O kronice

Z našich předchozích toulek po krajině jsme si totiž dělali zápisky a poznámky. Co jsme kde potkali za zvěř či ptáky, jaké nerosty jsme viděli a poznali, která místa by otřebovala vyčistit, a podobně. Týšek se svou puntičkářskou obětavostí zapisoval občasné objevy i zážitky do velkého starého sešitu po mém otci, nebo na listy papíru, které jsme pak do sešitu vkládali.

Po založení Tuláků divočiny ale Týšek z domova přinesl sešit v pevných deskách, skoro knihu s tím, že ho má doma už dlouho a že mu bylo líto ho popsat nebo pokreslit jen tak, ale teď, že se senzačně hodí. A měl pravdu. Sešit v tvrdých, žíhaných deskách, a bílých listů že byl na palec tlustý.

Poděkoval jsem Týškovi a poblahopřál k vybranému vkusu, a on mne naoplátku jmenoval vrchním kronikářem s tím, že umím pěkně kreslit. Souhlasil jsem s tím, že on tedy bude pro svou pečlivost, které já se stále učím, "spodní" kronikář a náhradník.
Plácli jsme si na to.
Týšek pak nosil volné listy ze starého deníku, abychom je mohli buď přepsat, nebo vlepit do knihy.

A z žíhané knihy se tak stala kronika Tuláků divočiny.