Tábor na Pikárci "Lovci monster"

S příchodem onoho data tato intenzivní směsice emocí probublala a vykrystalizovala ve velmi povedený tábor na tradičním tábořišti Sdružení přátel Jaroslava Foglara, tentokrát v hávu fantaskního (a fantastického) světa lovců příšer na přelomu 18. a 19. století. Hlavní inspirace vězela v trilogii „Tetování krví“ autora D. M. Cornishe, okořeněná povídkami a pohádkami o všelijakých strašidlech a příšerkách.

 

Po loňském experimentování se srpnovým termínem jsme se vrátili k osvědčenému začátku července (kde plánujeme zůstat i pro rok 2021); tři dny před táborem se na louce potila skoro desítka lidí, aby táborníci již v pondělí měli potřebné zázemí. Mezi tyto obětavce přibylo i pár starších táborníků – sešli jsme se tedy v sestavě Julie, Hanka, Marek, Milča, Tedýs, Natan, Richard, Žluťásek, Matěj a Dolfi – poprvé jako manželé (a s malým balíčkem štěstí jménem Viktor, který všechny práce pozoroval hezky ze stínu a pohodlí lůžka, jako pán :-)) – a Přema a jeho Maruška (taková táborová paní Columbová). Za tyto tři dny se podařilo udělat vše nutné – dovézt vlečku s věcmi ze stodoly, umýt veškeré nádobí, hrnce, kotlíky a příbory, postavit teepee, vyhloubit všechny potřebné jámy i járky, postavit ringo hřiště, vyžnout pár zarostlých ploch, donést vše na své místo…návdavkem jsme ale zvládli i zlepšit odtokový systém umývárny. Odměnou za tvrdou práci byla večerní sezení u ohně a nedělní oběd v naší oblíbené vesnické restauraci široko daleko – Moravecké hospodě. Také jsme se kochali novým táborovým vybavením, které jsme letos mohli koupit.

Příjezdový den

V pondělním poledni proběhlo v Brně předání části táborníků hlavnímu vedoucímu Přemovi. Jela zejména domácí část tábornictva, která byla navíc z velké části složena z ragbystů, kteří jsou již na Přemu zvyklí z hřiště :P Jsme rádi, že po prvotním zmatení při přesunu na nástupiště rodiče své děti ihned nevezli domů. Jak řekl Hugo: „Přemo, jsme teprve na nádraží a ty už ses stihl ztratit!“

Jízdě vlakem předcházelo skoro až filmově dojemné mávání rodičům z okna. Při procházení fotek z této události jsem si všimnul, že Vincent již tehdy měl své oblíbené proužkované triko, které i přes konstantní upozorňování vedoucími hrdě nosil až do předání mamince dne 17.7. Chlapci je nutné přiznat neoblomnost. Ze samotné hodinové cesty mi pak utkvěla radost dětí z možnosti zavírat hlavnímu vedoucímu dveře kupé před nosem, kroucení hlavou Vanesky při pozorování kousků ztřeštěných kluků stejného i vyššího věku a pak Pavel (který si v neděli stihl narazit nohu a jeho tábornictví bylo na poslední chvíli ohroženo) kdesi v kupé nechal karimatku. Přestál to ale se stoickým klidem a tuto novinu oznámil vedoucím až den poté. 

Mezitím již do tábořiště přijížděla auta s dalšími táborníky. Po tom, co jsme se tam všichni sešli a zabydleli, prošli jsme si všechny táborová pravidla a procesy, které jsou k fungování tábora nutné. Kvůli vyššímu počtu nových táborníků jsme udělali i malou exkurzi s poutavým výkladem o hangáru, místních propastích-odpadovce a vsakovačce, kuchyni, rybníku… Rovněž se táborníci seznámili s týmem vedoucích a funkcemi každého jednoho z nich. Vedoucí tým čítal Přemu, Správkovic trio – Matěje, Kubu a Tedýse, Hagarovic duo – Žluťu a Natana a dále pak Milču a Richarda. Jedná se o nejširší tým v nám známé historii tábora – však i táborníků letos bylo rekordních 29! 

Den dále proběhl v duchu seznamování táborníků pomocí her náročných na mysl i schopnost přesných přihrávek rozličnými míči. 

Před setměním pak bylo místo pro tradiční prvovečerní večeři: Seznamovací špekáčky.

 Hned na to navázal úvod do světa Hakobínského císařství, kde se měla odehrávat celotáborová hra. Děti se zavázanýma očima poslouchaly vyprávění o tomto světě, poté šátky sundaly a měly možnost poznat několik postav z tohoto světa. Šlo zejména o různá povolání, která v tomto drsném světě figurují. Jak totiž zřejmě víte, každé dítě představovalo jednoho sirotka, které se bude v budoucnu snažit urvat si co nejlepší místo ve společnosti. Poznali ta nejprestižnější, nejlépe placená povolání: lovce příšer, císařské lampáře a ocťáky (námořníky plavící se po octovém moři), úředníky, inkvizitory a městskou gardu. Pro zpestření byla přivedena i jedna z příšer, které žijí v hojných počtech v Divočině, prostoru obklopujícím civilizaci. Také bylo zdůrazněno, že existují mnohá další povolání, u kterých budou také skládat zkoušky: obchodníci, ochránci karavan, alchymisté, cech řemeslníků, dřevorubci, pošťáci, doktoři…

Aby bylo uvedení do děje kompletní, sirotkům bylo řečeno, že jsou nyní v císařském sirotčinci, kam byli posláni jako nejnadějnější ze čtyř obyčejných sirotčinců napříč císařstvím. V těchto čtyřech skupinách byli ponecháni, aby mohli naplno ukázat svůj potenciál a neztratili se hned první den. Podle charakteristických příjmení, které původní sirotčince dávaly každému ze sirotků, tak vznikli:

Zaknihovaní

Hanka, Patrik, Jenda, Pavel, Sam, Adam a Ondra

Osamocení

Julie, Tonda, Dora, Jakub, Vaneska, Leontýnka a Vincent

Opuštění

Marie, Lubor, Terka, Martin „Blecha“, Emma, Matyáš, Jirka a Hugo

Siroti

Domča, Marek, Bára, Martin „Beran“, Eda, Eliška a Šimon

Následovala první noc. Nebyla zrovna nejlepším uvítáním, neboť bylo velmi větrno a pleskavé zvuky plachty, znějící jako poplašený dusot pobíhajících nožek,  tak mnohé rušily (a vedoucí dokonce uprostřed noci vyhnaly ke kontrole zakolíkování, samozřejmě šlo o plané obavy). Chlad Vysočiny poprvé vklouzl do tenčích spacáků. I pro nás vedoucí byly teploty na táboře za patnáct let fungování nevídané – teplota v noci občas padala až k 10 stupňům, což je na začátek července dost drsné! Podle očekávání jsme před spaním museli stírat z několika nových tváří pár slziček, uklidňovat dušičky a vyprávět uspávací příběhy. To pro nás ale přítěž není – víme, že první tábor v našich zálesáckých podmínkách není lehký, a že pokud dokážeme táborníky provést přes první 3-4 dny, stýskavé večery se zpravidla rozplynou. :-)

První táborový den

O rozproudění krve a pozitivních pocitů se postarala první z řady Ríšových rozcviček. Po snídani se na nic nečekalo a šlo se získat sympatie cechu dřevorubců. Šlo o postavení co nejvyšších věží z dřevěných koláčů zbylých po těžbě, a to během půlhodiny. Nebýt dvou lačných stavitelů, kteří se v posledních pěti sekundách snažili na vrchol věží postavit rychle další kusy, výsledné pořadí by bylo napínavější. V souladu s heslem kdo chce víc, nemá nic však jasně zvítězili Zaknihovaní s dvěma věžemi, jejichž sečtené výšky daly více než 4 metry!

 

Před obědem se udělalo další sezení s vysvětlením povinností služby i s určením jejích pořadí. Taktéž se vysvětlil princip dražby zapomenutých věcí.

Další zkouška pana dřevorubce vězela v co nejrychlejším zdolání jednoduché trasy s pěkným kouskem kmene taženým na lanu (tento kmen byl zkonfiskován Luborovi který jej jako mraveneček pracně válel do tábora z veliké dálky – do věží však nesměl být zakomponován, neboť ke koláči měl opravdu daleko (řeč je samozřejmě o kmeni, ačkoliv i Lubor má do koláče hodně daleko a ani on nesměl být do věže zakomponován)). 

Čas mezi programem si děti obecně aktivně vyplňovaly samy: svolaly se na Ringo, fotbal, městečko Palermo, šermování s měkčenými meči, měly možnost si půjčit hru Bang!, Lego nebo některou ze zásoby knih pana Foglara. Poslední volby ihned využili bratři v triku Eda a Tonda, dalším náruživým návštěvníkem pikárecké knihovny byl pak malý Šimon. Mnozí rádi dobrovolně, od druhého táborového dne po důkladném školení, štípali dřevo. A jaká to náhoda – naštěstí se pro ně nabízela kupa dřevěných koláčů, které nabízely perfektní zdroj paliva pro kuchyňský oheň i brutar ohřívající vodu! :-O

Také byly každý den schovávány kartičky s postavami z našeho příběhu: příšery, alchymisté, Fulgaři a Witové…Kdo kartu našel, ten přinesl své skupině dva dny volna a sobě dva zlaťáky do celotáborové hry!

Odpoledne přišel velitel nájemných ochránců karavan, všemi známý hejsek Fanfán Tulipán. Na nic nečekal a zval sirotky, aby se stali ochránci a bandity na vymezeném území, kde museli ochránci s cenným pokladem probíhat pod soustředěnou palbou banditů . Hra to byla velmi intenzivní – 4x5 minut, kdy se v sudých kolech role banditů a ochránců protočily.

Odměnou za tyto hry v týmech byly dny volna, za které pak v taženích celotáborovky sirotci odkrývali pole divočiny a cestovali po mapě, aby plnili všelijaké úkoly a kupovali nové vybavení. Právě nakupování se ale hradilo z virtuálních zlatých mincí, které děti získávali v soutěžích jednotlivců. Aby to bylo spravedlivé, byly děti rozděleny do 3 lig podle věku. Jedna z ligových soutěží přišla již tento den navečer. Soutěžilo se v hodu polenem, zatloukání hřebíků a štípáním sekerou (pod pečlivým dohledem a s prvotním seznámením s prací se sekerou).

Také první slavnostní oheň si našel místo v úterním večeru. Zpívalo se, pila se Masala, naše oblíbené táborové pití (oblíbenost u táborníků stoupá a klesá podle toho, kolik se při vaření použilo cukru). 

Dalšího, tedy druhého táborového dne, se událo ono podrobné školení k zacházení s nejčastěji používaným táborovým nářadím – sekerami a pilami. Jak štípat, jak odvětvovat, jak řezat, abych následně nemusel za zdravotnicí – Žluťáskem. Současně s tímto „seminářem“ proběhly i další – první pomoc, rozdělávání ohně a základy práce s mapou a kompasem.

Během další hry pro městskou gardu, bránící město před pašeráky, proběhlo bodování úklidů týpí. Snad to některé přinutilo k alespoň základnímu pořádku. Klasicky na tom lépe byla děvčata než chlapci, ačkoliv u některých dost těsně.

Protože dražební bedna již byla naplněna, uskutečnila se i první dražba. Děti získávaly zpátky svoje hrníčky, trička, šátky, nožíky a ešusy. Naprostým odborníkem na ztrácení a vydražení věcí byl během tábora Martin Blecha, který toho mnoho nacvičil a jistě ve svém oddílu řeckořímského zápasu v nadcházející sezóně ohromí svou kondicí. Za zmínku dále stojí Kubova dražba cizí mikiny za 470 angličáků. Jeho radost z vítězného příhozu, který již nikdo nepřekonal, rychle vyprchala. Během dalších tří dnů zvládl udělat asi 170 angličáků a poté se dožadoval odpuštění. Své slovo chlap dodržet musí, ale aby se nám nerozpadl, bylo mu povoleno angličáky vyměnit za dřepy v kurzu 1:1. Snad si podobnou akci příště dobře rozmyslí. Trochu nás zklamal Lubor, který za plavky značky Love Brand kývl na vyvolávací cenu: 30-ti sekundovou báseň plnou lásky. Svoje veledílo ale nakonec nesložil a neodrecitoval, pokoušel se nás pouze odbýt neveršovaným slohem na téma „mám rád přírodu“ v délce 19 sekund. Tuto opovážlivost nakonec zaplatil 100 angličáky! >:-)

V oblasti zapomínání se letos vytříbily dvě legendy: Šimon a Vincent. Nebylo dne, kdy by každý z nich aspoň třikrát nepřišel s tím, že neví, kde mají ešus, hrníček nebo šátek. „Já nevím kde mám ešus…“ slyšeli vedoucí nejčastěji při rozdávání oběda či večeře. „Vždyť sis ho před chvilkou myl!“ „Já vím, ale pak jsem si ho někam položil…“ Absolutní pecka pak byl večerní případ, kdy za námi v slzách dotápal Šimon, hořekujíce že ztratil svůj inventář postavy (velmi cenný papír do celotáborové hry). Když se po utěšení odpotácel zpátky do tmy, přikráčel Vincent, který brečel, že ztratil Šimona, kterému kamarádsky uschoval jeho inventář! A to tihle dva borci bydleli asi půl metru od sebe! 

Nově byly do dražeb také včleněny věci, které si táborník mohl po táboře odnést domů. Dvě vojenské čapky, pár čutor, dva páry Cool papučí/žabek – a o ty se strhla zvláště velká bitva! Pamatovat si budeme na Huga, který přihazoval jak divý, a když se někdo optal, jakou má vlastně velikost nohy (žabky byly 37), Hugo nevzrušeně odpověděl: „Nevím…“

Dále byla v programu hra „O baziliščí vejce“ (že si na tohle děti nepamatují? To líbivé jméno jsme totiž vytvořili až později ☹). Na fotbalové louce se vždy střetly dvě čety sirotků, každá měla jednoho nosiče a ostatní byli šermíři. Úkolem nosiče bylo ukrást ragbyovou šišku aniž by ho trefili soupeřovic šermíři. Jeho vlastní šermíři ho samozřejmě bránili a snažili se znemožnit krádež druhému nosiči. Z hry vzniklo rukou Matěje krásné video, doporučujeme skouknout!

Druhá dvě družstva zatím hrála Ringo. Tato hra je nesmrtelnou záležitostí Pikáreckých táborů, kterou si pamatuji již z roku 2006, kdy jsem byl na táboře poprvé. 

Odpoledne, které bylo trochu deštivé, navštívil císařský sirotčinec tajemný alchymista. Hledal možné následovníky svého řemesla a vymyslel pro ně nesnadnou zkoušku. Dal jim ochutnat svého temného lektvaru z železného poháru a oni jej museli s danými ingrediencemi co nejpřesněji napodobit a sepsat recept. Hodnotila se podobnost chuti, struktury a přesnost receptu (pro tyto účely byla vytvořena odborná komise). Dětem originální lektvar velice chutnal a o všelijaké grimasy a teatrální výstupy nebyla nouze. Přísady byly opravdu záhadné: trollí žluč, jeptiščiny slzy, suchá kůže slepic, cukr moře, vílí sůl a vzhledem k nutnosti tepelné úpravy také nezbytné a záludné oříšky (čti popel, který často padá do kotlíků, když nejsou zakryté :-))

Třetí den a hlavně jeho dopoledne vyplnila hra na vykradače hrobů – šlo v podstatě o braní věcí z vytyčeného kruhu, který hlídalo několik vedoucích/příšerek. Aby se naši nejmenší nebáli masek, byly jim tajně po snídani odhaleny. Navzdory více i méně skrytým obavám některých vedoucích si je drobci se smíchem vesele nasazují a dožadují se zvěčnění pro rodinná fotoalba.

Také se událo několik ligových soutěží o zlaťáčky pro koupi výbavy. Dvě minisoutěže byly o rovnováze – stoj na trámku a přechod slackline, kterou nám natáhl náš horolezec a pracovník ve výškách Kuba. Dále se vyzkoušelo kdo má jakou sílu úchopu – ve výdrži při visu na hrazdě. Poslední disciplínou byl překážkový závod s golfovým míčkem na lžíci.

V noci ze čtvrtka na pátek měla hlídku četa Opuštěných. Právě jejich vedoucí, zkušenou tábornici Julii, čekal v noci nepříjemný zážitek. Při obchůzce zadních teepee zkontrolovala pás vegetace dělící naši a sousední louku. Podle jejích slov se kužel světla z její baterky zastavil na tajemné postavě zahalené v kapuci, která chvíli strnule stála a poté se rozběhla pryč. Julie, možná zaskočená, možná plánující past, nevydala ani hlásek a šla probudit Hanku a vedoucí. Protože tato budící akce chvilku trvala, nezbývalo této protipřepadové jednotce nic jiného, než si smluvit taktiku pro případný druhý pokus vetřelce, vhodně se obléci, obout tenisky a přehodit přes sebe rozepnutý spacák. Znovu zalehli a Julie hlídala společně s Hankou. Právě Hančin hlas po chvíli prořízl modrou, plným měsícem prosvětlenou noc. „Poplach!“. Víčka vedoucích, které se sotva stihla zavřít, se (podle mého názoru) bleskurychle otevřela a slovo poplach zaznělo nocí hned několika hlubšími hlasy. Táborníků se na tento signál probudilo pouze několik, z nichž jistě si pamatuji jen slovenského borce Marka, pak snad Patrika nebo Lubora, nejsem si už jistý. Každopádně jsme s ostatními vedoucími vyrazili z týpí a stanů jako řvoucí, adrenalinem napumpované lokomotivy – jde o přepad z řad přátel, bývalých táborníků, nebo jde o skutečného nezvaného, cizího hosta? Teatrální zjevení a útěky svědčí spíše o první variantě.

Hanka křičela poplach z bývalého latrínového lesa – dnes už trávou a ostružiním zarostlé planiny s dvěma latrínovými hájky. Pustila se neohroženě do nepřehledného terénu, běžela souběžně s hranou louky po levé ruce. Zatímco já jsem se pustil rovnou za ní, ostatní nadběhli přímo loukou na polňačku nebo zůstali, aby zajistili tábor, popřípadě lokalizovali nutné části oblečení alespoň minimálně zahalující. Náš běh terénem ovšem zastavil vyvrácený pařez a jeho dlouhé kořeny. Sekundy prodlení stačily na dokonání útěku vetřelce…nebo snad mohl zalehnout pár metrů před námi? Skrz vlastní dech a hučení krve v uších teď jakékoliv šramocení v porostu mohlo snadno zapadnout…přes horní cestu neviděli nadbíhači nikoho přeběhnout, buď byl rychlejší, nebo opravdu zalehl, přičemž bysme na něj při hledání nejspíš museli přímo šlápnout, protože přes metr vysoká tráva, ostružiní, keře a hromady klestu  ho jen tak nevydá. Několikrát jsme to přesto prošli, ovšem díky nízkým počtům členů rojnice neúspěšně. 

Do tábora jsme se tak vrátili bez trofeje. Blížil se čas předání hlídky dvojici malých děvčat Vanessce a Leontýnce. Vysvětlili jsme jim situaci a naplánovali taktiku – jedna bude dělat ospalou, nepozornou hlídku, druhá bude zalehlá a pozorovat dění na nádvoří. Také jsme je upozornili na to, že bratři Kuba a Matěj se převlékají do zeleného a zalehnou na hlídku při lese a latríňáku, ať se holky nespletou kdyby je viděly. I přes tuto poslední informaci Leontýnka za pár desítek minut budí ostatní dalším poplachem. Tentokrát vyběhla i valná většina táborníků, někteří bosí, někteří připravení. Z lesa ale kráčel jen náš Matěj se zvednutými pažemi, Lea si ho špatně zaškatulkovala. No nic, alespoň to byl dobrý nácvik a děti nám neusnou na vavřínech. 

Čtvrtý den je jednoduše geniální! Počasí nám vychází vstříc a slunce praží co může. Míříme autobusem do Velkého Meziříčí (z nějakého důvodu už v autobuse netisknou jednu hromadnou jízdenku, ale vyjede 31 jízdenek, pro každého zvlášť… Děti se tlemí novému módnímu doplňku, Přema nadšeně pózuje, ale pak si uvědomí, kdo to bude lepit do účetnictví…). V cílové stanici neomylně zamíříme na místní koupaliště. Zde strávíme asi 5 hodin, pořádně se umyjeme a vyřádíme v bazénech. Úspěch slaví rovným dílem všechny možné i nemožné sladkosti z místního bufetu i splachovací záchod. B-)

Při návratu do tábora přichází gardista s napínavým úkolem – ohledat místo činu. Jedná se v podstatě o Kimovku, kdy si děti musí zapamatovat nejen předměty ale i jejich polohu, apod. Jako v kriminálce Miami!

Sirotci si neodechnou ani pak – přichází inkvizitor a sděluje, že jeho řád má v oblasti bratra v utajení mezi místními vesničany. Snaží se zjišťovat aktivitu občanů podkopávajících císařství či přímo uctívače příšer či temných bohů. Sirotci musí podle mapy najít místa „mrtvých schránek“ kde agent inkvizitorů nechává zprávy o svém pátrání. Všech šest schránek najdou pouze Zaknihovaní, Opuštění a Osamocení naleznou 5, Sirotové pouze 3. Další hledání je znemožněno tmou.

Pátý den, Sobota, je pro změnu naplněn přeháňkami. Během těch se uskuteční uzlovací seminář, kde starý ocťák a lodní farář učí ambulanční uzel, Škotovu spojku, rybářský uzel neboli autíčka, komplikovanou zkracovačku, liščí smyčku a lodní uzel. Jestlipak je ještě umíš, táborníku?! Vem uzlovačku nebo prostý provázek a zkus si je! Třeba je naučíš i rodiče. Nečekaně je uzlování poměrně hit a táborníci zaujatě zkoušejí a zkoušejí, i během dalších dnů. V dražbě se objevují uzlovačky, které po vydražení již patří majiteli navždy. Projevil se talent jinak tiché a naoko stydlivé Elišky, která ve svých sedmi letech vázala uzly lépe, než někteří třináctiletí mazáci.

Také Natan, táborový botanik, zoolog a entomolog, přispěje svou troškou do mlýna a učí děti, jaké byliny lze v lese často najít a k čemu jsou.

Místo našla také aktivita speciálně pro dešťové dny – test používání map. Z jedné strany papíru byla mapa, z druhé pak otázky, které se k ní vztahovaly. Vyplňovaly je vždy trojice dětí – čety jsme rozdělili napůl, aby úkol neřešil pouze jeden zkušený človíček.

Táborová návštěva Raptor se stala ústřední postavou scénky, kterou jsme obveselili táborníky. Šlo v ní o vlkodlaka, který se vloudil do tábořiště. Boj to byl tuhý a dokonce v něm padl jeden z lovců příšer. Nakonec však příšeru další lovci udolali a louku nad táborem po večer zdobila hrůzná trofej – vlkodlačí hlava.

Když zrovna nepršelo, šlo se na roští a dřevo, protože nás čekal druhý táborový oheň. Ten nám ke vší smůle nechtěl moc chytnout, zapalovači (čestná funkce volená vedoucími, děti, které se k ostatním a i celkově chovaly vzorně) to neměly vůbec lehké. Nakonec se ale vše společnými silami podařilo a čekal nás další večer plný povídání a – poprvé za dlouhou dobu – ladění a slaďování dvou kytar, sic na návštěvu přijeli i Margi se Standou a počet sladkých dřev vzrostl na rekordní dvě. 

V neděli, 6. táborovém dni, jsme sirotky ihned vyzkoušeli z uzlů. Hodně z nich si zapamatovalo všech šest nebo aspoň pět, to starého ocťáka velmi potěšilo. Možná právě proto se několik odpolední vydával vázat tajemné věci k rybníku…

V Horním lese se udála velká schovávaná, jejíž účelem bylo také poznání hranic pro hry v této části oblasti. Neschovávali se jednotlivci, ale hned trojice. Najít protivníky během 20 minut vůbec nebylo lehké…

Pokračovali jsme zkouškou mrštnosti na ocťácké opičí dráze – nejdřív jste se zamotali kolečky kolem hrábí či baseballové pálky, pak jste museli proběhnou onu dráhu. Poctivě se zamotával Marek, který pak deset sekund nebyl schopný nic dělat a dvakrát se moc legračně skácel do trávy. Snad to tedy nebylo oblíbeným slovenským pitím Borovičkou! V rychlosti na této dráze dlouho dominovala Domča s časem 0:30, až ji o dvě sekundy překonal Duracell Jenda. Bronz Luborcovi uzmula o  vteřinu Hanča.

Po obědě přišla parádní a vyklidněná aktivita připravená Milčou. Sirotci si vyráběly svoje příšerky z barevného filce, vycpávali si je vatou, přišívali klíčenkové oka a vlastně si tak vyráběli vlastní upomínkové předměty. Některé to tak bavilo, že si pak vyráběli další a další předměty-čelenky, peněženky..

V odpoledních hodinách se udála bitva v lese plném příšer. V první fázi sbírali sirotci suroviny pro koupi meče u kováře, který byl usazen uprostřed lesa a měl výrazný hanácký přízvuk (Matěj se ho pak k velkému nadšení ostatních vedoucích několik hodin po hře nemohl zbavit): „Však sa ničeho nebójte, drobečci, tady vás ochráním! Mám hotové další meč, poďte si pro něj!“. Během sbírání surovin sirotky obtěžovaly příšerky toulající se po lese. Když si ale našetřili na meč, situace se obrátila a děti obkličovaly příšery, aby si z nich urvali trofej pro svou četu!

Večer nás čekala fantastická věc! Táborové nádvoří se proměnilo ve čtvrť Boschenbergu, jednoho z městeček císařství. Hemžilo se ne vedoucími a táborníky, nýbrž příběhovými postavami – Lovcem příšer s živou trofejí, tajemným kejklířem, velkohubým obchodníkem, vzdělaným doktorem, pyšným úředníkem, obecním bláznem, sličnou ocťačkou, pánem dvou jedovatých šavlí – Sabrinem… A hromadou sirotků! Naplno jsme se vnořili do naší fantazie a všichni jsme hráli svou roli. Sirotci klábosili s postavami, zjišťovali jejich příběhy, žadonili o drobné práce a pár zlatých, řešili malé úkoly i jeden velký! Snažili se totiž mezi postavami objevit vražedného měňavce, příšery, která umí měnit podobu. Postupně přišli sirotci na to, že nejjistější cesta je opití lovce a následné osvobození jeho příšery z řetězu…ta totiž svým jemným čichem rozpozná člověčinu od měňavce. Nakonec měňavce objevili, i když už stihl, navzdory zarputilé pozornosti Hanky, zamordovat obchodníka s ocťačkou i lovce příšer. Po vyčerpávajícím zápase pak měňavce dorazil Marek – ne snad tím, že chudáka příšeru v čele ostatních zalehl a statečně držel vší silou, protože i přes onu hordu těl se měňavec vesele mrskal a koukal kde nechal tesař (či sirotek) díru a kudy upláchnout. Markova překvapená a téměř uražená věta “Niekto mi sedí na zadku,” však měňavci sebrala poslední zvyšky dechu i bojovnosti a po překonání záchvatu křečí pak už jen zaklepaly nožičky a bylo po parádě. Soud nakonec přinesl vrahovi smrt; to už ale byla vzhůru asi jen třetina nejodolnějších sirotků :-))

7. táborový den zahájily „Zápasy na lopatky“ – soutěž o uznání cechu žoldáků. Každý absolvoval tři zápasy s podobně velkými a těžkými táborníky, přičemž minutu ležel na břichu on a další minutu soupeř. Úkolem ležícího – želvy – bylo zůstat na břiše, úkolem otáčejícího bylo, aby se „želva“ dotkla lopatkami země. Nebyla nouze o vypjaté okamžiky, emoce, či otočení na lopatky v poslední vteřině časového limitu. 

Pokračovalo se úkolem pro pošťáky – šlo o sprint na 100 sáhů terénem. Někdy totiž pronásledovanému pošťákovi nezbude než seskočit z dostavníku a prchat do bezpečí!

Zadostiučinění se dostalo všem fanouškům kopané, protože tento a další den každý z týmu zápasil ve fotbale postupně se všemi ostatními týmy. Kdo zrovna nekopal do míče, šel na lanové překážky, o kterých jsme se zmínili dříve. Kuba, který se živí výškovými pracemi napříč Evropou, napnul několik lanových lávek, které si děti postupně absolvovaly. Potřebné vybavení  (helmy, sedáky, celotělové úvazky, lana, kladky.. jsme buď nakoupili, nebo půjčili ze Sdružení, či je měl přímo Kuba. Ne všichni dokázali všechno přejít, ale každý překonal své obavy a posunul své hranice o kousíček dále. A o to jde! 

V noci přišla noční hra. Vybraní starší táborníci nejdříve museli najít inkvizitora s lucernou v lesích, poté s ním stopovali tajemné zelené světlo a následně tiše následovali jednoho z uctívačů příšer. Pak se staly svědky setkání těchto zrádců císařství a ráno podávali co nejpřesnější přepis rozhovoru, který se na tajné schůzi udál.

8. dne se dokončovaly lanové aktivity a fotbalové utkání.

V podvečer nadešel čas na tvrdou zkoušku ze světa byrokracie. Na nadcházející závěrečku si museli do každé skupinky vyřídit cestovní glejt. Z triviální návštěvy přepážky č. 7 se ale vyklubal náročný úřednický ping pong – byli posláni pro formulář k jiné přepážce, tam jim ho ale nedali, protože neměli růžovou žádanku. Pro tu museli na listovnu, tam ale měli pouze zelené, které jsou prý také vhodné. Na potvrzovacím úřadě ale nevěděli, jak zelené žádanky vyplnit a hlavně kde je orazítkovat! Tak byli sirotci posláni pro radu na informace...kde bylo zavřeno a vážné případy směrovány na přepážku č. 7... A to ještě úředníci reptali a zdržovali, na jedné přepážce dokonce sirotky pořád předbíhala Růžena, která tropila pozdvižení napříč Pikárcem a musela "jen nutně něco za minutku vyřešit". Nakonec ale všichni glejt úspěšně dostali! 

 

 

 

Večer probíhá balení podle instrukcí svědomitě sepsaných Žluťou, tažení v celotáborové hře, kde se někteří konečně dostávají do třetí zóny, která nabízí nejen nejsilnější příšery a nejvíce oceněné úkoly, ale hlavně nejlepší třídu zbraní a zbrojí!

Přijeli kamarádi Filip a Alma, kteří se nabídli k hlídání tábořiště během závěrečky. Děkujeme za to!

Dny v tábořišti utekly jako voda a středeční brzké vstávání je následováno sbalením spacáků a karimatek, které jdou na hromadu, aby je Kuba mohl později naložit do auta. To je sice ještě teď nepojízdné, protože při včerejší jízdě po hrbolaté polňačce vykoukl zákeřný šutr a autu se prorazila vana, ale máme již domluveného mechanika, který si dnes po poledni auto odtáhne a závadu odstraní.  

My zatím jdeme do Pikárce, odkud nám chvilku po deváté jede autobus. Paní prodavačka z Jednoty pamatuje na loňské patálie s místní hromadnou dopravou a při předávání loupáků a pošty přeje šťastné cestování. Daří se. Další řetěz jízdenek. Jedeme přes Brno – “Přémo, vezmeme to přes Černovice?” táhne to nejspíš domů Šimona. No nic, ještě si chvilku počká :-) 

Přestupujeme na Ústředním hřbitově, kde máme podle Idosu nastoupit na autobus – náhradu za vlakový spoj. Naše štěstí se nás drží a vystupujeme přímo  na křižovatce se správnou zastávku a modlíme se, že onen spoj bude, stejně jako náš minulý, zpožděný, tedy že nám neujel. Neujel!

“Dobrej, copak potřebujete?” Ptá se řidič se sluchátky v obou uších. “Prosím 24 dětí, 8 dospělých, do Tetčic.” hlásím poslušně. “Jéé, tak to já nevím co s tím mám dělat, já jen řídím, jízdenky nedávám. Tak si nastupte.” Paráda! “Děti, tuto jízdu táboru sponzorují České dráhy!” hlásím vzadu později polohlasem.

Od Ústředního hřbitova s námi jede i jedna posila – Přemova Maruška. Nečekané  objevení nové ženy na scéně kvitují Sam, Šimon, Vincent a Leontýnka dlouhými a nedůvěřivými pohledy a polohlasými, diskrétními dotazy “Žluťo, kdo to přistoupil?”, na které Žluťa reaguje naprosto nediskrétně a hlasitě “Co řikáš? Kdo přistoupil, nebo kdo přistoupí?” Následně se celý autobus dozvídá, kdo to tedy přistoupil a na výstupní zastávce následuje pokyn “Všichni za Maruškou...to je ta nová!”  :-)

Místní řidiči se zřejmě rekrutovali z řad bývalých závodníků rallye Dakar, muž se sluchátky, další kořen z Tetčic do Oslavan, oba řežou zatáčky hlava nehlava. Během cesty se k nám znovu přidává Raptor, který náhodou bydlí v místě naší závěrečky a rád si s námi zavýletí.

Děti v Oslavanech na náměstí nadšeně rabují v obchoďáku i okénko s hotdogy a hranolkami. Po této regenerační zastávce jdeme k Oslavě a po chvíli zastavujeme u jakéhosi hřišťátka. Toto bude výchozí bod, ze kterého budou skupiny vyrážet v intervalech, které si vybojovali v celotáborové hře. Vedoucí vyrazí v 13:00 přichystat stanoviště na trase, 13:30 Zaknihovaní, 13:50 Osamocení, 14:00 Opuštění a Siroti zároveň. Trasa vede po žluté značce proti proudu Oslavy až do Senoradského mlýna, poté se po dvou mostech překročí řeka a dále se jde na zříceninu Levnov, finiš je na rozcestí Panorama, kde ze zříceniny vede červená značka. Hezkých a přehledných 15 km, proložených kontrolními stanovišti, kde se při nezvládnuté aktivitě dává časová penalizace. Někde si dokonce počkat musí všichni za každých podmínek – to aby se náhodou nějaká skupinka nehnala bez svačiny. Všechno jídlo a pití si skupinka nese sama, taky má každá nabitý mobil a číslo na hlavního vedoucího. Taky s sebou dostali pár věcí potřebných k první pomoci. Na trase leží i jedna studánka a u mlýna je i bufet.

Jako vedoucí máme co dělat, kvůli přípravě stanovišť nám Hanka se Zaknihovanými skoro šlape na paty :-) I tak se ale stíháme pokochat pár výhledy, kterých tohle údolí nabízí spoustu. Doporučujeme!

Pořadí dokončení závodu je stejné jako u startu, nikdo nikde nezakufroval, nikomu se nepodařilo soupeře předběhnout, ačkoliv rozestupy na startu byly vcelku malé. Táborníci měli čas i na pár hezkých fotek z cest a onoho bufetu při Matějovi využili také, takže si to nejspíš všichni užili :-P 

 

Z Panoramat, kde si příchozí skupinky řádně posvačili, všichni společně vyrážíme k Čučicím, kde plánujeme přespat. Kuba již je s námi, s autem naloženým nejen spacáky a karimatkami, ale také velkými celtami, vodou a kotlíkem s trojnohou, které čeká premiéra. 

Táboroví meteorologové hlásí možnost nočního příchodu blitzkriegu z Německa. Procházíme okolo fotbalového hřiště se zázemím, na které nás upozornil Raptor již dopoledne, jako na možné místo k přespání. Matěj vyřídí rychlý telefonát se správcem objektu a máme povolení přespat pod širokou střechou. Natáhneme celty na zem a nahuhňáme děti s karimatkami jedno ke druhému. Přece jen je nás dost, a nemůžeme nikoho nechat zmoknout na kraji! :-)

Z blízkých lesů společně nataháme dřevo a pod visícím kotlem už tancují plameny. Dělá se 20 litrů výborné francouzské polévky, a komu by nestačila, ten má ještě chleba s paštikou nebo závin ze zásob skupinky.

S rozehřátým žaludkem se většina uvelebí do spacáků, jen pár vedoucích ještě natahují velkou celtu na bok přístřešku, aby nám tam déšť nebyl donesen větrem. A už kape! To už ale spousta táborníků nevnímá, i na svět vedoucích rychle padá opona. Náročný den!

Ve čtvrtek vstáváme v požehnanou hodinu, balíme, snídáme Kubou dovezené záviny a buchty, kotlík tentokrát posloužil čajem. Vydáváme se na pochod do Oslavan, které jsou od nás asi 6 km. 

“A už tam budem?” “Já už nemůžu!” “A kam jdeme?” “To jako jdeme celou tu cestu do Oslavan zpátky?” “Je to ještě daleko? Kolik tak kilometrů?” “A tady už to bude?” “A do tábora pak půjdem pěšky?” “A pojedem teda linkovým, nebo objednaným autobusem?” “A půjdem na koupák?” "A co budeme jíst v té restauraci?"

Toť výplň oněch šesti kilometrů.

Na koupák jsme skutečně chtěli, ovšem z nějakého důvodu nechtěli oni nás. Oslavanský biotop, kde byly ten den jen dvě plavčice, má zřejmě peněz dost :-) Šlo nám hlavně o umytí dětí, měli jsme s sebou i ekomýdla, které by biotopu nijak neublížily. Nehledě na to, že měli sprchy mimo bazén, a z těch, jak jsem se dozvěděl, byl odtok normálně do odpadních vod, nikoliv do nějakého vnitřního okruhu. No co už, my si poradíme jinak, pápá!

Ukázalo se, že dostat se z Oslavan spojem, který bude dávat hlavu a patu (a nebude trvat 300 let), bude trochu oříšek. Naštěstí nejsme žádný máničky, zapátrali jsme a našli trasu přes Tišnov. Na cestě jsme obdrželi další šňůru jízdenek a podařilo se dovolat do Tišnovské pizzerie s příhodnou lokalitou, kterou stihneme využít během přestupu. Restauraci sice zrovna opravují, ale pizzy nám upečou. Tak jsme si jich objednali dvacet! Pán v Tišnově o hodinu později byl skutečně připravený a rovnou nám sázel krabice do rukou. K tomu nám ještě přihodil balík pití gratis! Prý aby jsme v tom horku nepadli :-) 

S uspokojenými žaludky jsme dojeli až do Dolní Rožínky, kde je náš známý lom a kde nás nikdo pouštět nemusí! Všichni se náležitě umyli a jeli s Kubou do tábora. Na ty, kteří byli trpěliví a zůstali u lomu nejdéle, čekala pěkná podívaná na zápas pana rybáři s majestátním kaprem! Měl asi 75 cm, ale prý je tam i jeden 95 cm. To nám pověděl právě pan rybář, který kaprovi vyndal háček, pohladil ho a pustil ho zpět. “Můžu se prosím na něco zeptat?” ptal se uctivě ohromený Šimon, “proč jste ho pustil zpátky?”

“No protože, kdybych si ho vzal, už bych ho nikdy nemohl chytit! To je tady takové heslo: Chyť a pusť!”

Potom ještě dodal, že jsou tady i 90cm úhoři a největší kousek že je sumec, který má kolem 160cm! To kdyby někteří před koupáním věděli, asi by tam nevlezli :-)

V táboře při příjezdu poslední skupinky již běžela příprava večeře – Milča připravovala výborné špízy. To vlastně stojí za zmínku – letos se každý vedoucí pochlubil jedním či více jídly, protože na jednoho kuchtíka je stálé vyvařování prostě moc. A tak jsme se dočkali krupičné kaše, italského rizota, cuketových řízků s bramborovou kaší, buchtiček se šodó (neboli se sodou, jak říkal Sam :-), Milánských špaget, těstovinového salátu… A to vše na ohni, na sporáku by to samozřejmě problém nebyl! :-)

Příprava posledního táboráku byla dosti rychlá, každý dělal co mohl a za chvilku již stála hranice v neoklasickém stylu i s čarodějnicí ze slámy a hader. Součástí táboráku bylo i vyhlášení vítězů, minihry o kartičky na památku, vybírání cen z bohaté knižní zásoby a volba profese, kdy si každý sirotek, podle toho jak se umístila jeho skupina, mohl vybrat vlastní povolání. Zástupce cechu ho na místě pasoval. Pamatuješ, co sis vybral nebo vybrala Ty? :-) 

Privilegia usnout ve spacáku u velkého ohně využilo tradičně mnoho táborníků. Zatímco se zahrabávali hlouběji a hlouběji do svých teplých obydlí, nesl se tábořištěm zpěv, smích, zvuky praskajícího ohně a šumění korun stromů (kterých přecejen ještě pár máme). Tak skončil poslední táborový den lovců monster.

 

Pátek se vyznačoval jen klasickým shonem a loučením Brňáků a dětí, pro které si rodiče měli přijet přímo na tábořiště. V momentě kdy většina brněnských vykročila na cestu do Pikárce, Martin Beránek vylezl z teepee a oznámil, že ještě nemá sbaleno. Ten chlapec byl daleko klidnější než tři vedoucí, kteří mu šli pomoct sbalit tu hromádku věcí!

Pobavil ještě Vincent, který plačtivým hlasem poznamenal, že se mu z batohu asi utrhl ešus, který tam měl na šnůrce. Otáčel se kolem dokola a snažil se dohlédnout na kus milovaného a neustále ztráceného nádobí, ale marně. Ešus měl na zádech batohu přesně uprostřed a tak se točil kolem dokola jako štěně hledající svůj ocas.

Odér táborových dětí v autobuse na cestě do Brna nejspíš nebyl z nejlíbivějších, i tak se ale lidé/spolucestující – usmívali. Snad za to může to, že jsou to prostě děti, snad jejich hlášky a diskuse… Pavel skoro usnul nějaké babičce na rameni a vypadly mu na ni jeho papuče, ta mu je ale jen starostlivě dala zpátky. Vincentovo (ne že by jsme ho protěžovali, ale ten kluk má prostě talent) gesto při dojezdu na Zvonařku a výkřik “Jéé máma! Támhle je moje máma!!!” by sedl do kteréhokoliv Holywoodského hřejivého happyendu… A podle smíchu v celém autobusu roztopil poslední případné zbytky ledu v srdcích cestujících, hlavně těch ženských :-)

A to je konec, milí čtenáři a čtenářky! Událost, kterou vedoucí a troufám si říci že i táborníci (kteří to u nás znají) vyhlíželi celý rok, je pryč. Zbývá další dlouhý rok, než si to zopakujeme. Chvíli si teď budeme užívat porcelánovou mísu, teplou sprchu, plnou lednici a voňavé oblečení… Ale za relativně krátkou dobu, alespoň u mě, přichází i stesk po společnosti táborových kamarádů, životě v týpí, štiplavém kouři ohňů, vůni mokré hlíny po dešti, zvuků bubnu a mnohého dalšího.

Děkuji všem vedoucím, táborníkům, rodičům i Sdružení Přátel Jaroslava Foglara, že dávají možnost našemu táboru žít!

 

 

 

 

 

Přema, 

korekce a vylepšení Žluťásek