Rozhovor s Leopoldem Trněným - „Na žáky se stále těším“

Začnu otázkou - citátem z jednoho filmu pro děti (Pětka s hvězdičkou pozn. redakce): „Nejhorší je, když se kantor
s děckama moc skamarádí.“ Co vy na to?

(Po chvíli přemýšlení) No musí tam být vždycky jakási střední mez. Jako ve všem. Protože, pokud jsi moc mírný, nebo kamarádský, tak s tebou žáci vyběhnou. Což je, vždycky bylo a zůstane. Mantinely, které si kantor stanoví, musí být dodržovány. I ze strany dětí. Jakmile jsou ale překročeny, je to špatně. Ale podle mého názoru je kamarádský vztah k žákům jednoznačně lepší. Protože, škola musí být, dnes se tomu moderně říká otevřená, komunitní. Se vším všudy!

Přiznávám, že otázku byla čistě účelová. Protože když vás vidím mezi dětmi, máte s nimi právě ten kamarádský vztah. Napadá mě v té souvislosti ještě podotázka. Jak potom řešíte problémy s kázní?

Snažím se krok za krokem pomalu kráčet k tomu, kde se stala chyba. Já jsem učitel fyziky a vím, že existuje zákon akce a reakce (smích). Faktem je, že řeším problémy hodně dlouho. Každý zakopne. Já taky! Dítě na to má nárok, stejně jako my dospělí!

Promiňte, ale není tohle věcí například třídního učitele nebo výchovné poradkyně?

Ano, je. Ale já řeším takové problémy, které už se na úrovni třídní a výchovné poradkyně nevyřeší.

Čili se k vám dostávají až ty horké brambory…

No, spíš bych řekl, že až žhavé uhlíky.

Jak se za dobu vaší praxe učitelování změnilo?
Já bych tu otázku s dovolením obrátil. Tedy co zůstalo trvale? Výchova. Ta je tam pořád! V minulosti, na vsi, funkci vychovatele, jak ji třeba známe z filmů, zastával pan farář nebo právě pan učitel. Teď jsme ve městech, kde je koncentrace dětí větší, ale ta výchova u učitele, je tam pořád. Učí děti, jak se chovat k nám dospělým nebo jak se chovat mezi svými v kolektivu třídy – party– oddílu. Proto jsem zastáncem toho, aby na prvním stupni, základních škol byli vždy jen ti nejlepší kantoři. S největší úrovní zkušeností a dovedností!

Více čtěte v poprázdninovém čísle Bobří stopy