Pro účastníky hry Velké Ulčovky a pro čtenáře foglarovek z knihy Kronika Ztracené stopy od Jaroslava Foglara vybral ukázku textu Menhart.

Jedná se o úvodní vysvětlení, jak si obyčejní chlapci založili svůj zálesácký klub a ve své kronice popisují své schůzky, výpravy, hry. Je to návod na celoroční činnost, který umožňuje žít zajímavě, zábavně a podnětně a připravovat pro sebe i pro ostatní skvělé situace. Kniha může pomoci, ale nejdůležitější je vlastní vůle a odvaha zkusit to.

Teď už víme, kdo to je! Už víme, jak se jmenuje a kde bydlí. A také víme, co znamenají slova, která jsme našli v jeho ztraceném notesu na první stránce a která potom i my napsali na začátek naší kroniky: “Pojď se mnou tam, kde nebe je vysoké a modré...“

Už to všechno víme. Ale dlouho jsme to nevěděli a dlouho jsme po všem pátrali. Jak se všechno u nás od té doby, co jsme se to o něm všechno dověděli! A jak jsme se potom změnili i my, když jsme si založili Ztracenou stopu!

“Pojď se mnou tam, kde nebe je vysoké a modré!“ Ano, rádi půjdeme. Chceme to všechno vidět a znát, chceme vidět barevné nebe, slyšet hučení lesa, cítit vůni pálené pryskyřice. Všechno, jak je to tam napsáno na té první stránce.

Začátek našeho klubu Ztracená stopa

Já se jmenuji Béda Trnka a kamarádím s Julkem Kropíků a Láďou Vetiškou.

Naší ulicí chodil někdy kluk o trochu starší než my, těžko říci o kolik. Jednou jsme ho viděli, jak přeskočil skoro bez rozběhu zábradlí na rohu Broumovky a Hlavicovy ulice jakoby nic. A protože měl krátké kalhoty, tak jsme také viděli, jak mu přitom svaly na nohách jen hrály, a my jsme si říkali, že to je asi nějaký krasobruslař nebo že závodí na kole. V sobotu jsme ho vždycky vídali, jak někam jde s tornou na zádech.

Jednou se jeho „kraťasům“ pochechtávali dva kluci z Broumovské ulice a jeden po něm hodil plechovkou. A ten neznámý kluk je popadl oba dva, klepal s nimi chvíli o sebe, pak je zase pustil a šel dál. A oni už byli zticha a už po něm nic neházeli, ani se nepochechtávali.

Někdy nosil v ruce malou silnou knížku, vždycky hezky zabalenou, a Julek Kropíků říkal, že to není natisknutá knížka, ale že je v ní psáno rukou a také že jsou v ní nějaké barevné obrázky a stopy zvěře. Že prý je viděl, se ten kluk na ulici do knížky díval.

Několikrát jsme šli za ním a dívali se kam jde. Usmyslili jsme si vypátrat jeho jméno a kde bydlí kam chodí do školy, co dělá, co to má psáno v té své knize - a vůbec všechno. Ale on nás vždycky nějak zpozoroval a ztratil se nám v ulicích mezi lidmi jako pára nad jezerem, jak říkával Láďa. A protože jsme tedy ztráceli jeho stopu, tak jsme mu potom už jinak neřekli než Ztracená stopa.

On nás svou záhadností tak přitahoval, že jsme...

Další informace o knize ZDE. Zakoupit ji můžete třeba ZDE.

(c) Jaroslav Foglar, dědicové - SNJF.cz

V komentáři použita myšlenka Ivo Jiráska.