Drakiáda v Bořitově 2015

Počasí, jako by nám samo přálo účast na této akci, bylo k tomuto dni opravdu pěkné. Nebe jako vymetené, sluníčko svítilo a bylo náramně teplo. Popravdě nepamatuji, kdy bylo takhle krásně právě na den bořitovské drakiády. Jeden háček to ale přece jen mělo. Stačilo málo a projevila se celková zaneprázdněnost všech členů, až na mne, takže jsem se na letiště musela nakonec vydat úplně sama.
Spěchajíc z domu, s jedním drakem na zádech a dvěma dalšími v rukách, jsem se doslova hnala na místo konání a doufala, že se stihnu zapsat do soutěže s jednošňůrovými draky. Avšak po příchodu k letištnímu hangáru na mne čekalo nemalé překvapení. V dálce, kde jindy byla na nebi vidět spousta draků a jiných jim podobných úkazů, nebylo nyní vůbec nic. Bylo totiž naprosté bezvětří a jediné, co mi bránilo ve výhledu, byl můj vlastní drak.

Pokračovala jsem tedy dál přímo za nosem. Postupně jsem začala rozeznávat hloučky lidí, nějaké stany a také auta. Jako již tradičně byly vedle sebe postaveny dva nevelké přístřešky. Z jednoho se linula líbezná vůně grilovaných klobás a čepovaných limonád, zpod druhého vyčnívaly dva dřevěné stoly. Za nimi seděly dvě postarší paní a zapisovaly soutěžící do předem přichystaných formulářů. Dlouho jsem neváhala a svou účast běžela rychle nahlásit, neboť je toto poslední rok, kdy se mohu přihlásit do dětské kategorie. Pak už mi zbývalo jen čekat. To mi však zpříjemnilo koupené občerstvení a ještě předtím, než jsem se tak rozhodla učinit, prohlédla jsem si vystavenou nástěnku.

Po chvíli se zvedl mírnější vítr a všichni hned využili příležitosti. Vyhodili své draky do vzduchu, napjali lana a zanedlouho jste se mohli kochat představením, které tito pestrobarevní letci předváděli.

Já si mezitím vyhlédla místečko v trávě a čekala, až na mne příjde řada. Bylo mi jasné, že to nebude tak honem a proto jsem také zkusila štěstí. Odmotala jsem si kousek provázku a pustila draka hned, jak se opět zvedl vítr. Bylo krásné a zároveň utěšující, že se ta moje ,,patlanina" vůbec vznesla. Vždyť jsem ji zkonstruovala teprve dnes, těsně před odchodem z domu!

Najednou jsem uslyšela své jméno. Dolehla na mne nervozita, ale snažila jsem se ji potlačit. S prvním fouknutím jsem svého letouna opět pustila a světe div se, opravdu letěl (a jak)! Body byly sečteny a rozsudek vykonán: ,,První místo zasloužně připadá slečně....Anně Zvědělíkové!"
Ani nejlepší řečník, spisovatel a básník by nedokázal vyjádřit mou radost. Cítila jsem se jako pták, jako balónek, co podstoupil cestu z dětské ručky k oblakům, jako Robin Hood trefujíc svůj vítězný terč. Bylo to nezapomenutelné.
Odměnou mi byl dvojruční drak, který jsem si vždy přála, ale nemohli jsme si ho dovolit. A nyní, po tolika letech, jsem si ho hrdě odnášela domů.


Sepsala a fotila: Spyro (Čejka)