Dvacet tisíc mil pod hladinou rybníka Kuchyně!

Právě na motivy, jedné z nejznámějších knih francouzského spisovatele Julese Vernea „Dvacet tisíc mil pod mořem“, probíhala celotáborová hra. Bylo by nošením dřívím do lesa představovat kapitána Nema a jeho tajuplnou ponorku Nautilus, se kterou podnikal podmořské výpravy od Nového Zélandu až do Bengálského zálivu v Indii, či dále jeho záhadnou plavbu Rudým mořem přes Suezský průplav do Středozemního moře a dále potom na sever k norskému souostroví Lofoty. Úkolem našich čtyřech skupinek však nebylo nikam plout ponorkou, nýbrž se snažit výstřelem torpéda zasáhnout a potopit ponorky soupeře. Pokud jste někdy ve škole pod lavicí hráli na čtverečkovaném papíře známou hru „Lodě“, tak již asi tušíte jak to celé probíhalo. Za 3 body z táborového bodování, které se průběžně každý den vyhlašovalo, získávali skupinky 1 torpédo a mohli tak vystřelit do území jednoho ze svých soupeřů. Při počtu 4 skupinek tak vlastně byly celkem 4 hrací plochy – pro každého jedna vlastní a 3 nepřátelské…. Ač pravidla nebyla nikterak složitá, o to více bylo podvečerní „odstřelování“ napínavé a zábavné.

Červené ponorky: Alík, Kuba, Denča a Sabinka

Vyčůraní piráti: Honza, Pirátka, Hanička, Gajdoš a Míša

Modré R.I.P.-ky: Matouš, Natan, Upír, Maruška I. a Maruška II.

Zelení: Tedýs, Milča, Tommom, Denis a Dominika

Vedení: Rolf, Any, Margi, Přema, Žluťásek, Vánočka a Bafon

Jak už to každým rokem bývá ke každodenním službám, které mají za úkol obstarat ranní nákup ve vsi, zásoby vody, dřeva a mít umyté nádobí, patří i noční hlídky. A když má taková noční hlídka štěstí, tak se z houštin vynoří postava ve vojenských maskáčích s obličejem natřeným uhlím nebo hlínou a většinou se snaží ze stožáru stáhnout vlajku. Přesně to se stalo i jednu noc, kdy se na pikárecké tábořiště vydal Romain z havířovského klubu Modrý Mauritius. Ovšem to by se mu do cesty nesměl postavit Přema, který by vám ukázal, že procházet se po tábořišti u rybníka kuchyně v noci, není rozhodně žádná procházka růžovým sadem. Když bylo již po všem a tábor opět utichl, událo se něco nečekaného. Z jiného houští vylezl další muž maskáčích a s koženou brašnou na zádech. Úkol ten zněl jasně – nesmí projet za žádnou cenu!!! Ovšem neozvala se ani dávka z kulometu, ani Přema a praskání kostí! Matěj, který aby byl připuštěn ke státnicím, nesměl již podruhé při přepadu selhat a tak se mu podařilo místo vlajky alespoň ukořistit kánoi z hangáru.

Pátek 10. července připadl tradičnímu jednodennímu výletu do jednoho z měst kraje Vysočina. Letos vyšla řada na to největší a tak vlakem z Křižanova vyrážíme do Jihlavy. Zatím co plantážnictvo dostalo hodinový rozchod a vrhlo se do víru velkoměsta, vedoucí připravují mezitím poznávací pátračku v uličkách. Táborníci pak v časovém úseku jednoho fotbalového utkání, tj. 90minut, bloudí ulicemi, průchody a nejrůznějšími zákoutími v historické části Jihlavy a hledají odpovědi napsané nejen na pamětních deskách, budovách, vývěskách či ve výlohách. Výlet se opět neobešel bez hnědé kaňky, kterou do historie tentokrát napsal nejmenovaný výletník, který neodolal lákadlům v tomto horkém počasí nevyzpytatelným – zmrzlině z neprověřeného zdroje a nápoji Fanta o objemu 2 litrů brutto!! Kdyby již neměl svou přezdívku, kterou bohužel z etických důvodů nemohu uvést, jistě by se mohl nyní jmenovat jistě Mr. Brown. O poznání příjemnějším momentem již byla návštěva jihlavských katakomb, kde se nám dokonce podařilo spatřit fosforově zářícího ducha kapitána Nema! Tento moment však mohl přece jen některé návštěvníky vyděsit a k jednomu Brownovi mohl přibýt i nějaký další šťastlivec. Dále se procházíme i kolem dalších zajímavostí města, které má se svém erbu ježka, který patří mimochodem mezi velmi milé a přítulné savce čeledi ježkovitých, řádu hmyzožravců. Procházíme kolem kostela sv. Ignáce z Loyoly, kostela sv. Jakuba Většího, či Brány Matky Boží. V železniční stanici Jihlava město čekáme na náš opožděný vlak a díky časové ztrátě, kterou v Havlíčkově Brodě ještě navyšujeme, upouštíme od varianty jet autobusem ze Žďáru, což můžeme považovat na šťastné zasáhnutí osudu. Při pěší 7 kilometrové procházce do tábora přes Kundratice a Horní Libochovou, se nejen občerstvujeme třešněmi, jako kdysi Rychlé šípy na jedné ze svých slavných výprav. Někde nad lesem u obce Dolní Hlíny se neobjevilo nic jiného než horkovzdušný balón a jako by se na nás přiletěl podívat sám autor několika dobrodružných knih Jules Verne.

Pokud někdo čekal překvapení nějakého silnějšího kalibru, než byly 2 přepady za jednu noc, tak se dočkal u druhého táborového ohně. U něj totiž skupinky předváděli divadelní vystoupení a to by byla silná káva i na pacienta Evžena Humla ze seriálu Chalupáři. Kde však divadelní stránka strádala, to nám pak bohatě vynahradila vložka hudební. O tu se postaral letos jediný zahraniční táborník. Slovenská ludová pieseň „Bol jeden gajdoš“ se okamžitě stala evergeeenem celého kraje Vysočina a nutno dodat, že ten kdo se do této doby potýkal s nějakými zažívacími potížemi, byl okamžitě vyléčen, protože mu tento song musel jednoznačně roztrhat všechny vnitřnosti patříc nejen do trávicího traktu!

Co jako každý rok nemohlo chybět, byl malý výlet do Moravce, kde kromě tradičního náletu na zdejší samoobsluhu a naplnění batůžku sladkostmi, chipsy a dalším nezbytným materiálem. Atakujeme světový rekord v počtu lidí obsažených v jedné telefonní budce, která jak můžete spatřit na fotografii je z toho všeho chudák trochu nakřivo! Protože letos byl věkový průměr asi 9 let a tak tedy průměrný obsah jednoho táborníka výrazně nižší, než v předchozích letech.  Nakonec se nás dovnitř vtěsnává 23 a myslím, že nastal čas napsat do Pelhřimova – města rekordů! V zámeckém parku nás ještě čeká několik her, soutěží a také příjemný odpočinek ve stínu zdejších stromů.

Zatím co před rokem jsme na dvoudenní závěrečku zamířili na sever, letos se střelka kompasu otočila na jihozápad. Tentokráte nás vlak přiváží až do městečka Třešť, odkud vyráží po modré značce nejprve skupinka vedoucích. Poté náš táborový řidič kamioňák Topik postupně na trasu vypouští skupinky podle umístění v celotáborové hře. Hned v místě zvaném Pod Kratiznou čeká Dan se svým stanovištěm a úkolem – strefovat se a cíl kameny jako při bobříku míření. Potom cesta vedla dále ke kostelu sv. Máří Magdalény ve vesničce Růžená, kde měli táborníci vyhledat „sváteční pečivo“, což nebyl nikdo jiný než Vánočka. Napojit se na žlutou značku a dojít k hradu Roštejnu?! Pro tři skupinky jednoduchý úkol, ne však už pro červené ponorky. Ti si řekli, že když už závěrečka, tak pořádná a zašli si rovnou do 10 km vzdálené Telče na náměstí na zmrzlinu.  Uniklo jim tak místo turisty nezaplavené a přitom tak kouzelné. Krásně upravený hrad Roštejn s věží, ze které byl skvělý výhled do okolních lesů a celého kraje. K tomu všemu navíc také bufet s občerstvením a chlazenými nápoji. Zeptejte se Bafona, jak mu na Roštejně líbilo?

https://www.youtube.com/watch?v=KD0PpyuWS98

http://www.hrad-rostejn.cz/

Jenže jak se říká, krása střídá nádheru a to platilo také při objevení dalšího stanoviště, kde se utábořil Žluťásek. Ano řeč je o Malém pařezitém rybníku, který pod svou hladinou částečně ukrýval a nad svou hladinou částečně odhaloval to, co plavky nezakrývali. Kdybych to měl dát do verše, vypadalo by to asi následovně: „Plavky to jsou oděv vodní, malé, téměř, téměř spodní. Kdyby plavky nebyli, to bysme se divili“. Co ve skutečnosti Žluťas viděla a proč ze svého stanoviště došla plná dojmů, již čtenářům prozrazovat nebudeme. Dalším místem, které bylo stejně krásné „Byl velký pařezitý rybník“, u kterého se své kožichy zchladili Any a Agni. Stanoviště č.6 se nacházelo asi 2km odsud, kde u Míchovy skály očekávala, po zdejších lesích bloudící expedice, Margi. Poslední 4 kilometry do cíle, najít krajem se klikatící modrou turistickou značku a na ní zříceninu hradu Štamberk! Tam doráží s jasným náskokem Vyčůraní piráti, před Zelenou partou a Modrými. Červení nakonec vynechali 5 stanovišť a dorazily na zříceninu přes Telč, což jim vyneslo krásné 4. místo. Celkové pořadí po závěrečce tedy bylo: 1. ŽLUTÍ, 2. ZELENÍ, 3. MODŘÍ a 4. ČERVENÍ. K večeři se podávají vynikající brambory upečené v alobalu a pro některé odvážlivce se uskutečnila také půlnoční výprava do nedalekého zatopeného lomu, kterému dominoval vysoký jeřáb.

Ráno nám jde ze vsi Lhotka autobus až do města zapsaného mezi památky UNESCO – Telče. Zde se občerstvujeme, procházíme si náměstí, obchůdky a zájemci zamířili i na zdejší věž. Potom nás již čeká cesta vlakem zpátky a v Kostelci u Jihlavy opět nabíráme skluz, který nemá ani Martina Sáblíková na bruslích. Přes Jihlavu a Brod jedeme nakonec do Křižanova, kde nás zastihla velmi silná bouřka a liják, který v okolí lámal stromy. Strategicky vyčkáváme u guláše v místní restauraci, až se vše přežene a pak se vydáváme na autobus do Pikárce.

Večer je již připraveno k zapálení slavnostního táborového ohně, kterého se ujal k vlastnímu překvapení Rolf, který jej zapálil ve jménu spisovatele Jaroslava Foglara, ve jménu vedoucích, kteří přivedli SPJF k rybníku Kuchyni - Marka Poláka – Sharpa, Karla Judexe – Jestřába a také ve jménu všech kamarádů, kteří se zde na Pikárci poznali a navázali tak mnohdy přátelství na celý život. Následně probíhá vyhodnocení závěrečky a celého tábora. Představení jsou i hosté, kteří pro dnešní večer na pikárecké tábořiště zavítali a tak kromě táborníků a vedoucích tu byli třeba Míla, Terezka a Kuba Ducháčkovi, Ježek z Brna, Raťafák z Trenčína, Bohouš z Bratrstva kočičí pracky, Matěj a Kuba ze Skalice, či Topik… Tento večer byl již také posledním pro Rolfa ve funkci hlavního vedoucího, který předává žezlo dál po 10 letech. Jako nový „šéf Pikárce“ byl slavnostně představen Přema Šimon z Havířova, který se chopil slavnostní řeči i předávání ocenění. A tak Rolf přebírá za svou dlouholetou kariéru 4. stupeň Březového lístku, dále jsou Žlutým kvítkem odměněni nové naděje a letos vedoucí svých skupinek Alík, Tedýs a Natan. Kromě oficialit se také hraje na kytary a zpívá a probíhá jedna písnička na přání za druhou… Rychlé šípy, Kometa, Bubny, či Mrtvej vlak. To už všichni zamotaní do spacáků polehávají kolem ohniště, ve kterém dřevo praskalo dlouho do noci….

Morava – Čechy 0:0, 4:3 na penalty

Poslední den nás kromě úklidu a balení také čeká jeden příjemný moment a to sice III. Ročník fotbalového utkání mezi táborníky z Čech a Moravy. Publikum si moc fotbalové krásy a hlavně branek neužilo, protože v dusném počasí vymyslet nějakou akci, či trefit míč tam kam chcete, šlo o poznání hůře. Přesto se několika zákroky v brance vytáhl moravský Vánočka, na druhé straně zase při týmu Čech stálo štěstí, když míč ve dvou případech orazítkoval brankovou konstrukci. Gólu jsme se však nedočkali a tak rozhodnout musela fotbalová loterie – penaltový rozstřel. V páté sérii byl stav 3:3, když si po neúspěšném střelci českého týmu postavil míč na puntík Matouš a střelou do šibenice definitivně rozhodl!  

Tak jako před rokem po ukončení tábora Bobří stopy přebírají tábořiště bývalý táborníci a členové SPJF se svými dětmi, aby strávili více než týden v indiánských stanech tee-pee, mimo jiné hraním her, vytvářením výrobků z přírodních materiálů, procházkám do okolí a pozorování přírody. V neděli 26. července probíhá na louce bouračka a dodávka odváží vybavení do klubovny Moravských Indiánů.

Není tajemstvím, že příští rok na Pikárci začne stavěčkou v termínu 2.-3. 7. 2016, samotný tábor Bobří stopy se bude konat 4.-15.7.2016. Více informací se jistě objeví v příhodnou dobu i na iklubovně. Těšit se však během roku můžete i na další akce, které pro vás SPJF připravuje. V říjnu se připravuje další ročník Dobrodružství v temných uličkách, který by se měl podle zákulisních informací uskutečnit v Pardubicích, pro příznivce sportu se bude konat v listopadu XVIII. Ročník Divošského poháru v kopané v Brně.

Na závěr bych chtěl poděkovat všem vedoucím, účastníkům, kamarádům a přátelům, kteří mě po celých 10 let mého šéfování na Pikárci podporovali, kteří mě inspirovali a motivovali tuto činnost dělat dál a díky čemuž tradice táboření u rybníka Kuchyně přetrvala až do dneška. Díky přátelé za vše! Zároveň chci popřát hodně štěstí a pevné nervy nastupujícímu týmu vedoucích a doufám, že se jim další tábory na Pikárci vydaří a budou jim dělat radost. Věřím, že pro své táborníky budou těmi správnými vzory a že zase z nich vzejdou naši další následovníci, kteří pod vlajkou Bobří stopy budou dělat další tábory. Jak v naší táborové hymně zpívá Jarek Nohavica, oni jsou ta „krev našich nadějí co vesmírem putuje“. 

Fotogalerie z tábora BS – Dvacet tisíc mil pod mořem 2015 zde:

https://plus.google.com/photos/106687596027845681194/albums/6186905401004800161

Reportáž z loňského tábora BS – Dobyvatelé vesmíru 2014 zde:

http://www.iklubovna.cz/clanky/dobyvatele-vesmiru-na-pikarci-aneb-good-morning-mr-armstrong-2661