Výprava do Babic n. Svitavou

Počátečním bodem naší pomyslné mapky byla autobusová zastávka, ze které měla naše, tentokrát tříčlenná, sestava vyrazit do Rájce-Jestřebí. Tam jsme měly nakoupit jízdenky, nasednout do vlaku (směr Brno) a vesele vyrazit do Babic n. Svitavou.
To bychom ale nebyly my, kdybychom si hned ze záčátku nepopletly odjezdy autobusu a každá tak nedošla na úplně jinou zastávku. (Podotýkám, že máme v Bořitově 3 zastávky a na dvě z nich jezdí stejný autobus s rozdílem jedné minuty.) A tím jsme tak nějaký sraz mohly úplně vypustit. 
Naštěstí už v dnešní době, době elektroniky a mobilů, nebyl problém malé nedorozumnění, které se stalo díky špatné domluvě, vyřešit ještě dříve, než dojel autobus. A tak jsme mohly dál pokračovat dle plánu.

Po příjezdu do Babic, kterému předcházela ještě domluva ohledně cesty a pečlivé studování mapy, jsme vystoupily z vlaku a jako na povel se spustil déšť (paradoxem je, že když jsme jely vlakem, tak celou cestu nepršelo, až nyní). Ocitly jsme se tak na opuštěném a poměrně zaostalém nádražíčku, od kterého jsme se vydaly po cestě podél kolejí a následně k mostu přes rozdivočelou Svitavu.
Dojmy pro začátek nebyly nikterak povzbuzující.



I když je mapa skvělým pomocníkem, ne vždy se jí dá věřit, Vypadá na ni totiž vše mnohem jednodušeji a co víc- vzdálenosti i stoupání jsou na ni mnohem menší, než by se dalo ve skutečnosti zdát.
Takže potom, co jsme uviděly, s jakým kopcem to máme ve skutečnosti čest, nezbývalo nám nic jiného, než se pokřižovat, vyfotit se u skaliska a vyrazit vzhůru přímo po šutrech.



Cesta to nebyla jednoduchá. Náš cíl byl sice jasný, ale v nedohlednu. Kopec stále stoupal a les houstl. Já šla úplně vepředu, aby, kdybychom zašly nějak špatně, nemusely holky nadarmo šlapat- přece jen to bylo celé na mně, když jsem tu cestu vymyslela.
Asi po půl hodině šlapání a bloudění se před námi mezi stromy mihla bílá dodávka- ,,Mám! Mám silnici, koukejte!" houkla jsem na holky vítězoslavně. A bylo. Byly jsme tam, kde jsme potřebovaly být- na nejjižnějším cípu našeho okresu.
Už stačilo jen upevnit vlajku.



Jakmile jsme dosažené území označily naší vlajkou, přemístily jsme se o několik metrů severněji a zašly se podívat na zříceninu Ronov.
Popravdě, asi jsme čekaly něco o trochu víc, než jen ohniště a pár balvanů, ale jako místo na odpočinek to posloužilo perfektně.



Načež nás čekala cesta zpátky. Cesta dolů z kopce, do kterého jsme tak ztěžka lezly. A nemusím ani říkat, že byla o mnoho horší, než cesta opačným směrem.
Já i Tarius jsme si hned říkaly, že mít tu tak horolezeckou výbavu, možná bychom to i slezly a bez úhony.
Celé od bláta, s odřenýma rukama, unavené, ale s úsměvem na tváři, že jsme zvládly něco, co teď dřív před námi nikdo, jsme se vracely domů. Už jen stačilo si označit jízdenky a nastoupit do vlaku.



Pápá Babice a zase někdy Nashledanou!


Sepsala a fotila: Spyro (Čejka)