SPJF se potřetí přestěhovalo

Dlouholetí členové si možná vzpomenou, jak jsme před šesti roky slavnostně oznamovali, že SPJF opouští po patnácti letech stínadelskou klubovnu na Kopečné, aby přesídlilo „o patro výš“, do čistších, světlejších a větších prostor na ulici Hrnčířské. A jak rostlo podlaží, snižovalo se číslo, z 31 na Kopečné přes 17 na Hrnčířské po současných, krásných foglarovských 13 na nové adrese: Moravské náměstí. Nesmíme ovšem zapomenout ani na klubovnu úplně nejstarší, původní sídlo na Jiráskově 10. Někteří z nás (včetně autora článku) ho ale ani zapomenout nemohou, protože si ho vůbec nepamatují (odtud SPJF odešlo tuším v roce 1994).

Tedy podrobně: od 1. června 2015 sídlí SPJF na nové adrese Moravské náměstí 13, Brno, ve čtvrtém poschodí budovy, nazývané pamětníky Moravská typografie podle tiskárny, která odsud chrlila tiskoviny nejrůznějšího druhu po desetiletí. Není bez zajímavosti, že první čísla časopisu Bobří stopa vznikla právě v této budově, ani to, že v Moravské typografii několik let pracoval dlouholetý předseda SPJF Miloš Vraspír - Bobr (a já jsem bydlel 6 let za rohem, pozn. autora).

Stěhování předcházelo bezmála dvouleté dramatické dohadování s novými majiteli, kteří s přispěním několika náhodných jevů zprivatizovali dům na Hrnčířské, aby se postupně zbavili všech jeho nájemníků, a také složité hledání nových prostor. Zde zabodoval Vojta Hanuš, který nalezl romantické prostředí Moravské typografie, s dobrou výší níjemného, o něco menším výtahem, přívětivým vrátným jako z Rychlých šípů, pěknou adresou a jen trošku nejasnou vlastnickou strukturou.

SPJF má nyní v nájmu dvě místnosti s velkými okny do dvora, který svojí stísněností v nenavyklé duši snad vyvolá myšlenky na nebe, jež je vysoké a modré, ale v duši industriálních romantiků rozdmýchá ohníčky pátračské touhy (sorry Ježku). První slouží jako redakce, druhá jako sklad všeho, co se už do redakce prostě nevejde.

Vzhledem k tomu, že celková plocha prostor se citelně (asi o třetinu) změnšila, stalo se postupné večerní (a posléze také víkendové stěhování z Hrnčířské současně dramatickým bojem, ve kterém staré knížky, archivní časopisy, navlhlé kožešiny a zašmoulené ponožky ze staré klubovny bojovaly o přežití, zatímco stěhující veteráni (a omladina) bojovali spíše o výklad historie sdružení, čest toho či toho památečního artefaktu, důležitost archiválií a nejlepší místo pro věci „ze své branže“. (Na tomto místě bych chtěl podotknout, že za přemístění klubovních hlášení do skladu bude někdo ještě pykat).

Na závěr se sluší poděkovat hlavně Vojtovi (ale stejně bude pykat), který nejen našel novou klubovnu, ale také poskytl auto a odpracoval nejvíc hodin při stěhování, a v další řadě Tomáši G., který zapůjčil vůz, Drobkovi, která to ošéfovala, Sovovi, který jako vždy mlčel a sám odnosil všechny skříně, Romainovi, který se na chvíli přestal učit anatomii, aby si zničil vlastní záda, Svišťovi, který uspořádal pádla a protože sám sobě děkovat nemůžu, tak to nejlepší nakonec ocituji z mailu od Alpína:

„Ahoj,