Zimní setkání klubů ve Vrchotových Janovicích

Když nás vlak vyplivnul na maličkém nádraží, byla už tma a nikde nikdo. Chvíli jsme se rozmýšleli, kudy do vesnice, ale směr z kopce dolů byl odhadnut správně. Za chvíli se před námi objevili vedoucí, kteří nás dovedli do skautské klubovny. Nebyla to ledajaká klubovna- měla dvě místnosti, studený sklep a věžičku. Do věžičky jsme posílali odsouzené na smrt na samotku (především Voltu a Iliče). V zasedací místnosti byl velký stůl a kamna na vaření, ve spací místnosti krb a matrace. A ve sklepě? Tam byl záchod, na který se sami odvážili jen ti nejstatečnější a nejotužilejší jedinci, neboť točité schody vrzaly a vítr okolo věžičky strašlivě kvílel.

Po důkladném průzkumu a zabydlování jsme se jali dožadovat večeře, ale místní šaman byl neoblomný (nebo mu špatně hořelo v kamnech) a prohlásil, že jídlo bude, až on sám bude mít hlad, k čemuž jsme ho donutit nemohli.  Krátili jsme si tedy čas zpíváním a vyprávěním klubovních příhod a táborových zážitků. Mezi tím se šaman slitoval a rozhodl se nakrmit divou zvěř, neboť vzpoura či kanibalismus už viseli ve vzduchu.

Po večeři se mladší bojovníci odebrali na kutě a udělali dobře, protože mezi staršími pak proběhl nemilosrdný boj o matrace. Vedoucí byli poraženi a spali na karimatkách.

Nevím, kdo to vymyslel, ale ráno se muselo vstávat! A kdyby jenom vstávat, ale i cvičit! Wapi nás vyhnal ven, hned jak vyšlo sluníčko. Rozpoutala se veliká sněhová bitva a vítězové museli běžet na louku nad zámkem a hrát telefunken proti poraženým. Následovala snídaně a cesta na fotbalové hřiště, kde jsme hráli fotbal, honičky, hutututu i boj o míč se sněhovými koulemi. To bylo legrace - vždyť slunko začalo roztápět již tenkou vrstvu sněhu a každou chvíli se někdo rozplácl a vypadal jak sněhulák- nebo spíš vodník? Jednoho takového obrovského sněhulákovodníka jsme si postavili a nakonec byl vyšší než Sova! A potom hrrr na oběd. Tentokrát jsme nemuseli čekat, ale rýže bylo tolik, že jsme ji dojídali ještě druhý den.

Následoval odpolední klid aneb bitva mezi matracemi a poté hra Najdi Livingstona. Před klubovnou byly rozmístěny obálky s indiciemi, které nám přibližovaly pozici onoho významného objevitele. My jsme měli zjistit, kde se nachází. Byla to běhačka a hádačka, ale my jsme to zvládli a získali spoustu surovin na stavbu studny v poušti, což bylo naším cílem během celého setkání. Večer to Wapi s Karolínou (vymyšlenou nafoukanou zpěvačkou) rozbalili a bavili celý kmen až do padnutí smíchem.

Ráno jsme po snídani vyšli na výpravu do okolí. Byl překrásný den a my procházeli krajem lomů a borovic po loukách úžasných výhledů dál a dál. Hráli jsme několik her- ponorky, rej číslic a taky boj o Voltovu čepici. Když jsme došli do klubovny, voněl tam oběd, na který jsme se vrhli jako smečka hladových lemurů.

Odpoledne jsme vyrazili na průzkum starého zámeckého parku, který byl plný vysokých cizokrajných stromů, jejichž názvy neznali ani místní domorodci. Přelezli jsme rozpadlou zeď a ocitli se na nekonečné louce jako stvořené pro hru Draci. Úkol byl jasný- chyť draka za ocas a dej si pozor na ten svůj! Cestou zpátky jsme váleli sudy z každého kopce, který jsme potkali, takže se nám točila hlava jako po vysednutí z centrifugy.

Večeře byla velmi podezřelá. Měla to být delikatesa kmene Masajů, ale chutnala trochu jako poridž! No, raději jsme šli rychle spát, abychom náhodou nemuseli umývat ten obří špinavý hrnec a dojídat ovesné vločky.

Ráno bylo ve znamení balení. Nikomu se domů nechtělo, ale co naplat- zítra zase do školy. V Praze nás opustili Rejnoci, a tak jsme cestou do České Třebové vyli písně v úzké vlakové uličce.