Výročí 143. KBS Orion Adamov a 288. KBS Eridan Adamov

První lidé se začali sjíždět už v pátek odpoledne, ale náš klub měl sraz u nás v klubovně až v sobotu o sedmé ranní.

Cestou jsme nadávali na hnusnou, lezavou zimu, která nás zcela rozklepala. Ale ve vlaku bylo teplo a útulno a vyšlo alespoň na chvíli slunko, které příjemně hřálo skrz okna vagónu. Pospávali jsme a pohodu rušily jen neustálé přestupy. V Křižanově to bylo jen na pár minut, zato v Meziříčí jsme ztvrdnuli zbytečně celou hodinu a potom ještě jednu ve vlaku – nenapadlo nás dojít pěšky podél řeky, ale šli jsme ve stopách včerejších příchozích z Budišova.

Cestu nám zpestřil (a to nemile) jen Mates – podařilo se mu vytrousit deku z batohu. Neúspěšně se pro ni vracel a já mu ho zatím nesl. Nakonec mu deku ale našli v neděli večer a vzali do Brna.

Na místě byla už spousta lidí, tolik bych jich v těchto deštích ani nečekal. Dojem nádherného tábořiště byl pokažen jen zvukem motorové pily z nedalekých chatek a záplavou mastňáckých stanů. Zábavná byla ale jedna pikantnost – ač to byl výroční oheň nejen Orionu, ale i dalšího adamovského klubu, 288. KBS Eridan, nikdo z nich nepřijel! Po chvíli ale přišla ještě jedna skupinka a hlavní hra mohla začít.

Musím pořadatele pochválit. Už několik let jsem nehrál opravdu originální hru (teda samozřejmě kromě těch mých :-) a tahle byla vskutku dokonalá. Kromě běžného házení šiškami a kořistění vlajek se v ní i kouzlilo, hráči mohli měnit hodnosti a stávat se nebezpečnějšími a silnějšími a lépe tak likvidovat své soupeře… Téměř všichni hráli s plným nasazením a plížili se křovím jako nějací skuteční válečníci z dávných časů.

Tento večer byl i obrovský táborový oheň. Třináctipatrová hranice byla o mnoho vyšší než já, a tak jsem si jen mohl domýšlet, co se děje na druhé straně táborového kruhu… Nesmím zapomenout i na šikovnost těch, co oheň zapalovali. Tavící se a hořící smůla z pochodní podpálila jeden z mála stylových přístřešků, jehlan z kosočtvercových celt a tak během pár minut byly ohně dva. Naštěstí se ale většinu věcí podařilo zachránit… Velmi zajímavé bylo povídání z Orioňácké historie. Jako vždy i tentokrát jsem se dozvěděl alespoň něco nového.

Po ohni započala noční hra. Na motivy polepšeného dávného krále Ašóky jsme podniknuli noční cestu a učili se jeho kréda a životní pravidla od stínů tajemných mnichů, poslaných do našeho času jakýmsi kouzlem. „Pravdu mluv! Hledej samotu! Špatného přítele nevol!“ a ještě mnoho jiných. Konec byl na zřícenině hradu Templštejn, kde jsme objevili samotného krále, v němž byl ale rozpoznán Stopaře v ohořelé celtě, a jeho sluhu Jauvajze. Ovšem kdo jist si může býti, zda vskutku přízraky neskutečné nebyly to, vyvolané tmou noční?

V neděli sice někteří účastníci odjeli, ale většina zůstala a tak mohly hry probíhat dál. Během neděle a pondělí jsme hledali rozstříhaný velký 143-svazkový slovník adamovštiny, nosili jsme jako tupečci šišky sem a tam a nebo podnikli obdobu hry Tmou, u níž se musím zastavit.

Ti starší, kam jsem byl přiřazen i já (zase), se vydali podle sporých Čápových slov a brzy nalezli první zprávu. Velice geniálně jsme ji rozšifrovali, 5! (pět faktoriál) nám udal směr a už jsme šli… Ovšem špatně. Po dvou hodinách hledání, hraní si na provazové lávce a po několikerém vracení, našli jsme hned zprávu čtvrtou. Královská procházka nám ale už opravdu mozky nezavařila a když se nám podařilo přebrodit Oslavku, našli jsme závěr cesty. No jo – šifry byly opravdu čápovské. Kdo jiný je taky vymýšlel, že?

Ale to už se rychle blížil konec. Poslední večer pomalu ubíhal a s přibývajícími ranními hodinami jsme náhle dostali chuť na rančeři. Šéfkuchařem jsem byl zvolen já. Na začátku byly těstoviny. I snědli jsme je a do našich žaludků je vzápětí následovaly ovesné vločky, čočková polévka a čaj. Proložené margotkami to bylo opravdu dobré… Vzniklo hned několik rčení a zvyklostí a já nevím jak tomu říct: například když ti je těžko od margotky, znamená to, že už jsi už dlouho žádnou neměl a musíš to zajíst další… Ovšem pak začalo být báječně prvním lidem (báječně – od slova bllléééááječně). Ale to bychom nebyli my – škodoradost je škodoradost a když se první postavy nenápadně trousily do stínů u řeky ulevit svým žaludkům, říkal jsem jim, že nezvládají základy mixování jídel a jejich žaludek stojí za houby. Nakonec jsme ještě udělali panádlovou polévku a protože já jsem už usínal, hravě to zvládl Šmoula s Myškou a Margi. Panádly ale už nebyly poživatelné ani v nejmenším, zvláště po ochucení kečupem a jinými dobrotami, a tak zůstaly na ranní mrchožroucení.

Celý večer mě bolela hlava, a tak když jsem se ráno vzbudil, první myšlenka patřila velké úlevě. Druhá byla ale méně příznivá. Urychleně jsem se se svým posledním toaletním papírem odklidil do lesa a strávil tam pár perných chvilek. A tak na tom byli všichni. Šlo to horem spodem a nejen z těch, kteří večer ponocovali, ale i u některých dalších. Zda to bylo ve vodě, nebo v jídle, to je ve hvězdách… Jasné je ale to, že když lidé postupně odjížděli, bylo mi stále hůř a hůř a nakonec jsem se potupně nechal odvézt autem s několika dalšími chudáky.

A tak neslavně skončilo skvělé výročí slavného 143. KBS Orion. Třikrát hip hip hurá!!!


Hyňas