Jako z "Bílého Tesáka"

Vyrazila jsem tedy do ulic. Vybavena termoskou, lanem, termo-oblečením, svačinou, náhradním párem rukavic, lopatkou, KPZkou a komunikátorem s vnějším světem, za účelem prohlídnout si okolí a postavit si třeba nějakého sněhuláka. Slunce jasně zářilo na mrazivě modré obloze a venku bylo uklidňující ticho. Vánice, jež se zde prohnala ze dne na den za sebou zanechala minimálně 10 cm sněhu a stále ještě sněžilo. Vše se zdálo být klidné a v naprosté rovnováze. To se ale nedalo říct o tom, co mě zanedlouho mělo potkat.

Vyšla jsem z domu a zamířila směrem k lesu. Střihla jsem si to přes zasněžené pole a došla k lesu. Cesta polem byla mírně do kopce, takže jsem musela zmírnit tempo. U lesa jsem si dala přestávku a pokračovala dál kolem lesa až na cílovou louku. Šlo se mi celkem špatně, při každém kroku jsem se totiž nohou probořila hluboko do sněhu a musela ji s námahou vytahovat. Po asi 15ti minutách jsem došla na louku a rozprostřela igelit, na který bych si mohla sednout. Začala jsem stavět sněhuláka (ale ne jen tak ledajakého, chtěla jsem ho postavit do celorepublikové soutěže).
Stavěla jsem v kuse asi 3 hodiny. Ani mi nepřišlo, že jsem tam byla tak dlouho. A za tu dobu se značně setmělo, obloha se zatáhla a z nebe se začaly snášet chomáče sněhu. Moc jsem si toho nevšímala, ale najednou se zvedl prudký vítr a začal rozfoukávat všechen okolní sníh, až vznikla hustá fujavice. Chtěla jsem se vrátit domů, ale nevěděla jsem kudy. Byla zima, tma a mobil přestal fungovat. Asi si teď říkáte, že je to nejspíš jako z filmu, ale tohle se opravdu stalo.
Nakonec mě našli rodiče. Netuším jak to dokázali, ale byla jsem zachráněna.

Sepsala a fotila: Spyro (Čejka)