Přepad

Bylo to celkem vydařené léto. Letos oddíl poprvé tábořil pod indiánskými stany na vypůjčeném tábořišti poblíž Chřibské v Českosaském Švýcarsku. Nemohli jsme si tu celkem na nic stěžovat. Ve dvanácti týpích jsme spali po třech až čtyřech, měli tu celkem dost prostoru na hry a večer před usnutím jsme mohli mžourat do vlastního ohýnku uprostřed našeho stanového obydlí. Přesto se našly dvě věci, které nás trochu vyváděly z míry.
Tou první byla neuvěřitelná zima, která vždy v noci na tábořiště klekla. Tábořiště leželo v záhybech říčky Kamenice a, jestliže ve dne jsme se v ní vesele proháněli v nejrůznějších vodních taškařicích, v noci jsme na ni žehrali a vzpomínali na náš starý dobrý lom. Tam se dalo spát ve slipech a ještě bylo člověku vedro, zde jsme se balili do všeho, co jsme po kufrech teplého našli. Dokud hořel oheň, bylo hej! Ale kdo má celou noc přikládat, že?
To druhé bylo závažnější. Naše letošní tábořiště bylo velmi oblíbeným terčem nočních hrátek místních mladíků z nedaleké Chřibské, kteří si tak dokazovali svou mužnost. Co jsme zpočátku vítali jako zdravé zpestření, po deseti dnech neustálých poplachů a akutního nevyspání jsme přicházející večer vítali vždy s rozpaky. Kdo tuto noc zase přijde? Kolikrát budeme muset vylézat ze spacáků a vrhat se proti neviditelnému nepříteli? Nebylo divu, že jsme proti nočním návštěvám vystupovali stále tvrději. Vlčata se bála sama hlídat, museli jsme mít hlídky zdvojovat a tak se naše nevrlost vůči přepadům stupňovala. Až přišla čtrnáctá táborová noc.
Chvíli předtím skončil mimořádný táborový oheň. Trochu jsme si ho na vedení vyvzdorovali, protože se nám po společných chvílích u táborového kruhu celkem stýskalo. Mladší kluky jsme už uložili do spacáků a ještě tiše u ohně s vedením oddílu zpívali. Laskavé nebe nad našimi hlavami blikalo miliardami hvězd, z vln Kamenice sem mlžný závoj přinášel známé ledové objetí, ale nás chránil duch ohně. Bylo nám dobře a zapomínali na krušné chvíle z minulých nocí. Kamarád nám pak ještě vyprávěl, že máme letos ještě asi možná štěstí, protože slyšel, že loni zde nějakého brášku přepadli i cestou na záchod. Bylo mi jasné, proč tuto historku nevyprávěl, když tu byli ještě mladší kluci. Kadibudky byly ukryty v lese snad sto metrů od tábora. Při pohledu na tmavý les mne až zamrazilo. Co bych asi dělal, kdyby tam v noci na mne někdo vyskočil? Pomoci bych se asi těžko dovolal, protože všechny zvuky odtamtud spolehlivě pohltí řev vody valící se z naší přehrady. Od této chvíle mne už asi nic v noci na záchod nedostane! Budu raději chodit večer a řeknu to i ostatním klukům. Ale o té historce se jim asi nezmíním.
Seděli jsme chvíli mlčky a hleděli do plamenů. Každý z nás měl asi stejné myšlenky.
Těžké úvahy najednou přehlušil hlasitý výkřik z tábora a nějaká tupá rána! Vběhli jsme na náměstíčko, kde jsme potkali vyděšenou hlídku.
„Co to bylo?“ ptali jsme se Bárta s Davem.
„My nevíme,“ krčili rameny kluci. „Bylo to tady za těmi stany. Ale my se tam bojíme!“
Podívali jsme se na sebe. Za stany vedla stezka k latrínám! Kamarád s Broučkem běželi s baterkami po cestičce a my jsme dostali za úkol zkontrolovat obyvatele stanů. Hned ve druhém týpku mne zamrazilo. Zipova postel byla prázdná! Zatřásl jsem Harrym.
„Kde je Zip?“ svítil jsem mu do očí. Harry se udiveně posadil na posteli:
„Asi šel na záchod ...“
To mi stačilo. Vyběhl jsem ze stanu a prohledal další týpka. Všichni byli v pořádku, jen Zip chyběl. Proboha, kde je? S nadějí jsem očekával návrat vůdců. Vrátili se ale s prázdnou.
„Nikdo tam není,“ vrtěl hlavou Kamarád. „Asi se jen někomu něco zdálo ...“
„Chybí Zip!“ vyděšeně jsem mu skočil do řeči. „Nikde není!“
Kamarád se na mne překvapeně podíval a vrhl se k Zipovu týpí. Pohled na prázdnou postel ho určitě nepotěšil.
„Broučku, tady máš klíče od auta. Vezmi si Kovboje a projeďte několikrát silnici na Chřibskou. Rádcové probudí nejstarší členy svých družin a pročešou nejbližší okolí tábora. Probuďte i kluky z Káňat místo Indyho. Ten jde se mnou!“ velel Kamarád a vedl mne do stanu s nářadím. Podal mi odtud baseballovou pálku a sám si jednu také vzal.
„Tohle někdo přehnal,“ dodal na vysvětlenou. „Tady přestává všechna legrace. Zipovi je teprve devět a není schopný se ubránit. Tuhle frajeřinu si někdo šeredně odnese!“
Polkl jsem, ale v duchu jsem s Kamarádem musel souhlasit. Zip je malej kluk a teď je kdoví kde. Musí mu být strašně! Sevřel jsem pevněji pálku v ruce a běžel jsem v Kamarádových stopách. Jeho halogenová baterka nám pomáhala pročesat les. Věděli jsme o místech v okolí tábora, kde je možné přespat, prohledali jsme všechny vhodné převisy v naději, že právě zde jsou únosci. Ale nikde nic. Vlezli jsme i do nedaleké opuštěné továrny a prohledali všechny místnosti. Připadal jsem si jako v nějakém detektivním filmu. Byli jsme prostě dokonalí. Vždy jeden kryl tomu druhému záda a obě budovy jsme prohledali během několika pár minut. Ale nikde nic. Jen prázdné, opuštěné místnosti bez jakýchkoliv známek života. Vraceli jsme se pomalu do tábora. Šli jsme mlčky, každý se svými chmurnými představami. Přemýšlel jsem, jak teď musí být Zipovi. Jak ho teď někde drží úplně neznámí lidé. Proč jen jsme se tak zdrželi u toho ohně! Proč jsme si ten oheň jen vybrečeli? Kdyby nebyl, možná se to nestalo. Naše pozornost by nebyla otupěna a my bychom mohli Zipovi včas pomoci. Dával jsem si Zipův únos za vinu. Vždyť to byl člen mé družiny! Věřil mi a já se o něj měl postarat ...
„Zajedeme na policii,“ protrhl ticho Kamarád. „Nic jiného nám nezbývá. Tohle je vrchol všeho.“
Kývl jsem hlavou. Ano, policisté nám určitě pomohou. Upnul jsem se k této poslední naději jako k majáku v temnotách. O trochu radostněji jsem vykročil na cestu k táboru.
Zde nás oslňuje svit baterky.
„Stůj, kdo tam!“ volá hlídka.
„Kde jste byli?“ kráčí k nám Brouček. „Už vás hledám skoro půlhodiny!“
„Nikde jsme ho nenašli,“ tiše prohodil Kamarád. „Dej mi klíče od auta. Zajedu na policii ...“
„Myslím, že to nebude třeba,“ usmál se Brouček. „Zip je zpátky na svém místě!“
„Cože?“ radostně mi poskočilo srdce.
„Vy jste je chytili?“ zeptal se s úlevou Kamarád.
„Kdepak,“ smál se Brouček. „Zipa nikdo neunesl. Celou dobu byl zde s námi!“
„Jak s námi?“ divil jsem se a i Kamarád se tázavě díval do Broučkové rozesmáté tváře.
„Projeli jsme několikrát cestu na Chřibskou, ale všude byl klid,“ vysvětloval nejstarší odchovanec oddílu. „Vrátil jsem se tedy na místo činu. Vlezl jsem do Zipova týpka a pořádně to tam prohlídl. A našel jsem ho! Nikdo ho nemohl unést, protože zapadl ve spánku za postel! To byla ta rána! Byl tam stočenej jako kocour v klubíčku. Bylo mu asi od ohně teplo, tak spal na spacáku. A znáte jeho bujné sny! Kdybych se nepodíval za postel, tak bych už asi taky byl na policii. Opravdu to vypadalo dost věrohodně, ten prázdnej spacák ...“
Vlezli jsme do Zipova stanu a sedli si s Kamarádem vedle něj na postel. Zip spal a spokojeně odfukoval. Na jeho tvářičce byl nevinný úsměv. Pěkně nás vypekl!
Vylezli jsme ze stanu, zadělali vchod a šli si sednout k dohasínajícímu ohni, který jsme tak kvapně opustili. Seděli jsme tam chvíli mlčky a pak se všichni tři společně úlevně rozesmáli. A druhý den jsem vlastnoručně iniciativně udělal Zipovi kolem postele krásnou ohrádku ...