už na čtvrtek!

Toho dne jsme tedy už brzo ráno stepovali na zástavce v Pikárci a vydali se na cestu do Bystřice nad Pernštejnem (ano, opravdu “nad”!). Zde byl hodinku rozchod, během kterého se nachystala hra spojená s poznáváním tohoto Aztékům cizího města a kultury. Vyskytnete-li se někdy v Bystřici nad Pernštejnem, rozhodně doporučujeme místní knihobudku, či muzeum Tatry, kde mají skvostnou sedací vanu a taky jednu lehací, která ovšem vypadá trochu jako rakev. Díky přízni boha Gastromňamla jsme pak doplnili síly v restauraci u koupaliště, které bylo závěrečným cílem cesty. 

Vodní radovánky se ale uskutečnily bez mužské části vedení, která jela tábořiště připravit na pohromu -- díky místnímu poplašnému systému sítě tet a babiček (vedle kterých jsme shodou náhod seděli v občerstvení) jsme se totiž dozvěděli, že byl v naší lokalitě vyhlášen nejvyšší stupeň ohrožení související s bouří. Slova rosniček brzy potvrdil i ČHMÚ a nebyl tak čas dát si ani nanuka, natož smýt již slušnou vrstvu feromonů, díky které se za námi otáčela snad každá bystřičanka. Překolíkovali jsme co se dalo, věci táborníků zavinuli do celt, jen karimatky a spacáky putovaly do Richardova auta. Podařilo se totiž domluvit přespání v Moravecké hospodě, za což mimořádně nemohl žádný aztécký bůh, ale Lojza, majitel oné hospody. 

Vykoupaní táborníci tak přijeli k hotové věci, dali si véču a zamířili ostrým pochodem směr Moravec. Zde je čekala napínavá chvilka v nákladním výtahu, cesta skrz zázemí restaurace (kde se všímaví menší jedinci začervenali při pohledu na jistý kalendář, ti všímaví+ostřílenější se jenom ušklíbli).  

Lojza rozvířil svou pohostinnost, začal rozdáváním nanuků, potom zapěl sólo s kytarou a udělal malý seminář “jak trampové na kytaru hrají”. Potom se zařadil mezi židle vedoucích a zabékal hezky podle našich zpěvníků, potom ukolébavku a šlus. Naše řady také opouštěl s velkými obtížemi- zda za to mohla radost ze zpěvu, stesk po trampské minulosti, nebo Hančiny dlouhé hnědé vlasy...to víme tentokrát úplně přesně. Hanku jsme ale úspěšně uchránili a zbytek večera a noci tak proběhl v klidu. Pokusili jsme se chvilku spát na zastřešené terase- ono nějakých 30 dětí dokáže v ohraničeném prostoru udělat pěknou atmosféru- chvíli jsme si dokonce užívali i parádní podívanou když začalo bouřit a blesky lítaly o sto šest přes celou oblohu, ale když začalo pršet nejen na ty krajní, ale i na ty prostřední a dokonce i na ty co spali pod stolem, ještě rádi jsme zalezli do smrádku. :-) 

V pátek jsme s vidinami teepee odvátých na stromy a všeobecnou spoušť vyrazili zpět do tábora. Jako zázrakem byl ale netknutý! Spadnutí všech těch kamenů ze srdce bylo slyšet snad až do Bíteše. Snad příprava, snad terén Vysočiny, každopádně- náš tábor byl katastrofy ušetřen!

Oslavili jsme generálním úklidem, pro což byl vzhledem k věcem nouzově zabaleným do celt výborný okamžik. Na večer jsme si slíbili velkou obětinu samotnému Quezacoatlovi opeřenému hadu, který mimo jiné vládne i větru.

Odpoledne bylo věnováno hře “Utíkej otroku, než tě trefím míčkem” inspirované filmem Apocalypto. 

Pro potřeby speciální večeře bylo nutné sehnat vzácné koření! Neváhali jsme tedy sledovat cestu několika movitých obchodníků, na jejichž konci se nám podařilo najít tajné skrýše. Tedy až na stopovací skupinu města Choxoatl- té se obchodník Přema ztratil v prvním remízku a na vlastní pěst ho pak hledali tak dlouho a důkladně, že po nich skoro bylo vyhlášeno pátrání. 

Na co že jsme potřebovali to koření? No přece na přípravu té nejaztéčtější pochoutky- pečeného srdce! V Pikárci ale na potvoru zrovna žádné neměli a na táboře se žádný dobrovolník nehlásil, tak jsme si nakonec vystačili s kuřaty. Pořad Masterchef by se mohl jít klouzat, taková gastroparáda to byla! Cibule a citron dovnitř, namazat olejem, pořádně potřít směsí koření, do alobalu a šup do popela! Příště ubereme dvacet minut z pečení, některá kuřata byla možná křupavá až příliš- ale všichni jsme se stejně najedli a zbytky jsme podle dopolední dohody obětovali Opeřenému hadu.

Sobotního dopoledne si aztéci hledali svačinu v prastarém labyrintu plném nebezpečí a pastí, a to dokonce poslepu! Pozdější čas ovládly klání ve Tlachtli úpravě fotbalu a v Ringu. Nejlepším Tlachtli střelcem byl bezesporu Eda, ve fotbalových skills zazářil zejména Dominik a Tobiáš! I Eduardův bratr Tonda, díky mohutnému povzbuzování vedoucími hromovým pokřikem “ANTONÍN KUBÍK!!!” kdykoliv se dostal k míči, byl na hřišti vidět. Tonda se tak na tento úspěšný motivační program může těšit i příští roky! :-)))

Dokončovala se i tvorba totemů, kde rozhodoval nejen estetický dojem, ale i vyprávěná legenda. Zde se svým projevem dominovala Terka, následovaná Pavlem, který měl připravený také hezký příběh.

K večeru byli aztéci bezu rozdílu té či oné městské příslušnosti pozváni do věštící chýše velkého aztéckého proroka. Podpořeni zcela bezpečným vývarem z bylin pak sdíleli s prorokem vizi, kterou se pak po paměti snažili překreslit na papír. Vše tak, aby to co nejvíce odpovídalo tomu, co prorok věštil. Dozvěděli se, že tam kde slunce zapadá, u velké vody, se dějou domorodcům hrozné věci- za oplechovanými muži, vedenými jejich pánem na koni, zůstává jen popel a vybité či podrobené kmeny. Není pochyb, že se do toho Aztékové musí vložit a zastavit hrozbu dříve, než dojde na jejich půdu. První víkendový den jsme uzavřeli přípravou a realizací druhého slavnostního ohně.

Nedělní dopoledne proběhla hra na horní mýtině s kartičkami se silou 1-5. Věděli jste, že Azték se zkaženým vajíčkem přemůže nebezpečného válečníka s kladivem? Po hře už to věděli všichni. Jestli to čtenáři netušíš, zeptej se nejbližsího Aztéka :-P

Horkou část dne zpříjemnil souboj “vylij mu flašku!”. Den vyvrcholil sérií různých soubojů jeden proti jednomu. Někdy byli protivníci vybaveni mečem a štítem, jindy po sobě vrhali míčky, jindy museli použít holé ruce. 

Osmého táborového dne, tedy v pondělí, se zástupci aztéckých měst vydali do Pikárce, obchodovat formou směnného obchodu a zjistit nějaké ty informace, nejlépe o tom strašlivém oplechovaném náčelníkovi z proroctví. Každá skupina také musela zpátky přinést co největší množství vody nebo dovést nějakého živého tvora. Když se do tábora donesla zpráva, že jedna skupinka byla spatřena v náručí s koťátkem, srdce nejednoho vedoucího zaplesalo nadějí. Vždyť když "miláčku, já chci kočku" nefunguje, takové chrabré "děti ji chudinku přinesly, nedá se nic dělat, musíme si ji nechat" má přeci jak neprůstřelnou logiku, tak emoční páku. Než se ale stihlo domluvit, jak to tedy bude s tou střídavou péčí a kdo bude jen platit alimenty, skupinka se vrátila a se slzou v oku hlásila že majitel koťátka byl nalezen a žádná nouzová adopce nebude potřeba. Namísto koťátka odevzdali mravence ve sklínce. Ten byl sice výstavní, ale k adoptování nikoho nepřesvědčil a byl tedy vypuštěn.

Po návratu a doplnění sil se šlo okrádat nebohé sousedy Aztéků o cenné předměty v chráněném kruhu :-)

Zhruba dvě hodiny byly navečer věnovány modelování města z keramické  hlíny, a to podle seznamu staveb, které si v celotáborovce skupinky postavily.

Dorazila nám cenná posila- maminka Žluťáska a Natana - Alča, která se hlásila jako hlídač na dobu, kdy budeme na závěrečné tůře. Do táborového kolektivu zapadla jako zkušená tábornice raz dva!

Na závěrečku jsme totiž vyráželi už v úterý! Na předtáborové poradě jsme se shodli na tom, že je čas rozbít některé táborové stereotypy a to třeba i klasickou dvoudenní závěrečku. Jak jsme avizovali v mailech, letos měla být závěrečka náročnější- o den delší!

To nám dovolilo vybrat i vzdálenější místo- jeli jsme vlakem nejdřív do Havlíčkova Brodu, tam jsme si dopřáli chvilku luxusu v civilizaci, pak jsme přejeli do do Ledče nad Sázavou, společně jsme prošli kus světa i kukuřičného pole a zakempili jsme blízko Světlé nad Sázavou. Žluťa s holkama vařila gulášovou polívku (tentokrát netradičně bez brokolice) v našem cestovním kotlíku, za který by Panoramix dal levý malíček. Všichni kluci se zase starali o místo, aby měli později všichni kam složit hlavu. Přístřešek se podařil parádní! Večer se do něj sice nevešlo pár vedoucích…když jsem ale  jako jeden z nich někdy ráno v pět (zmoklý) skákal mezi spacákové housenky, místo se našlo. Kdybyste viděli, jak hned vedle probuzený Eda vykulil oči! Málem je pak hledal na zemi v listí!

Kdyby existoval bobřík nepohodlného spaní, dostal ho tu noc Sam. Večer se mu prý tak strašně moc nechtělo vyndávat spacák z batohu, že usnul jen tak.

Ve středu už jsme startovali klasickou závěrečku- každá skupinka samotná. Před startem jsme si ještě všichni zašli do blízké Sluneční zátoky, legendární místo táborů Pražské Dvojky Jaroslava Foglara, které mu bylo inspirací pro knihy Hoši od Bobří řeky a Strach nad Bobří řekou. 

Výsledky celotáborové hry byly velmi těsné- města Texcoco, Choxoatl a Tenochtitlán měli stejnou hodnotu staveb ve svých městech, a tak rozhodla estetická stránka keramického města. I tak ale vyrážely poze s pětiminutovými rozestupy. Modré město Tlacopán pak vyráželo se sekerou asi 40 minut.

Cesta sledovala červenou turistickou stezku, byla plná zkoušek z bylin, zkoušek přesnosti, zručnosti, mazanosti atd. Do cíle včas dorazily skupinky Texcoco a Tenochtitlán. Druhé dvě skupinky dostihla ke konci další vydatná letní bouře. Úkryt nabídla stříška železničního domku blízko Okrouhlic, cílového městečka.. Vzhledem k počasí a pokročilé hodině jsme většinu těchto opozdilých táborníků evakuovali autem, někteří drsňáci ale na vlastní požadavek došli trasu s Přemkem pěšky.

Tematicky tedy dvě výpravy na západní pobřeží nedošly. První dvě sice ano, ale historie praví, že Cortézovo dobyvatelské vojsko bylo přece jen o moc silnější, domorodci se sice bránili, ale dlouho střelnému prachu a také nemocem dovezeným z Evropy vzdorovat nemohli. Tak neslavně skončila říše aztéků v historii a rovněž i ta naše táborová… Co se dá dělat!

Náš Matěj v Okrouhlicích sehnal teplou a suchou Sokolovnu v Okrouhlicích. Rozvěsili jsme mokré oblečení, Žluťásek pohotově sehnala jediné jídlo širokodaleko- všechny duše i těla  potěšila hora hranolek. No co, ušli jsme pěknou štreku, to se člověk může odměnit i takovým jídlem! :-) 

Druhého dne jsme se tedy probudili do suššího oblečení a hlavně slunného dne. Sokolíci vehementně odmítali jakoukoliv kompenzaci, jelikož šlo o pomoc dětem v nouzi! Takže vedení TJ Sokol Okrouhlice- klobouček! Nechali jsme jim alespoň malý vzkaz, který podepsali úplně všichni nocležníci, a pořádně jsme po sobě uklidili.

Byl to čtvrtek a byl tedy čas sbalit si svých pár švestek a upalovat do Pikárce. Cesta proběhla no problémo, zastavili jsme se v Moravci na pořádném obědě jako poděkování hostinskému a v brzkém odpoledni už jsme mašírovali domů.

Zbytek dne proběhl v očekávání závěrečného slavnostního ohně. Při jeho chystání se ale stala nepříjemná věc- Jáchym se při sekání větví sekl do nártu. Rána to naštěstí nebyla hluboká a i když krve nebylo málo, Jáchym hrdinně držel a při ošetřování nám pohotově odpovídal na všechny rozptylovací otázky- jakou má rád zmrzlinu, kolik spolužáků má ve třídě… Jelo se na stehy a už za dvě hodinky jsme drsňáka vítali zpět. Brknul mámě a pohotově specifikoval “mami, sekl jsem se Fiskarskou- sekerou X11, ale už je to dobrý”. Za tento přístup si vysloužil nejen obdiv táborníků i vedení, ale také speciální značku na svou šerpu za prolitou krev. Nezbývá jen dodat- ještě že jsme mu nepůjčili tu velkou X17, přesto, že moc chtěl… :-)

Závěrečný oheň byl pagodou, a byla to jedna z největších, co kdy tábořiště zažilo. Jiskry létaly vysoko, teplo bylo, zpívalo se už mnohem lépe! Oproti začátku tábora se trochu změnilo složení, vedoucího Richarda zastoupil veterán Matěj, malá tábornice Nellča již zde nebyla také, odjela po pár dnech tábora.  Proběhlo vyhodnocení celotáborové hry- za svůj výkon si aztéci zasloužili odměnu, ikdyž jejich civilizace nepřetrvala. Knížek bylo habaděj a každý si snad vybral podle preferencí. Domů si samozřejmě odnášeli i své barevné šerpy se zaznačenými bobříky. A vlastně ještě jednu věc! Každý dostal památkový diplom, s hláškami či legendárními činy táborníka. Mnoho táborníků si vybralo tradiční možnost spát okolo velkého ohně…

Ročník 2021 byl v mnoha ohledech větší zkouškou než ostatní roky- naplněná kapacita, překážky kladené počasím i (snad) doznívajícím koronavirem, vykáceným posledním lesíkem v okolí tábora… A výzvu drsného života v divočině pro každého jednoho nového táborníka, na to nesmíme také zapomenout! Všechny tyto výzvy jsme ale jako jeden velký tým hravě překonali a život u jezera Texcoca jsme si také užili!

Možná je to poslední grandiózní rok u obce Pikárec, jelikož místo už krom zázemí a pár malých výhod nenabízí nic moc pozitivního- právě díky radikální změně terénu. Bude to těžké, ale nejspíše budeme hledat nové místo. Místo, kde si opět můžeme dva týdny v roce žít jako divoši. Místo, kde si každý připomene, že i bez vany, porcelánového záchodu, teplé vody, elektřiny a sporáku, se dá žít. Místo, kde tráva lechtá kotníky, vzduchem se nese svištění ringa a radostné výskání, kde se letní přeháňce neschováváš, ale raduješ se z ní!

Těšíme se na to. Těšíš se taky? 

Jestli ano, tak nazdar za rok!

Na textu spolupracovali Přema a Žluťásek.

Fotogalerie  2021 : https://tabornapikarci.rajce.idnes.cz/Tabor_2021_Vzestup_Azteku_Udoli_jezera_Texcoco/

jméno: tábor na pikárci, heslo: (první dvě slova refrénu písně Bubny, dohromady, malým písmem a bez diakritiky... Účastníci mají heslo v mailu)

Při prohlížení fotek si můžete pustit playlist obsahující naše táborové písně! Odkaz: https://www.youtube.com/playlist?list=PLb-Mlnge5IvAmmegGoj5SLAA9PxAQdqaY

Nezapomeňte sledovat FB stránku “Tábor SPJF na Pikárci” :-)