Uličky 2005 - 22. října

A je to zde, další ročník Uliček, další historický okamžik! Neměl bych se letos už účastnit, řekli mi „jseš už starej“, nálady mi to nepřidalo, ale jsem rád, nemusím běhat po ulicích, a přitom si smlsnu na kandidátech na Velkého uličníka jako „technická podpora“ organizátora – Jestřába.

Fasuji slušivé vontské sako, žlutý špendlík; hráči se rozdělují do šesti ulic a pak už stojíme u Červené zdi. Památný křídový ježek je nezřetelný, poničený vrstvou sprejů a hloupých nesmývatelných barev, že již kresba na syrové červené cihly nelze pořádně obnovit. Ale postupně se ježek vynoří a je zde a po úvodní řeči vše začíná.

Nápisy v ulicích. Hraji si na redaktora Mladého hlasatele a přijímám od hráčů doslovně zapamatované nápisy na stínadelských zdech. Vtipné, vážné, smutné, veselé jsou citáty bývalých Velkých Uličníků i jejich zástupců, dnešní hráči se smějí, když mi říkají má vlastní slova. Nemohou si nic zapamatovat a já se směji, v duchu, abych nekazil hru, zase jim. Vrací se třikrát, čtyřikrát, pětkrát a ne a ne si zapamatovat těch pětadvacet slov; pamatuji si na své první uličky před šesti lety, byl jsem úplně stejný.

A přichází hra Deník Jana Tleskače a hráči jdou za Kostelníkem na Kostelní plácek. Naleznou jej v tlustém kabátě snad z předminulého století, možná to je stín skutečné postavy, možná to je jen Sharp, ale tak či tak poradí kde a kam jít a deník Jana Tleskače je potom nalezen už snadno; teď si jen z něj rychle zapamatovat co nejvíc, vždyť všechny uchazeče o Velké uličnictví čekají otázky z vontské historie. Těžko to vše obsáhnout, však odpovědi podle toho vypadají, i když některé ulice uspěly překvapivě dobře – snad měly sloní paměť, snad jen štěstí při tipování odpovědí. Kdo by si zapamatoval, kolik pruhů měla bezejmenná deka na bezejmenném obrázku?

Souboj se přechyluje přes pauzu na oběd a začíná jedna z nejdelších částí, Rezaté klíče. Najít šest klíčů bílých, za něž jsou jen body, a nalézt i čtyři klíče žluté, které poradí, kde je dopis vonta Vrány. A podle něj již lze vypátrat úkryt památné Vontské kroniky, pečlivě ukryté v spletitých uličkách; ale ouha, vontové si nenechávají líbit vpády do svého území, brání se a berou životy uličníkům, honí je po Horních uličkách ve svém oblečení, za které by se nemuseli stydět ani bezdomovci z Hlavního nádraží, však se na ně tak dívají i náhodní chodci. A Condor si pochvaluje, že ve svém kabátu nemusí jít do obchodu nakoupit párky a Hyňas si zas zoufá, že ve svém slušivém sáčku potkal své spolužáky. Uličníci utíkají ale velmi rychle a skrývají se ještě dovedněji, nelze je objevit a zneškodnit. Kroniku nakonec nalézají dvě ulice...

A ke slovu přichází Vontská bitva! Papírové koule létají vzduchem a odrážejí se s tichým klepnutím od štítů, s dutým duněním od aut a také od hráčů, doprovázené výkřiky bolesti a překvapení. Soumrak rozeznívají bojové pokřiky či jen hrdelní řev útočníků, rozkazy, doporuční kam se hnout a kam se stáhnout, jak obklíčit, a bojiště je osvětlováno záblesky fotoaparátů – atmosféra je chvílemi shodná s atmosférou středověkých bojišť. Diváci tleskají, kamery točí, foťákům docházejí baterky.

Je už tma, nelze mířit, hurá tedy Za Modrým světlem. „Pošta! Přichází pošta! Pošta přišla do Stínadel!“ Netrpěliví uličníci trhají dopisní obálky. „Bublina unesen! Rychle mu donést nějaké jídlo!“ A už se spěchá svitem plynových lamp do nitra spletitých průchodů a oprýskaných omítek, přes rozdělovací ulici. Zapálit svou svíci a pokračovat dál – dál za modrým lampionem, ozařujícím kamennou zídku. Rychle křovím, vždyť Bublina umírá jistě hlady!

Pes Rychlých šípů byl zachráněn. Povede se ale i Širokkovi ochránit sebe sama? A co teprv kovový hlavolam? „Širokko! Širokko se objevil!“ Rychle do uliček, rychle do průchodů, propátrat všechny skryté stíny! Co je tam bílého? Černý plášť. Širokko vyběhl ze stínů, jen aby zaběhl do ještě hlubších úkrytů. Už se po něm sápou mnohé ruce, ale zůstane jim jen jeho plášť, slabá náhražka ježka v kleci. Širokko prchá, na staveništi hledá úkryt, nenajde, nalezne ale nesmírně hluboký výkop a padá. Nemůže ven! Než se vydrápe po jakýchsi hadicích, je dostižen a chycen. Bitka na betonové podlaze mezi sloupy. Širokko je přemožen, vydává prvního ježka, kovového. A utíká dál. Skrývá se a nad čtvrtí se vynořují dohady, že snad Širokkové jsou dva... Že se střídají či běhají zároveň... A Širokko zatím běhá, skáče a bije kolem sebe. A uličníci bijí jej, strhávají jej k zemi, nenechávají mu vydechnout. Snad teče i krev a diváci z oken domů chtějí volat policii. „Je to jen hra!“ křičí Širokko, poodkryv si masku, a bitka pokračuje dál.

A je po všem, Širokko se z ulic vytratil jako loňské listí a nad uličkami se rozprostřel zdánlivý klid. Opět postávají skupinky „přístavních povalečů“ na rozích a libují si, že je již žádné utíkající postavy nevytrhují z cigaretového opojení. Když tu se z kteréhosi dvorku na Malé pekařské rozeznívá podivná píseň... nápěv beze slov... vznáší se do noční tmy, černou oblohou putuje a nejedno srdce rozeznívá tajemná píseň vontů... Proběhl souboj ulic, je známo, které tři ulice vyšlou své náčelníky do souboje o Velkého uličníka, do prestižního závěru Uliček... První Mondscheinova ulice, složená z 11. KBS Dva Divoši, vysílá svého náčelníka Jantara. Druhá se umístila Malá Pekařská, 211. KBS Hvězda Severu, a věří Šmoulovi. Třetí pozici získala ulice Pod Kalvárií, dívčí družstvo, podporující Olgu. Kandidáti i všichni ostatní dostali pozvání na Vontskou radu, Vontská rada začíná.

„Buďme svorni!“

„Žlutá je barva naše!“

„Nevyzraďme nic co víme!“

„Mlčenlivost chrání nás!“

Magická formule pronesená do světla svíček, uvedení vontské rady Jestřábem a zástupcem posledního Velkého uličníka, Čmeldy, Hyňasem. Boj ulic skončil, boj náčelníků začíná.

Těžké jsou nachystané disciplíny, prověřují svaly, rychlost bystrost, pozornost i znalosti kandidátů. Z papírů rozložených na stole Vontské rady se vynořují staré pohlednice, důmyslné šifry, zadání i úkoly, soutěží se v běhu i v síle, páka zkouší pevnost jejich svalů. Pantomimické ztvárnění postav, míst i pojmů ze Stínadel, z Uliček, prověří zase i Náčelníkovu ulici. A na závěr... Na stole se objeví ježek v kleci, kovový, lesklý, odráží světlo svic a říká: „Vyjmi mě!“ Ne každému se to povedlo.
A je to zde. Vítěz je jasný, Vontská rada vstává.

Rozlétnou se dveře. „Jen můj syn se může stát Velkým vontem!“ Tmavá postava proskočí udivenými řadami uličníků a popadne hlavolam. Tajemný EM! Obličej chvíli staršího muže, chvíli Čápa, tahá se o hlavolam s Vontskou radou. „Jedině můj syn může vlastnit hlavolam!“ Ale to už se jej chápou mnohé ruce a strhávají jej k zemi. EM byl zneškodněn, tentokrát hlavolam v smrdutém kalném toku Černé vody neztratil.

Nic již nebrání zakončení letos velmi napínavého souboje tří náčelníků, tří uličníků, o vládu nad brněnskými Uličkami – nic již nebrání jmenování Velkého uličníka. Olga z ulice Pod Kalvárií v čestném boji získala třetí místo a titul druhého místouličníka. Prvním místouličníkem se stal Jantar z Mondschenovy ulice. A loňský první místouličník předává hlavolam, předává symbol Velkého uličníka Šmoulovi. Šťastný okamžik, Uličky mají na nové tři roky svého vládce, zase zní píseň vontů, ne již bojovně, ale v tónech se ozývá mír, zase bude ve Stínadlech klid!