Za krásami Slovenska

Naše dobrodružství začalo ve čtvrtek v brzkých ranních hodinách, kdy jsme ve složení Sova, Romain a Jouza odjeli z Havířova a v Českém Těšíně nasedli na rychlík Excelsior, naložený lidmi mnohdy až z Chebu.

V Kralovanech jsme, obklopeni Malou i Velkou Fatrou, přestoupili na autobus do Námestova. A odtud, po koupi další mapy, pokračovala naše cesta již výhradně po svých.

Prvním cílem byla retranslační věž Magurka. Po drobných potížích s nalezením značky jsme konečně opustili Oravskou přehradu. Posilněni obědem jsme z Magurky marně hledali červenou značku, byli jsme tedy nuceni vydat se pouze podle mapy a vlastního instinktu. Zhruba po kilometru jsme na značku narazili a pokračovali na Budín (1222 m.n.m.), Javorovú až do sedla Príslop (807 m.n.m.). Zde jsme nedaleko zavřeného penzionu zatábořili a opekli si párky. Romain se vydal obětavě hledat pramen, který byl tak neurčitě zakreslen v mapě. Když se asi za hodinu vrátil i s vodou, mohli jsme ulehnout.

Druhý den započal něco po šesté Romainovým budíčkem (Romain byl vedoucí akce; pozn.) a pokračoval snídaní ve formě bábovky.

Pečlivě jsme po sobě uklidili a pokračovali opět do kopce. Zdolali jsme Príslop (1032), Kubínsku holu (1346) a kolem jedenácté jsme dorazili na Minčol, kde Romain bláhově plánoval den předtím přespat. Místy jsme se museli brodit sněhem, ale to nám nebránilo běžet, když jsme konečně šli zase chvíli z kopce. Protože nám docházeli zásoby potravin, nakoupených ještě v Havířově, bylo v plánu sejít do vesničky Zazrivá, nakoupit zde a poobědvat. Ovšem chyba lávky! Velký pátek zapříčinil naprosté mrtvo a my, vyprahlí hladem, jsme byli nuceni navštívit místní penzion, jediné otevřené stavení.

Když jsme jej opouštěli, jedna domorodkyně nás nasměrovala do Petrové, kde by údajně měl být jeden obchod otevřen. A spása přišla – potraviny U Vlada nám poskytly potraviny na nejbližší dobu. Ve zdejší zastávce však přišel další rozhodující okamžik – porada. Bylo nutno zcela překombinovat Romainův itinerář, jelikož trasu, kterou jsme podle něj měli ujít, bychom stihli asi za týden. Když jsme překombinovali trasu (k nelibosti Romaina a jeho otce, podle kterého budeme asi navždy slabí turisti), popošli jsme necelý kilometr před hranici Národního parku a utábořili se tam. Na ohni jsme si uvařili guláš a chystali jsme se k spánku, když přišla nečekaná zpráva – další část osazenstva je už na blízku. Vydali jsme se k oné zastávce, kde jsme se setkali s Čápem a Svištěm 2, kteří k nám dostopovali.

Ráno následovalo opět brzké vstávání, máme toho před sebou přeci hodně! Překročili jsme hranici národního parku a již brzy jsme stáli před Malým Rozsutcem. Zde Jouza pohlídal batohy a my ostatní jsme se jali drápat nahoru. Na některých úsecích jsme museli postupovat s pomocí řetězů, ale stálo to za to.

Další zastávkou bylo sedlo Medziholie, odkud jsme měli v plánu vyjít na Velký Rozsutec, ovšem s batohy se tam nikomu nechtělo. Proto jsme veškerou přebytečnou zátěž zanechali ukrytu v hustém porostu a vyrazili na Velký Rozsutec na volno. Z tohoto vrcholu jsme sešli do Jánošikových dier a následně do Štefanové, kde opět nebyl otevřen žádný obchod. Na večeři jsme tedy museli do místní restaurace.

Takto posilněni jsme se vydali zpět do sedla Medziholie (ovšem jinou cestou). Vyzvedli jsme batožinu a vyhledali vhodné místo pro utáboření.

V neděli jsme se probouzeli s tím, že toho dnes musíme dost stihnout a že to bude možná trochu náročné. Nicméně plni optimismu jsme vyrazili vpřed. Blátivá cesta nás po menší deštivé mezihře dovedla až na Poludňový grúň. Odtud jsme pokračovali více méně po hřebeni na Chleb (1646) a do Snilovského sedla, kde jsme si na chvíli odpočinuli při chatě (ta byla zároveň horní stanicí lanovky).

Zde jsme schovali pod verandou batohy a téměř vyběhli na nejvyšší vrchol Malé Fatry Velký Kriváň (1709). Poprosili jsme jednu paní o zhotovení společné fotky a protože dost foukalo a byla zima, ihned jsme se vydali zase dolů.

Nyní jsme se ze Snilovského sedla vydali do Šútova, ovšem zvolili jsme tu delší cestu. Díky tomu jsme mohli spatřit Mojžíšove prameny a půvabný Šútovský vodopád.

Výletníků už zde bylo jako nepohodlného hmyzu, takže jsme rychle seběhli do Šútova a vyhledali jsme železniční stanici. I když to, co po budově stanice zůstalo, zřejmě nelze nazvat zastávkou, strávili jsme zde asi hodinu – jízdní řád zcela a chyběl, takže jsme čekali, až něco přijede. Osobní vlak nás dovezl do Strčena, kde jsme měli v plánu navštívit onen slavný hrad, ale naše plány přerušil déšť. Protože dlouho neustával a jít v dešti asi dva kilometry se nám nechtělo, ulehli jsme v polorozbořené budově nedaleko nádraží. Spali jsme v suchu, v teple, v pohodlí, jen nám každou chvíli za okny projel vlak.

V pondělí ráno jsme již rozloučili a naše původní trojka se vydala vlakem do Žiliny a následně do Českého Těšína, přičemž zbývající část osazenstva opět stopovala domů.