Sedmkrát sedm obrázků z putovního tábora Abandonis
Chceš přispívat na eStopu a sám/sama psát další články?
Nejprve se zaregistruj a pak nás kontaktuj buď v zóně iKlubovna, nebo e-mailem!
Vyberte atribut, podle kterého se bude vyhledávat:
ID Kategorie Titulek Úvod Text Tags Obrázek 1 Obrázek 2 Autor Datum vložení Datum publikování Zveřejnit Soukromý článek? Počet zobrazeníKolik kilometrů se dá ujít pěšky během čtrnácti dnů? Co všechno lze navštívit nad zemí i pod zemí a jak se postarat o vlastní přežití ve světě po zániku civilizace? To si vyzkoušelo devět statečných účastníků a vedoucích puťáku Abandonis, který vedl z Litoměřic přes nejsevernější bod ČR až do Liberce.
Tábor začal v Litoměřicích, únikem z města podzemní štolou.
Sedm přeživších, kteří měli tvořit jádro skupiny po následujících 14 dní, se právě dostává z města podzemím, nad temnou hlubinou po skobách zaražených do zdi.
Následně bylo zapotřebí vystoupit na sopečný kužel Radobýlu a pohledem na okolí určit, kterým směrem bude mířit cesta za záchranou.
V nitru sopky se však ukrývá i další podzemí, které skýtá výbornou ochranu před nebezpečným radioaktivním spadem.
Následující den pokračuje dekontaminace za pomocí vody z potoka a kotlíku na vaření.
K večeru dorážíme na vrchol další sopky, kopce zvaného Sedlo. Zde se máme potkat se zbylými dvěma přeživšími - Píďou a Sovou; místo nich ale nalézáme jen vzkaz napsaný na útržku papíru.
Celý tábor se odehrával podle knížky Cesta amerického spisovatele Cormaca McCarthyho, která popisuje hrůzyplnou cestu otce a jeho desetiletého syna po katastrofě, která zničí civilizaci. Příroda umírá, poslední stromy hoří, vzduch je plný toxického prachu a cesty krvelačných, lidožravých vrahounů. Každý večer nás čekalo několik dalších kapitol dobrodružného čtení.
Volta právě vystupuje z podzemí mauzolea nad Levínem. Žádné jídlo v hrobce nenašel, hrozí nám vyhladovění.
Místo rozcvičky probíhalo každý den měření koncentrace prachu v ovzduší. Starý expozimetr a buzola rozhodly o tom, zda budeme celý den nosit roušku nebo dýchat nefiltrovaný vzduch.
Děvčata se smějí - v troskách kostela v Mukařově se nám podařilo nalézt několik konzerv a tak smrt hladem v následujících dvou dnech nehrozí.
Po odsunu Němců se v Sudetech recyklovaly nejen domy, ale také hroby. Co se stalo s nebožtíky pod náhrobkem, raději ani nedomýšlíme.
Naše cesta vede stále na sever, přes opuštěné vesnice a rozbořené statky, po zarostlých cestách a přes bahnité řeky. Odhodlané výrazy ve tváři a veškerý svůj majetek na zádech. Tak vypadají muži a ženy, kteří přežili samotný konec světa.
Plameny a větrem ošlehaná tvář Volty - muže, který vyhrál celotáborovou hru.
Vzácná přestávka v opuštěném městě Benešově nad Ploučnicí.
Opuštěné sady, prázdné domy, stržené mosty. Nezastavujeme se před ničím, celkem ujdeme skoro 300 kilometrů.
Parkur na laně a s rouškou. Jedna z drsných disciplín, které na táborníky čekaly na jejich cestě za přežitím.
Nad Srbskou Kamenicí je koncentrace toxického prachu vysoká, musíme pokračovat v rouškách.
V komunitáh, které tvoří zbytky někdejší civilizace panuje tvrdý řád. Kdo jej poruší, je potrestán vhozením po hlavě do podzemního jezera.
Hra s čísly na čele je stará skoro sto let (před 90 roky ji v oddíle Jestřábů hrál i Jaroslav Foglar), přesto dokáže stále člověka pohltit.
Tady právě dobýváme ruiny Dolského mlýna zničeného jadernou katastrofou.
Kdyby jen bylo do té tmy vidět.
Každodenní koupání v potocích, řekách nebo rybnících je samozřejmou součástí putování postapokalyptickým světem.
Stolní tenis s nalezeným míčkem ve Vysoké Lípě.
Na hradě Šaunštejně jsme poprvé překřížili trasu popsanou v Zetově knížce Soví jeskyně.
Nancy Blackettová - dívka, která se nezalekne (skoro) ničeho.
Náprstníky jsou hrdým a krásným symbolem příkrých strání a skal Labských pískovců.
Drobek na rozhledně Weifberg. Cesta na nejsevernější bod Česka vede přes Německo.
Opuštěný a rozpadlý závod 2 Mikulášovického kovoprůmyslu je smutným mementem privatizace z konce minulého století a hořkou slzou v oku místních obyvatel.
Druhá a poslední společná fotka v opuštěné továrně.
Pokračujeme po kolejích, které nás (snad) dovedou tam, kam chceme.
Po celou dobu tábora hrál na Kytaru Ilič. Jeho produkci si oblíbili úplně všichni, včetně místích slimáků.
Nejsevernější bod železniční sítě SŽDC. Není ovšem nejsevernější železnicí na území ČR. Ta patří německým drahám a prochází bývalou obcí Fukov.
I tam jsme se vydali. Ve Fukově není nic, jen starý hraniční most a letopočet 1893 vysekaný do opěrné zdi nad řekou Sprévou.
Jediná stavba, která zbyla z obce, je pod zemí. Z opuštěného vodojemu právě zachraňujeme nebohé žáby, které dovnitř přivábil chlad, ale nedovedou se již dostat ven.
Rumburk: další zásoby jsou zárukou spokojenosti účastníků.
V Krásné Lípě předvedla Nancy své netušené lezecké schopnosti, když vystoupala jako pírko na ochoz hrobky rodu Dittrichů.
Konečně nás dostihl (radioaktivní) déšť. Schoulení v dřevěné boudě zastávky Nová Huť v Lužických horách (dříve Jedlová zastávka) čekáma, zda se dnes mraky ještě rozestoupí nebo ne.
Příprava jídla na ohni se odehrála každý večer, vyjma nelegálního nocování v národním parku.
Pro případ deště jsme s sebou nesli a často stavěli dvě plachty, které poskytly přístřeší všem devíti poutníkům.
Vrchol kopce Klíč - dalšího místa, kudy prošli hoší podle Soví jeskyně. Čáp tudy vandroval již před 15 roky.
Slavná Panská skála z čediče s lomovým jezírkem. Vykoupali jsme se navzdory haldám turistů.
Také v zarostlém koupališti nad Hrádkem nad Nisou jsme smyli špínu z cest a příjemně se osvěžili.
Předpředposlední noc ve věži zříceniny Hamrštejna - úchvatného hradu kousek nad Libercem.
Konečně v cíli. Ilič hraje Zrádnej horskej štít na samotném Ještědu.
Vysílač na ještědu ukrývá luxusní restauraci, kam šla Nancy na Kofolu.
Poslední zbytečky jídla (půl krajíce na osobu) a nasbírané borůvky opékáme nad ohněm kousek za ještědským vysílačem.
Z Liberce se fotky nedochovaly. Kdo však přežil třináct dní tábora, mohl si zajet na jih do Příštpa, podívat se na svatbu Bédi a Hyňase - dávného vedoucího táborů s Bobří stopou.
Tak zase za rok!
Na závěr vrlé přání od Míly Nevrlého, který stojí za řadou zvyků, nápadů a pravidel, která na táborech dodržujeme. Navštívili jsme jej v Liberci a on si na nás udělal ochotně čas. Nechť platí i Vám!
Diskuze ke článku
Menharte
ty můžeš být jen a pouze ten vlasáč, co to vede :)
Jedlová zastávka
Asi v roce 1985 jsme vyfoceni v Nové Huti, kde jste letos putovali a schovávali se před radioaktivním deštěm. Tábor jsme měli pod Krkavčími kameny.
Tento kout země (Lužky a Českosas) jsme pořádně projezdili a mám to tam moc rád. Vědět o vašem Abandonisu, tak jsem se k vám zkusil vecpat. Jsem totiž rozený Sudetský Čech z České Lípy.
Děkuji za pěkné počteníčko a zavzpomínání. Čápe, najdeš mě na fotce mojí družinky? Je to už 30 let...
Povedený
zápis, díky za něj! :)
Paráda
Zajímavá legenda, skvělá parta, co víc si přát. Krásné fotky. Také jsem tudy před 15 lety procházel a Čápa potkal :)
Moc hezká reportáž, díky Čápe! Zvolili jste na puťák hezký kraj, prima, že se vám všecko tak vydařilo ;)
Čáp umí
a má pravdu. Do vojny jsem byl totiž ještě vlasáč. Pak už to šlo až k dnešku. :-)Teď jsem právě dopsal pro Bobří stopu vzpomínky na besední tramvaj s Foglarem v roce 1987. Tam jsem byl taky ještě vlasáč. Třeba to Vojta otiskne.